Česká poválečná doba očima německého dítěte

Pan Dieter Brůžek, rozený Schachtmann, se narodil v sobotu 9. listopadu 1943 do německé rodiny žijící v tehdejším sudetském Gablonz an der Neiße v Máchově ulici (nyní severočeské město Jablonec nad Nisou). Jeho mamince Margit Schachtmannové, rozené Lorencové, bylo tehdy 22 let. Margit Schatchmannová byla prý nádherná žena. Pracovala coby dělnice, později byla účetní v restauracích a jídelnách a také jako mzdová účetní ve školách. Dědečkův tatínek Walter Schachtmann se po válce nevrátil ke své rodině a s Dieterovou maminkou se rozvedl, a tak svého syna vůbec neviděl vyrůstat.

Dieter Brůžek strávil dětství v rodinném domku, který patříval jeho praprarodičům. Zde spolu s ním žila jeho maminka, maminčini rodiče (Ignác Hanzlíček a Marta Lorenzová – Hanzlíčková) a také prarodiče (Augusta a Eduard Portyk).

Dieterův pradědeček Eduard Portyk vlastnil za války uhlířství a pasířství. Suroviny nezbytné pro tato řemesla byly primárně určené pro válečnou výrobu, a tedy strategicky významné. Proto pro nedostatek surovin musel Eduard Portyk postupně obě své živnosti zavřít.

Jelikož se v domácnosti vedla řeč pouze německy a čeština se používala jen zřídka, neměl to Dieter Brůžek v počátcích ve škole lehké. Češtinu ve své podstatě slýchal jen na ulici, a tak se po nástupu do školy staly hodiny českého jazyka jedním z jeho nepřátel.

Rodinný dům, ve kterém celá rodina přebývala, byl napsán na dědečkovu babičku Augustu, která pocházela z Německa, a proto se na ně vztahovaly Benešovy dekrety a hrozila jim konfiskace celého domu. Nakonec se mezi roky 1948-1949 nastěhoval do domu státní správce. Po krátké době života s tímto nevítaným hostem se musela celá rodina z Máchovy ulice vystěhovat a dům přenechat právě národnímu správci. Dědečkovi prarodiče Hanzlíčkovi strávili zbytek svého života v Křížové ulici, praprarodiče se přemístili do Nádražní ulice a malý Dieter s maminkou se přestěhovali do menšího bytu ve Stalinově – nynější Komenského – ulici v centru Jablonce.

Kolem roku 1950 se dědečkova maminka seznámila se svým budoucím druhým manželem Pavlem Brůžkem, který stejně jako ona pracoval na pozici účetní, rovněž v odbytu. Netrvalo dlouho a Pavel Brůžek se brzy stal součástí rodiny. Po jeho příchodu se dědečkův život velice změnil. Vztah mezi mým dědečkem a jeho otčímem nikdy nebyl ideální. Dieterův nevlastní otec dědečka nesmyslně bil a týral. Dědeček o těchto situacích nerad mluví, a tak jsem poprosila o vyjádření jeho nevlastní sestru (dceru Pavla Brůžka a Margit Schachtmannové), která byla svědkem těchto násilných a nešťastných situací. Teta se k jejich vztahu vyjádřila takto:

„Můj táta byl pro bráchu otčímem a choval se tak, jak se zoufalci chovají. Často docházelo k fyzickému napadení bráchy, ale i mámy. „Škoda každé rány, která padne vedle“ bylo aktuální rčení. Hromadící se střepy na podlaze v kuchyni při „neshodě názorů” rodičů jsou v mojí paměti. Stejně tak jako brácha fyzicky trestaný v kuchyni zatímco máma seděla v obýváku a pletla. Jak to mohla dopustit, jsem se začala ptát až v dospělosti. Jak a jakým způsobem byl brácha trestaný a celou tu situaci jsem pochopila mnohem později. V době, kdy tohle vše probíhalo, mně mohlo být kolem šesti a více let (rodiče se rozvedli, když mi bylo asi devět). Brácha je o devět let starší. Pro mne to bylo absolutně normální: brácha kluk byl bit, máma to tolerovala a já se bála, kdy dojde řada na mne. Brácha si nikdy nestěžoval, zaskakoval jako chůva a ještě mi dělal “garde” do mých tanečních. Ani jsem ho snad nikdy neviděla brečet. Na takové citové výlevy nedocházelo. To vše mi došlo až mnohem později, když moje vlastní děti dospěly do přibližného věku. Uvědomila jsem si, jak se doba změnila ve vztahu děti – rodiče. Obávané autority rodičů, kteří zastávali názor: ” Škoda každé rány, která padne vedle”, autority učitelů, nadřízených atd. Žádné diskuze. “Drž hubu a krok” bylo drsné, ale pravdivé.“

Rodina byla poznamenaná nejen fyzickým násilím Dieterova otčíma, ale i životem ve lži. Jeden příklad za všechny:

Tatínek dědečkova otčíma kázal jakožto evangelický farář v kyjovském kostele. Bydlel se svou manželkou na Moravě, a tak oba přijížděli za rodinou svého syna jen párkrát do roka. Dieter ani jeho maminka nebyli náboženského vyznání, ale v takovýchto chvílích se museli nazpaměť učit modlitby, aby si před návštěvou neutrhli ostudu.

I když žil dědeček ve středu města, nepovažuje se za městské dítě. Spoustu času strávil za městem u babičky s dědou z matčiny strany. Pendloval mezi městem a vesnicí, ať už se svými kamarády, nebo se svojí nevlastní sestrou Evou, která přišla na svět roku 1953. Rodiče dávali Dietrovi Evu často na starost. To odmítat nemohl, a proto mu od jejího narození přibyla velká zodpovědnost.

Benešovy dekrety nebyly jedinou nepříjemností v dědečkově životě jakožto Němce. Při obyčejných klučičích rvačkách se čas od času ozývalo: „Hele, vždyť on je tady Němec!“ … a to už pak dědeček musel pelášit, aby nedostal, jak se tak říká, do nosu. V době, kdy chodil dědeček do základní školy (1950 – 1959), bylo velice „populární“ a mezi dětmi oblíbené stát se členem Pionýrské organizace Československého svazu mládeže. Mnoho dětí (nejen v dědečkově věku) se pionýry stalo. Sám dědeček toužil být jedním z nich, jenže kvůli jeho původu mu to nebylo dovoleno. Jednou se mu ale jeho přání na malou chvilku vyplnilo. Při jednom z mnoha pochodů na náměstí chybělo mnoho pionýrů. Dědečkovi byl vypůjčen „pionýrský šátek“, a tak mohl pyšně stát a salutovat. Po ukončení akce byl ovšem dědeček této „funkce“ zbaven a navštěvovat pionýrskou organizaci mu bylo znovu zakázáno.

Na druhém stupni bavilo dědečka provádění chemických pokusů. Toužil být chemikem. Bohužel mu to znovu ze stejného důvodu jako u pionýrské organizace nebylo povoleno. Občané s německým původem nemohli studovat střední školu zakončenou maturitní zkouškou. Jelikož dědeček i jeho rodiče věděli, že s tímhle nařízením nic nezmohou, rozhodlo se, že se dědeček vyučí jako strojní zámečník. A tak dědečkovi nezbývalo než zamířit na učiliště. Nakonec byl Dieter na této škole nadmíru spokojený. Patřil k nejzručnějším studentům ve třídě. Nejvíce si zde oblíbil svého mistra pan Kratochvíla, který byl pro něj velkým vzorem.

Dieterova babička, paní Hanzlíčková, ráda otevřeně hlásala svůj vyhraněný názor, jak na nacisty, tak na komunisty, a proto se nejednou dostala do sporu s policií. V roce 1962 bylo paní Hanzlíčkové navrženo odstěhovat se zpět do Německa, a tak se babička vrátila za svou sestrou a vzdálenějšími příbuznými do sousední země, ze které pocházela. Tato událost způsobila v životě dědečka pár nepříjemných překážek. V tuto dobu začal totiž navštěvovat předvojenský výcvik, hodila se mu jeho sportovní zdatnost a snad poprvé v životě i schopnost mluvit výborně německy. Výcvik mu mohl pomoci stát se členem vojenského fotbalového klubu Dukla Liberec. Kvůli emigraci babičky Hanzlíčkové byly ale oba tyto plány zmařeny. Bylo mu řečeno, že je „nevyhovující“.

Po roce 1962 dědeček narukoval do Liberce na vojnu, kde pracoval u chemiků, poněvadž právě jim v tu dobu nebyla věnována příliš velká důvěra. Později začal chodit do poddůstojnické školy, kde se stal šoférem a po čase technikem roty. Nejvyšší funkce, které dědeček na vojně dosáhl, byl svobodník. I když dědeček chodil na vojnu, stále dvakrát do týdne dojížděl do Jablonce trénovat judo. Později si na jednom z těchto tréninků zlomil člunkovou kost, a tím byl pro vždy zbaven branné povinnosti.

V pozdějším životě mého dědečka se už jeho postavení ve společnosti začalo zlepšovat. Mohl bez problémů začít studovat průmyslovou školu i fakultu tělesné výchovy a nikdo už se neohlížel na jeho německé jméno a původ.

V roce 1971 se dědeček oženil s Marcelou Vávrovou, se kterou žije dodnes. Spolu s ní založil početnou rodinu. I ve svém důchodu se naplno věnuje funkci judistického trenéra.

Před třemi roky prodělal dědeček vážnou mozkovou příhodu, po které nemohl dlouhodobě pořádně mluvit německy ani česky. S tímto handicapem se ale náležitě popral a dnes díky své pevné vůli a chuti zdolávat překážky už výborně zvládá jak českou mluvu, tak i německou.

Můj dědeček, pan Dieter Brůžek, sám tvrdí, že nepatří mezi Němce, kteří na poválečnou dobu v Čechách mají opravdu špatné vzpomínky. Když zpětně poslouchám dědečkovo vyprávění, napadá mě jediné: dědeček se narodil ve špatné době a hlavně na špatném místě. V den, kdy skončila válka, byly dědečkovi teprve dva roky, a tak je naprosto jasné, že do války nemohl nijak zasahovat. Ovšem i přes tento fakt mu společnost křivdila a zařazovala ho mezi Němce, kteří válku zavinili a měli na svědomí spoustu krutosti. Byl vnímán jako „špatný člověk“ a nemohl proti tomu nic udělat. Jelikož byl v tu dobu ještě malé dítě, spoustu věcí mu bylo zatajeno a jeho samotného příliš nezajímalo, co si povídají dospělí lidé z jeho rodiny. Věřím, že vám dědečkovo povídání může pomoci přiblížit to, čím si Němec, který žil v poválečné době v Čechách, procházel. Obdivuji dědečka za jeho statečnost a fakt, že si na svou minulost nikdy nestěžoval. Je důležité vědět, jak těžký život měli Němci v Čechách po druhé světové válce. Jaké problémy jim způsobily Benešovy dekrety nebo jak se na ně dívali ostatní lidé. Proto jsem ráda, že jste si příběh mého dědečka vyslechli a přečetli, a mohli se tak podívat na poválečnou dobu očima někoho jiného.

Galerie
O sepsání tohoto dopisu jsem poprosila nevlastní sestru Dietera Brůžka, Evu Kracíkovou, která byla svědkem násilných situací, jež v dopisu popisuje. Dopis byl sepsán v USA, kde teta nyní žije už 30 let. O sepsání tohoto dopisu jsem poprosila nevlastní sestru Dietera Brůžka, Evu Kracíkovou, která byla svědkem násilných situací, jež v dopisu popisuje. Dopis byl sepsán v USA, kde teta nyní žije už 30 let.
Dieterův biologický otec Walter Schachtmann svatba Dieterových rodičů Margit a Waltera Schachtmannových
Dieterovi prarodiče Marta a Ignác Hanzlíčkovi dvouletý Dieter s maminkou
Dieterova maminka Margit Brůžková (Schachtmanová) a otčím Pavel Brůžek Prvomájový pochod v 65. letech
r. 1950 - Dieterův nástup do školy 3.7. 1971 - svatba Marcely a Dietera
Dieter s maminkou Margit Schachtmannovou Dieter mezi roky 1947-1948
Dieter v prvních školních letech Rodiče Dieterova otčíma Pavla Brůžka
Dieterova manželka Marcela Brůžková s nejstarší dcerou Gabrielou