Lékařka se srdcem pro všechny

„Je-li věc nejistá, je nejcennější odvaha.“ – Publilius Syrus

„Kde je láska k lidem, tam je i láska k umění.“ –  Hippokratés

Až si přečtete příběh mé babičky, která podle těchto myšlenek prožila celý svůj život, dáte oběma citátům zapravdu.

 

Poválečný rok 1946 – rok nadějí, rok nových začátků. Ale také rok obav, nejistoty.

„Přivést do této doby dítě je šílenství!“ tvrdili mnozí.

Doc. Eduardu Manďákovi, právníkovi po pěti letech propuštěnému z vězení, a jeho ženě Františce, se přesto narodila druhá dcera Jiřina. Na svět přišla 18. 4. 1946 v Olomouci. Prožívala šťastné a klidné dětství. V Olomouci vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu, což je prakticky dnešní gymnázium.

Středoškolská studia v Olomouci byla zcela bez chyby, protože jsem je prožívala v šedesátých letech minulého století, kdy došlo k  uvolnění celé napjaté atmosféry tehdejší doby.“

V průběhu jedenácti let studia se Jiřina rozmýšlela nad tím, jakou profesi si vybere. Rozhodování to pro ni nebylo jednoduché, protože měla všestranné zájmy.

„Jednoho dne mi můj tatínek donesl knížku, do teď si to pamatuju, i když ji nemám a nevím, kam se poděla. Napsal ji Paul de Kruif a jmenovala se Lovci mikrobů. Od té doby jsem věděla, na jakou školu se přihlásím a co budu chtít dělat.“

Medicínu Jiřina studovala v sedmdesátých letech minulého století na Palackého univerzitě v Olomouci. Studium bylo obtížné, přesto na něj Jiřina vzpomíná v dobrém. Pochvaluje si například, že přednášky nebyly povinné.

K Jiřininu vysokoškolskému studiu se váží krásné vzpomínky – vzpomínky na první studentský parlament, jehož prvním prezidentem se stal její spolužák Pavel Lukl.

 „Na jednu nádhernou studentskou akci, která se odehrávala v květnu 68, jsem celý život nezapomněla. Byl to studentský majáles, kdy za krále majálesu byl zvolen spisovatel Josef Škvorecký.“

Po studiu Jiřina nastoupila jako lékařka na anesteziologicko-resuscitační oddělení v malé okresní nemocnici. Obor anesteziologie a resuscitace byl tehdy ve svých počátcích. Nikdo o něm příliš mnoho nevěděl – ani lékaři, natož veřejnost.

„Ten obor byl tehdy opravdu v plenkách a až první seriál Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města ukázal jednu z lékařek, které na ARU pracují.“

Podmínky, ve kterých Jiřina začala pracovat, byly nepředstavitelně složité. Nebyly pomůcky, nikdo neznal nové postupy. A tak začala Jiřina ve svém volnu jezdit do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, která byla jako jedna z mála moderně vybavená. Tam se učila nové metody, a ty poté přenášela do okresní nemocnice. Patří mezi ně například dnes běžná epidurální anestezie.

Ale tenkrát to nedělali nikde, než v jedné z velkých pražských nemocnic. Tento postup jsem přenesla tady na malou okresní nemocnici a rozšířil se potom po celé republice a dnes je to zcela standardní postup.“

Po patnácti letech byla Jiřina nucena své pracoviště, která milovala a které dostala na úroveň nejlepších nemocnic, opustit. Nebylo to pro ni jednoduché. Vychovávala dvě děti, žila s druhým manželem. Dostala se do sféry sociální péče.

„Já jsem tomu říkala medicína tří M: medicína milionu maličkostí, které mě do té doby nezajímaly, protože mě zajímaly ty velké věci: záchrana života.“

Přestože to pro Jiřinu bylo velmi psychicky náročné, rozhodla se, že se nové výzvě postaví čelem.

Tak jsem se rozhodla, že nakonec to budu já, kdo jim bude pomáhat a našla jsem v tom spoustu krásného a hlavně spoustu úkolů před sebou, které pomaličku jde plnit a dělat to jinak, než jak jsem to všechno viděla těma prvníma očima.“

Problém byl především v tom, že o této části medicíny neexistovaly žádné materiály, a tak Jiřina neměla z čeho čerpat. Byla přesvědčená, že systém, který v sociálních zařízeních funguje, je zastaralý a je ho potřeba změnit.

„Neměla jsem se čeho chytnout. Všichni mě přesvědčovali, že tak, jak se to dělá teď, se to dělá celou dobu a jinak to nejde. Nic jiného ani není možné. Já jsem pořád tak vnitřně tušila, že se to dá dělat jinak, že to může být jinak. Jenže jsem nevěděla, jak na to a co je vlastně správně.“

Jiřina začala působit v několika zařízeních; spadaly mezi ně Zdislavice, Zborovice, Kvasice…

První změny zavedla na zámku ve Zdislavicích. Docílila toho, že se svěřenci ústavu začlenili mezi vesničany, kteří je postupem času přijali.

 „Ale byly ústavy, kde bylo ponuro a smutno, kde vládla úplně jiná atmosféra a kde se musely řešit i vážné prohřešky personálu, o kterých je těžko mluvit, protože je to bolestné.“

Rozhodla se změnit i atmosféru v ústavech – nechala je nově vymalovat a vyzdobit. Především však změnila přístup ke svěřencům.

„Když jsem nad životem těchto postižených lidí přemýšlela, tak jsem si řekla, že jsou vlastně úplně stejní jako my zdraví.“

Svěřenci ústavů změny vítali kladně, ne tak všichni zaměstnanci. Nejčastější otázkou bylo:

„Kdo za to ponese zodpovědnost?“

„Já,“ odpovídala hrdě babička, která byla přesvědčená, že se životy svěřenců v ústavech musejí změnit.

A tak se díky ní svěřenci poprvé v životě viděli v zrcadlech, která nechala přinést. Poprvé měli možnost jíst příbory. A mnozí z nich měli možnost seznámit se s vesničany. Tam ale nastával další problém: vesničané se svěřenců mnohdy báli.

„Nejsou v podstatě zlí. Jsou v podstatě hodní a umí oplácet dobro dobrem a lásku láskou.“

Rozhodla se, že zajistí svěřencům nějakou činnost. Někteří začali pomáhat v kuchyni, jiní v zahradě, další s úklidem. Začali jezdit na výlety. Díky těmto opatřením spotřeba léků klesla o polovinu.

Jiřina se musela potýkat i s nepochopením krajských orgánů. Většinu změn však dokázala racionálně odůvodnit.

Mezi největší změny patřila koedukace ústavů – sloučení ženských a mužských ústavů. Tentokrát byl odpor nadřízených a jejich nepochopení větší.

„S konceptem koedukované péče jsem zajela na tehdejší ministerstvo práce a sociálních věcí. Objednala jsem se u náměstka a snažila jsem se vysvětlit, proč bych to takto chtěla zkusit. Ten člověk tehdy vůbec nechápal, o čem mluvím, a proč to chci dělat.

,Protože  chci, aby tito lidé žili co nejvíce normálním způsobem života.´

Náměstek si nechal zavolat právníka, ať přijde se všemi dostupnými zákony a dokáže mi, že to náš právní řád neumožňuje. Právník přišel, donesl všechny zákony a pořád hledal ten paragraf, že to není možné. A on ho nenašel. A to bylo moje štěstí.“

Mezi svěřenci se vytvořily krásné vztahy, které jim prospívaly. Vztahy typu dědeček a vnučka. Platonické lásky.

Jiřina pracovala i v domovech pro seniory, kde byly podmínky lepší než v ústavech pro postižené, přesto nebyly ideální. I tam se rozhodla leccos změnit. Režim v domovech důchodců silně připomínal nemocniční režim, rodinní příslušníci měli možnost návštěv jen dvakrát týdně.

„Mně to připadalo nenormální. Jestliže mám babičku v domově, tak je tam doma, jenom nežije na své původní adrese.“

Jiřina začala razit termín kontinuální návštěvy – návštěvy kdykoli v přijatelnou dobu.

V té době existoval seznam tzv. kontraindikace pro přijetí do domova důchodců. Byl to seznam 37 nemocí, pro které senioři nemohli být přijati. Jeho logiku Jiřina nechápala, domnívala se, že právě tito lidé péči a pomoc potřebují. Až prostřednictvím ministerstva sociální péče se jí podařilo zrušit 35 nemocí ze seznamu. Výjimkami byli pouze psychicky nemocní lidé a alkoholici. Věděla však, že i pro ně musí vzniknout nějaký ústav. Toto byl nejtěžší úkol, před který se Jiřina postavila. Jeho plnění jí trvalo téměř patnáct let, ale povedlo se. Tento speciální ústav vznikl a jemu podobné ústavy dodnes fungují.

Postavila se i proti zákazu požívání alkoholu v domovech důchodců. Tento zákaz však byl dán zákonem, proto musela vymyslet, jak donutit politiky zákon přepsat. V rámci politického bufetu a rozhovorů se obrátila na politiky:

„Vám by stačila jenom maličkost, kdybyste ve znění toho zákona, kde je v nemocnicích a ústavech sociální péče, vynechali a zrušili tu část ,a v ústavech sociální péče´. A ono se to stalo.“

 Jiřina rovněž přednášela seniorům. Když poté začal v Přerově doc. Šipr první Univerzitu třetího věku, nadchlo ji to. Roku 1988 zorganizovala Akademii třetího věku. Ačkoli se nechala inspirovat doc. Šiprem, vytvořila si zcela vlastní systém: tři roky po sobě probíhal cyklus dvanácti přednášek. Sehnat posluchače problém nebyl, složitější bylo sehnat přednášející, kteří budou přednášet zadarmo. Po třech letech organizaci přenechala dalším lidem, Akademie třetího věku se v Kroměříži ujala a probíhá dodnes.

Po roce 1989 navázala Jiřina kontakt s rakouským ústavem Lebenshilfe ve Vorarlbergu. Na dopis jí odpověděl doktor Šelner. Spolu se svými kolegy byla pozvána na setkání do Rakouska. Měla tak možnost porovnat systém fungující v Rakousku se systémem, který zavedla u nás.

„Mně to tehdy přišlo úplně báječné. Přišlo mi, že je tak blízko za hranicemi, že mentalitou jsme si poměrně blízcí, že jsem si říkala, tak takhle by to u nás při troše dobré vůle mohlo jít taky.“

Následně Rakušané navštívili Československo. Obě strany se domluvily na vzájemné spolupráci, a to formou výměnných pobytů. Výprava třiceti Jiřininých svěřenců tak měla možnost strávit čtrnáct dní v Alpách. Pro postižené to byl první zážitek tohoto typu.

Při restitucích byla většina budov, které za minulého režimu sloužily jako sociální zařízení, navrácena původním majitelům. Svěřenci byli přestěhováni do nově otevřeného zařízení.

Mezi lety 1999 a 2002 fungovala Jiřinou vymyšlená a založená Poradna pro seniory. Popudem pro vznik této poradny byl rok 1999 – mezinárodní rok seniorů. Jiřina byla okresním tiskem požádána, zda-li by nemohla, jakožto geriatr, přispět nějakým článkem. Souhlasila a její článek si získal takovou popularitu, že v průběhu celého roku psala Okénko (nejen) pro seniory, v němž rozebírala nejrůznější zdravotnická témata. Ohlas veřejnosti byl veliký. S touto problematikou seniory ani jejich příbuzné do té doby nikdo tímto způsobem neseznamoval. Proto Jiřina otevřela Poradnu pro seniory – zdravotní a sociální poradenství. De facto suplovala praktické lékaře, seniorům poskytovala informace o nemocích, které se jich týkaly, například o Alzheimerově chorobě, o rakovině nebo třeba jen o problémech s krevním tlakem. Především jim však poskytovala psychickou podporu a vědomí, že se svými problémy konečně mají na koho obrátit. Pro tuto svou dobrovolnou činnost si vytvářela brožurky a letáky.

Ve svém volném čase také přednášela na Vyšší odborné škole sociální a pedagogické v Kroměříži a ve Zlíně. Studentky a studenty, kteří se připravovali na povolání pracovníků v oblasti ústavní péče, obohacovala o zkušenosti z praxe. Žáci totiž byli vzděláváni pouze teoreticky, a to na základě zastaralých učebních pomůcek. Jiřina proto vymyslela nový obor: zdravotní nauky. Do řad studentů vnášela povědomí o nemocech, o nichž se to té doby neučili, například o epilepsii a astmatu. Její přednášky zahrnovaly i poučení o anatomii. Připravovala žáky na život v ústavech sociální péče a předávala jim své osobní cenné zkušenosti.

Po patnácti letech práce v oblasti sociálních služeb dostala Jiřina nabídku pracovat jako geriatrička v kroměřížské Nemocnici milosrdných sester sv. Vincence de Paul. I tam se jí podařilo zavést několik změn. Podporovala metodu mokrých převazů, která se začínala praktikovat ve světě. Díky tomu pomohla řadě pacientů, jejichž rány byly považovány za chronické a nevyléčitelné.

Již v důchodovém věku začala Jiřina pracovat na interním oddělení v Psychiatrické léčebně v Kroměříži.

„Najednou se propojily ty dva světy. Dost často se potkávám v tomto prostředí se svými bývalými svěřenci. Po letech se poznáváme, máváme na sebe, objímáme se a těšíme se, že jsme se zase setkali.“

Dnes již téměř sedmdesátiletá dáma stále pracuje na plný úvazek jako internistka v Psychiatrické léčebně a k tomu slouží noční směny v Nemocnici milosrdných sester. Kromě toho aktivně sportuje – lyžuje, jezdí na běžkách, miluje vysokohorskou turistiku, cestuje po celém světě (letos byli i s manželem v USA, loni v Izraeli, rok předtím na Islandu…). Pokud nemá víkendovou službu, jezdí na chalupu, kde se stará o zahradu a sad. Má velice ráda umění, pravidelně chodí na koncerty a do divadla. Spoustu času věnuje své dvouleté fence. A výborně vaří.

Taková je moje babička. Jsem na ni nesmírně hrdá. Až si toto bude číst, bude se na mě zlobit, protože mezi její další vlastnosti patří, že je neobyčejně skromná. Já si však myslím, že by se o jejím příběhu mělo vědět, že by se mělo vědět o tom, co dokázala, že by se mělo vědět o ní. Protože takových lidí, jako je moje babička, mnoho nenajdete.

Galerie
Jiřina při lyžování v italských Alpách (2015) Jiřina na dovolené s manželem a vnučkou (2015)
Jiřina při pěší turistice s vnoučaty (2015) Nejstarší klienti domova důchodců a personál se loučí s Jiřinou při jejím odchodu ze sociálních služeb
Jiřina při přednášce pro seniory Akademie třetího věku v Kroměříži
Jiřina při návštěvě Rakušanů v Kroměříži Jiřina se svými svěřenci při pobytu v Rakousku
Jiřina s ředitelem rakouského ústavu sociální péče Jiřina s kolegy při první návštěvě Rakouska
Jiřina s personálem domova důchodců Jiřina se spolupracovnicemi při sportovních hrách v domově pro seniory
Jiřinina druhá svatba (1982) Jiřina s kolegy z oddělení anesteziologie a resuscitace
Jiřina skládající lékařský slib (1970) Jiřinina promoce (1970)
Jiřinina fotografie na občanský průkaz (1961) Jiřina v době studia na gymnáziu
Dvouletá Jiřina s maminkou (1948) Roční Jiřina s maminkou a se starší sestrou (1947)
Zámek Zdislavice s hrobkou Marie von Ebner-Eschenbach

Zrezivělá brána. Polorozbořený plot. Vysklená okna. Drolící se omítka. Zarostlá zahrada.

Píše se rok 2016 a jen máloco nasvědčuje tomu, že stojíme před historickou památkou.

Osud zámku, na nějž se díváme, je velmi pohnutý. Z písemných dokumentů vyplývá, že tu roku 1349 byla vybudována tvrz. V 17. stol. byla přestavěna v barokní zámek, ten byl roku 1786 upraven v pozdně barokním duchu a přeměny se dostalo také jeho parku.

Definitivní podobu zámek získal v 1. pol. 19. stol. Jde o jednopatrovou budovu, na delší straně s průčelím členěným 17 okenními osami. Nádvoří svírají krátká boční křídla. Tříosý mělký rizalit je ukončen trojúhelníkovým štítem se znakem Dubských. Před vchodem upoutává pozornost honosný balkon.

Roku 1945 byl zámek zkonfiskován a využíván jako ústav sociálních služeb. V rámci restitucí byl po revoluci vrácen původním majitelům. Nyní je nabízen k prodeji.

Doufám, že se najde někdo, kdo se jej ujme a vrátí mu jeho majestátnost.

Zdroje: Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I., Jižní Morava. Nakladatelství Svoboda, Praha, 1981, 364 s. (s. 265-266)

Hieke, K.: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1985, 312 s. (s. 276-277)a

http://www.hrady.cz/?OID=2703

Příběh místa

Marie Ebner-Eschenbach se narodila 13. září 1830 na zámku ve Zdislavicích jako hraběnka Dubská z Třebomyslic. Brzy po jejím narození její matka, Marie Vocklová, zemřela. Marie vyrůstala s otcem a sestrou. Většinu času trávili ve Zdislavicích, ale pobývali i ve Vídni. Od malička se setkávala s českým jazykem, který velmi dobře ovládala. Až později se začala učit francouzsky a nakonec i německy.

K literatuře měla blízko již od dětství. Ráda četla a také psala. Ačkoli se jí nedostávalo podpory ze strany rodiny, ve svém snažení vytrvávala – psala básně, které občas recitovala své babičce, a se sestrou si vytvářely vlastní divadelní hry, jež si hrávaly samy pro sebe nebo pro babičku. Marie měla velmi ráda divadlo a její otec jí ho během zimních období, kdy žili ve Vídni, umožňoval navštěvovat.

Z počátku psala Marie francouzsky, ale kvůli svému manželovi začala tvořit v němčině. Za svého bratrance barona Morice von Ebner-Eschenbacha, důstojníka, vynálezce a vědce, se provdala roku 1848. Většinu života prožila v Louce u Znojma, další ve Vídni. Po celou dobu se věnovala literární tvorbě. Začínala s dramaty (Herečka, Doznání), poté se zaměřila spíše na povídky (Krambambuli, Na vesnici nepochopená, Terka, Nechává ruku líbat, Babička, Rukávník, Premiant, Krajský fyzik, Jakob Szela), novely (Božena, Hodinářka Lotti) a napsala dokonce i dva romány (Obecní dítě, Nevěrec). Části svého života promítla do autobiografických děl Má dětská léta a Moje vzpomínky na Grillparzera.

Za její dílo bylo Marii v roce 1899 uděleno Františkem Josefem I. Vyznamenání za umění a vědu, o rok později jí byl udělen čestný doktorát filozofie University Vídeň. Po právu bývá nazývána rakouskou Boženou Němcovou.

Ačkoli svůj život prožila na různých místech, na zdislavický zámek nikdy nezapomněla. Vždy na něj vzpomínala v dobrém a měla velmi ráda i jeho okolí. Proto byla na svou vlastní žádost po smrti ve Vídni pohřbena v rodinné hrobce ve Zdislavicích.

Zdroje: Valouch, F., Starek, J.: Marie von Ebner-Eschenbach – Život a dílo. Masarykova univerzita, Brno, 1999, 109 s.

http://www.troubky-zdislavice.cz/informace-o-obci/zajimavosti/

http://www.databazeknih.cz/zivotopis/marie-von-ebner-eschenbach-18344