Cesta k přežití: nenásleduj systém

Příběh Peggy Croydon (roz. Štědré) je výjimečný. Narodila se 9.9.1930 na Smíchově do “smíšené rodiny”. Matka árijka křesťanka a otec Žid, oba nepraktikující, moderní lidé, žijící šťastný život. Dokud nezačal sílit nacismus v Německu 1933. Už tehdy přemýšleli, jestli raději, jako mnoho přátel, včas neemigrovat. První obětí protižidovských nálad se stala 56-ti letá babička, ze strany otce. Spáchala sebevraždu…nedokázala se smířit s rostoucím antisemitismem i v této zemi a s představou, že tu zůstane sama a nebude moci následovat své nejbližší do emigrace, protože Argetina nepřijímala uprchlíky nad věk 50.

Právě babička, jako hrdá Židovka, zapsala Peggy hned po jejím narození do matriky Pražské Židovské náboženské obce. Tehdy té běžné formalitě rodiče nevěnovali pozornost, každý to dělal.

Po příjezdu nacistů do Prahy a zavedení Norimberských zákonů byly všechny matriky zabaveny a použity pro identifikaci a klasifikaci rodin. Rodina Štědrých měla tímto záznamem převahu židovskou. Co v takové situaci dělat a jaké jsou plány Židovské otázky? Asi jako jedni z mála, maminka s Peggy, dobrovolně navštívili Petschkův palác, aby se informovali přímo u zdroje a radu dostali.

“…jsou Vaše děti skutečně toho Žida, jste si tím opravdu jista?”…paní Štědrá se pochopitelně urazila…

Peggy vypráví soudní proces, který její rodiče po formálním rozvodu zahájili. Táhl se několik let a nad jejich rodinou vysel otazník. Mezitím pan Štědrý zakázal, aby se sestrou Gitou nosily žlutou hvězdu.

Následuje život v Praze za války, kdy 14letá (vyhozena ze školy) dennodenně riskovala, když s vlastnoručně vyrobenou falešnou legitimací navštěvovala kina, chodila nakupovat a rozjela síť černého trhu.

Dál popisuje ilegální pobyt otce u nich v bytě, závistivé sousedy udavače a německou dozorkyni bloku, která nad nimi přivírala oči. “Tohle je fakt – já jsem tady, protože několik Němců mi zachránilo život. A Češi to byli, kteří nás pořád udávali!” zdůrazňuje několikrát.

František Štědrý se bál pokračovat v ukrývání a ohrožování rodiny, rozhodl se pro ni obětovat a dobrovolně se přihlásil jako Žid, chráněný vztahem s árijkou, do pracovního lágru, který byl určen pro tyto případy. Nacházely se v okolí Prahy a rodiny je tam mohly navštěvovat.

Rok před koncem, převezli nacisté skupinu k práci na panství Heydrichové v Panenských Břežanech. Nevysvětlitelný postoj místního velitele stráží SS, umožnil manželkám pravidelně vídat své muže a nosit jim jídlo. Podzim 1944 a příkazy k deportaci posledních chráněných Židů mužů. Vše už šlo rychle, od Hedrichové do Terezína, transport však rovnou pokračoval přímo v Osvětim. Do osvobození 27. ledna chodili do Prahy paní Štědré dopisy.

Mezitím byl vyhlášen úplně poslední transport – mischlingů dětí nad 14 let – tedy i Peggy – do Terezína. Matka začala přípravy a vzala dceru na ochranná očkování k rodinnému lékaři dr. Hlavacskovi. Dodnes mu vděčí za svůj život. Prohlásil, že Peggy nikam nepůjde, to už šly zvěsti o hrůzách v Polsku. Napsal, že má těžký zápal plic a nemůže tak nastoupit do transportu. Peggy se směje: “Nacisti mě nevzali, protože bych mohla nakazit ostatní děti. Ty děti nešly do Terezína, ale přímo na Východ do plynových komor.. Víte, ale to bylo tak typicky německé!”

Pak přišlo nezapomenutelné bombardování Prahy.

Dlouho nevěděly, co se stalo s tatínkem až je navštívil neznámý muž.

“Naši dva kamarádi byli zatčeni hned jak nacisti přišli, a ne kvůli tomu že byli Židi, ale komunisti. Strávili v těch hrozných lágrech celou válku, a přesto se vrátili. Můj tatínek odjel tím posledním transportem, jen 2 měsíce před koncem…ironie.”

Po válce vypukly v Čechách masové brutální razie proti Němcům, nebo komukoliv, koho za ně dav označil. Peggy rozumí Čechům proč to dělali, chápe je, sama cítila obrovskou nenávist a chtěla se pomstít. Ale nesouhlasí s nespravedlností, s jakou Češi sadisticky mučili a popravovali bez možnosti obhajoby mnoho nevinných civilistů. Mezi nimi byli i ti, kteří Peggy zachránili život a pomáhali její rodině.

Paní Croydon si přeje najít žijící rodinu dvou důstojníků SS a očistit jejich jména. (viz dále ve videu) Pátráme v archivech a kontaktujeme Ministerstvo vnitra, třeba i touto cestou se nám podaří dostat dál.

Tento příběh naráží na stále aktuální dilema “registrace” v Židovských Náboženských obcích. Být Židem “mimo systém” (což vyzývá k řečem, že by člověk měl stát za tím, kým je a pochybnostem o dostatečnosti jeho Židovství), nebo připojit své jméno na papír s razítkem, protože tak to slušný občan dělá. Až příliš často použito jako rozsudek omezení základních lidských svobod a smrti těch slušných lidí, kteří následovali systém.

Praha a Panenské Břežany (Heydrichovo panství)