Byli proti naší víře, ale já se jí nehodlala vzdát

Komunismus byl pro mě velkou neznámou. V dějepise jsme se zatím k historii 20. století nedostali, musela jsem si proto informace zjišťovat sama. Nepoznala jsem žádného komunistu osobně, ale paměti lidí mi přiblížily jejich chování natolik, že jsem si o té době mohla udělat představu. Měli na svědomí hodně lidských životů a zlých skutků, ale nejvíce mě překvapila jejich zaujatost proti církvi. Zbavovali se kněží a řádových sester a někdy docházelo i k jejich věznění, mučení a vraždění. Můžu se ptát: „Proč docházelo k takovému krutému a podlému pronásledování? Copak je něco špatného na víře? Měli vůbec svědomí?“ Neznám odpovědi… Možná byl komunismus v některých ohledech nebezpečnější než nacismus, protože lépe maskuje svoji hrůznou podstatu.

Asi nejvíce mě šokoval případ Jana Toufara, který byl v lednu roku 1950 obviněn z čihošťského zázraku. Podle svědků se během třetí adventní neděle na mši svaté pohnul křížek na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Lidé si to vykládali jako boží zázrak. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích, kde na následky krutého mučení zemřel. Toto nelidské chování zůstane dodnes nepochopitelné.

Když jsem se dozvěděla o projektu Příběhy 20. století, vzala jsem to jako milou výzvu, která mě bude bavit. A jak to dopadlo, posuďte vy sami… Já jsem velmi ráda, že jsem se soutěže mohla zúčastnit.

Když jsem se seznámila se sestrou Bernardettou, byla to pro mě obrovská radost a pocta. Je to řádová sestřička, která se nabídla, že mi poví svůj životní příběh z doby, kdy se největší pronásledování církve odehrávalo. Narodila se dne 16. dubna roku 1929 do rodiny Růžičkových v Nítkovicích u Kroměříže jako jediná dívka a rodiče jí dali jméno Emílie. Vyrůstala s pěti bratry, ale od rodičů měla stejnou disciplínu a výchovu jako oni. Už jako malé dívce jí nechyběla odvaha, statečnost a láska k Bohu. Nejdříve chodila do obecné školy v Nítkovicích a potom na čtyřletou měšťanskou školu v Morkovicích. Cesta tam však nebyla ani trochu snadná. Ráno musela vstávat o půl šesté ráno a jít cestou přes les. Jednou Emílii přepadl dost nebezpečný člověk. Naštěstí však přežila a nic vážného se jí nestalo. Z malé dívky vyrostla moudrá dívka, která toužila stát se učitelkou. Chtěla zkusit štěstí a podala si přihlášku na Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Přihlášku si podalo celkem dvě stě uchazeček a samotné přijímací řízení bylo velmi obtížné, bylo to v roce 1944 a měli ho na starost Němci. U každého uchazeče se zjišťovalo, jací jsou jeho předkové a dohledávalo se, jestli v rodině není někdo Žid. Pokud se Němcům někdo nelíbil, byl okamžitě vyhozen. Nejvíce dbali na tělesnou disciplínu a Emílie v tomto měla navrch. Byla zvyklá a vycvičená. Bez váhání udělala všechny přemety, skoky a vše, co požadovali. Na školu byla přijata. Odmaturovala s vyznamenáním roku 1948a se svými spolužáky se dodnes každoročně schází. Od profesora dostala výborné doporučení a nastoupila v Bylnici na Valašsku ve Vzorové škole, kde učilo dvanáct kantorů. Učila tam celkem půl roku a pak šla na výpomoc do Valašské Senice, protože původní učitelka odešla na mateřskou dovolenou. Poslední místo, kde pak učila, byl Hrádek u Slavičína. Později se Emílie rozhodla, že přestane učit a začne nový život, který měl začít vstupem do řeholního řádu v Klášteře Milosrdných sester svatého Kříže. Od dětství se vyznačovala láskou a oddaností k Bohu a po manželovi a založení rodiny netoužila. Byla si jistá, že by to její život neuspokojilo. Když Emílie vstoupila do řádu, bylo jí 21 let.

V době totality byla nařízená marxistická výchova a to bylo proti přesvědčení paní Emílie. Totalitní systém se zakládal na několika pilířích: jediné straně, která ovládá státní aparát, uzavření hranic a centrálně řízené ekonomice. Lidé neměli žádnou osobní svobodu, byli zastrašováni, sledováni a kontrolováni státní policií, takzvanou StB.

I z toho důvodu už tedy Emílie nemohla učit a vstoupila do řádu. Asi za rok po svém nástupu přijala jméno Bernardetta. Komunisté však byli proti katolické církvi zaujatí. Jejich klášter jim vzali a 29. září roku 1950 všechny sestry odvezli do pohraničí. Jedna řádová sestřička převoz nepřežila. Obsazený klášter se proměnil na zdravotní školu, ambulanci a spoustu dalších zařízení. Sestry i s Emílii odvezli do Ostravy, kde měly pracovat v nemocnici. Bylo jich tam celkem sto a to i přesto, že spousta z nich, i samotná Emílie, se zdravotnictvím neměly žádné zkušenosti.

Proto začala studovat zdravotní školu a všichni jí byli velmi nápomocni, ve studiu se jí dařilo. Předsedou maturitní komise byl primář neurologie, zapřisáhlý komunista, o kterém se vědělo, že věřící studentky nenechá zkoušku udělat. Tento primář také pravděpodobně zařídil, aby Emílie dostala jiné otázky, než na jaké se připravovala během studia. Když přišla před komisi, byl tam i primář neurologie, který se škodolibě usmál a podal jí obálku. Emílie ji otevřela a nejprve se zděsila, protože byly jiné. Věděla, že jakmile dá najevo, že odpovědi nezná, bude vyhozena a primář dosáhne svého cíle. V tu chvíli se stalo něco nepředstavitelného a sama Emílie si to vykládá tak, že ji osvítil Duch svatý, když zničehonic začala povídat o všem, co o neurologii věděla. Zaskočila i členy samotné komise a primář naštvaně řekl: „Slečno, ale vy mi neodpovídáte na mé otázky.“ Emílii tím nicméně nezastrašil a tak zase povídala dál a dál. Nemohla být vyhozena. Nakonec odešla s hodnocením dobrý. Ovšem to, jak se zachovala, u zbytku komise způsobilo obrovský obdiv. Tleskali jí a někteří ji pak chválili, že byla statečná. Emílie odešla jako velká hrdinka a vítězka a tomu, kdo se jí snažil zbavit, nezbývalo, než se smířit s prohrou.

Roku 1957 byly všechny sestry z nemocnice odvezeny pryč do továren. Dvacet sester i s Emílií odvezli do ústavu pro mentálně postižené, kde strávila sedm let. Pak nějakou dobu pracovala jako úřednice v kanceláři. Své původní profese učitelky se však nikdy zcela nevzdala. Učila a vychovávala novicky, které do kláštera jezdily tajně a nikdo se o tom nesměl dozvědět. V pátek přijely autobusem ze Zdounek a opatrně šly zahradou. Řidič o tom věděl, ale kryl je a pomáhal jim. Jednou byly informovány, že jeden člověk z autobusu je sleduje, pravděpodobně to byl nějaký informátor komunistů. Stala se však tragická událost, kdy novicky na své cestě havarovaly, dvě byly na místě mrtvé a další do kláštera už nikdy nepřijely.

Po revoluci dostaly sestry svůj klášter svatého Kříže zpět, ovšem úplně zničený, bez elektřiny i dodávek vody. Opravy sestrám trvaly celkem dva roky. Emílie pak byla učitelkou novicek a měla je pod svými ochranitelskými křídly. Přivedla k řeholnímu životu spousta dívek a žen.

Toto je příběh řádové sestřičky Bernardetty. Každý z nás jednou bude mít svůj životní příběh a jistě by chtěl, aby se na něj nezapomnělo. Ale když se o naše příběhy budeme dělit, navždy zůstanou v naších srdcích a v naší paměti.

Teď je sestřičce Emílii osmdesát pět let a už šedesát šest let žije v Klášteře svatého kříže v Kroměříži. Je zdravá a spokojená a úsměv na tváři jí nechybí. Jsem velmi ráda, že jsem mohla slyšet její příběh a velmi si toho vážím. Je pro mě obrovským příkladem. Neznám odvážnější a tak milou, usměvavou a moudrou ženu jako je právě paní Emílie. Je pro mě velkým příkladem.

Na závěr chci říct: ,,Svoboda je náš největší dar a to nejcennější, co každý člověk má. Spoustě lidem byla v minulosti odpírána a i dnes se na světě najdou lidé, kteří ji nemají. Proto k nim mějme úctu a modleme se za ně. Važme si toho, že my svobodu máme a nezneužívejme ji. Nikdy nevíme, co se může stát a můžeme uvíznout jako motýli v síťce.“

Galerie
Na fotce je bratr Emílie, který se jmenuje Jožka Josef Růžička se svou manželkou. Fotka byla pořízena 16.7.1955. Na fotce je továrna kde pracovaly řádové sestry v době totality v roce 1951. Publikováno se souhlasem se stránek Milosrdných sester svatého Kžíže.
Na fotce je hraběnka Louisa Štenberková, která pozvala Milosrdné sestry v roce 1872 na své panství. Publikováno se souhlasem se stránek Milosrdných sester svatého Kříže. Na fotce je operační sál v nemocnici V Ostravě. Kde pracovala sestřika Bernardetta v letech 1950-1957. Publikováno se souhlasem se stránek Milosrdných sester svatého Kříže.
Na fotce je sestřička Bernardetta v době 50 let. Na fotce je sestřička Bernardetta na hřbitově svých rodičů Anně a Josefovi Růžičkovích v Nítkovicích.
Na fotce je sestřička Bernardetta s jednou starší sestřičkou Bohabojkou. Na fotce je sestřička Bernardetta se svými spolužačkami.
Na fotce je vyfocená Emílie s učitelským sborem. Na fotce je sestřička Bernardetta v klášteře svatého Kříže u své nejmilejší  piety, která stojí v přízemí před kaplí.
Na fotce je sestřička Bernardetta. Na fotce je sestřička Bernardetta na výletě náhodně vyfocená s turisty.
Na fotce je sestřička Bernardetta na každoročním setkání maturantů po 67 letech. Fotka pořízená roku 2015. Na fotce je sestřička Bernardetta z učitelským zborem. Vyfocená na Velkém náměstí v Kroměříži.
Na fotce je sestřička Bernardetta se sestrama na výletě u chaty,  vyfocená náhodně s turisty. Na fotce je sestřička Bernardetta se spolužákem z Jaromírem Borovičkou v době totality.
Na fotce je sestra Bernardetta s papežem Janem Pavlem ll. Na fotce je sestřička Bernardetta se svou nejlepší přítelkyní Martou Vykoukalovou.
 Na fotce je sestřička Bernardetta. V zahradě kláštera svatého Kříže. Na fotce je obecná škola v Nítkovicích. Kde chodila Emílie jako malá dívka.
Na fotce je Emílie jako malá dívka s dětmi s obecné školy. Fotku fotila jejich paní učitelka. dokládací listina jména instituce sester svatého Kříže. Svatý Křiž Sorores Charitaris. znamenáto svatý Kříž Milosrných sester. Fotka pořízena roku 2016.
Klášter Milosrdných sester svatého kříže v Kroměříži

Klášter Milosrdných sester se nachází v Kaplanově ulici ve městě Kroměříž. Je veliký a naprosto vyhovuje duchovnímu životu Milosrdných sester svatého Kříže.

Klášter má celkem tři patra. Ve všech patrech jsou pokoje sester. V přízemí najdete prádelny, kuchyň a kapli, která na mě udělala velký dojem nejen svým prostorem, ale taky oltářem, obrazy, pěknými okny. Duchovní atmosféra vás na tomto místě cele pohltí. Dále v klášteře najdete pokoje pro kněze, hosty, kanceláře a prostory pro semináře. První a druhé patro má i pokoje pro klienty Domova svatého Kříže. O něco menší kaple se nachází ve třetím patře.

Celý klášter má svůj sesterský řád.

6:30-Modlitba breviáře, třiceti minutové rozjímání, snídaně.

8,00-11,30-Práce.

11:30-Mše svatá, modlitba breviáře.

12:45-Oběd, práce.

16:30-Modlitba breviáře, adorace.

17:30-Večeře.

21:00-Silentium.

A takhle to v klášteře chodí každý den. Určitě toto místo stojí za návštěvu. Sestry vás rády uvidí.

Na fotce je klášter svatého kříže v roce 1932. Publikováno se souhlasem se stránek Milosrdných sester svatého Kříže. Stěný obraz Božího Beránka v malé kapli v třetím patře kláštera svatého Kříže. Fotka Pořízena roku 2016.
Dřevěná, stěná křížová cesta v malé kapli v třetím patře kláštera s vatého Kříže. Fotka přízena roku 2016 Vytráž okna na levé straně dole. Na vytráži je vidět světice svatá ludmila a vrahové, kteří ji uškrtili. Nachází se ve velké kapli v klášteře svatého Kříže. Fotka pořízena roku 2016
Vytráž okna na pravé straně dole. Nachází se ve velké kapli kláštera svatého Kříže. Fotka pořízena roku 2016 vytrážové okno ve velké kapli klášter svatého Kžíže. Fotka Pořízena roku 2016
Svatostánek ve velké  kapli kláštera svatého Kříže. Fotka pořízena 2016 Pieta před velkou kaplí kláštera svatého Kříže. K téhle soše má sestřička citový vztach. Velmi se jí líbí a má ji ráda. Pořízena 2016
Na fotce je socha Ježíše Krista na Kříži v klášteře svatého kříže ve vchodu. Fotka pořízená roku 2016 Na obrazovém autoportrétu je Theodosius Florentini, který byl zakladatel kůáštera svatého Kříže. Obraz se nachází na chodbě kláštera svatého Kříže. Fotka pořízená roku 2016
Na autoportrétovém obrazu je Matka Marie Tereza Schereová, který byla spoluzakladatelkou kláštera svatého Kříže. Obraz se nachází na chodbě kláštera svatého Kříže. Fotka Pořízena roku 2016 Na fotce je pohled na klášter svatého Kříže v současné době. Fotka pořízená roku 2016
Příběh místa

Na místě dnešního kláštera bylo jezero, které bylo později vysušeno a tím vznikly podmínky vhodné pro postavení kláštera. V roce 1872 přišly na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové tři sestry svatého Kříže ze Solnohradska. Význam společenství rychle rostl a sestry už nepůsobily jen na Moravě, ale i v cizině: v Maďarsku, Slovensku, Rumunsku a jinde.

„Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom.“ Blahoslavená Matka Marie, Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26. 11. 1873.

Během první světové války se sestry staraly v nemocnicích o raněné vojáky. Pracovaly nejen v nemocnicích, sirotčincích, ve školách, chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností. Hlavní střediskem Milosrdných sester svatého Kříže byl klášter v Choryni. Ten později už nestačil k jejím účelům, proto byl vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 Olomouckým arcibiskupem. Za druhé světové války sestrám Němci majetky zabavovali pro své použití a až po skončení druhé světové války mohly zase obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly ovšem klášterní školy opět zrušeny. Sestrám bylo zpočátku dovoleno vyučovat náboženství na veřejných školách, učit hudbě a jazykům a pořádaty kurzy šití a vaření pro dívky.

Roku 1950 vstoupila do řádu má pamětnice Emílie Růžičková. Netrvalo dlouho a ještě toho byly sestry svatého Kříže komunisty vystěhovány. O přesunu sester rozhodoval Státní úřad pro věci církevní. Novicky byly rozděleny do různých správ. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Odvezli je do pohraničí, kde musely pracovat v různých továrnách. Emílii převezli do nemocnice v Ostravy, kde pracovala, aniž by měla se zdravotnictvím zkušenosti. Obsazený klášter se proměnil na různá zařízení. V letech 1954 – 1960 se komunistická vláda drastickým způsobem zbavovala řeholnic. Sestry byly pod neustálým dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Studium měly znemožněné. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z místa na místo. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě.

Po Sametové revoluci dostaly Milosrdné sestry svatého Kříže svůj klášter zpět, ale v dezolátním stavu. Ale sestry se ho nevzdaly a na své náklady ho dva roky opravovaly. Dnes je v klášteře kolem sta řádových sester. Emílie prožila v řádu už 66 let.