Učitel tělem i duší – příběh Eduarda Krause

CITÁT:

„Jak jsem postupně pracoval jako učitel, tak jsem si uvědomoval, že pro práci učitele je rozhodující mít děti rád a to od těch nejmenších až po ty nejstarší. “ Eduard Kraus

DĚTSTVÍ

Drahoňův Újezd (Zbiroh)

Pan Eduard Kraus se narodil 18. prosince v předválečném roce 1935 jako druhý syn manželů Antonína a Antonie Krausovým. Rodiče své syny, Zdeňka a o 6,5 let mladšího Eduarda vychovávali přísně, ale zároveň s láskou. Svou přísnost a zklamání dávali najevo především mlčením, málokdy pomocí březové rákosky (například za roztrhané kalhoty či boty).

Mezi bratry převažoval vřelý vztah, pan Eda si vybavuje, jak se na bratra vracejícího se z učitelských studií v Praze, vždy velmi těšil. Většinou v tu dobu pásával krávy a Zdeněk se vždy připlížil a začal na brášku houkat jako sova či jako kukačka a vždy Eduardovi přivezl nějakou drobnost. Zprostředkoval mu také dva velké zážitky v Praze – zemědělskou výstavu a zápas Sparty na Letné.

Během války bylo náročné uživit se. Rodina měla asi 3 ha půdy, o ty se starala maminka, včetně péče o domácnost a výchovu. Tatínek byl v obci krejčím, ale šil spíše po večerech. Přes den měl dost práce na cizích pozemcích. Přes zimu pracoval v lese a říkalo se tomu dělat „sáhy“. Vykácené dříví se dávalo do metru a pak ho hajný přijal. Ve Zbirohu dělával také v továrničce na drobné nářadí jako jsou kleště, kladívka, nebo jiné drobné domácí nářadí.

Pan Eduard žil v domě č.27, který již neexistuje. Ve vzpomínkách má pan Eda velký společný dvůr pro několik domácností, které byly soběstačné vlastními produkty, ať to bylo mléko, vejce, maso. Jedna ze selek vždy upekla tolik bochníků, kolik bylo rodin a chleba byl vždy čerstvý. K potravinám a zboží kupovaným v obchodě bylo nutné přiložit přídavkové (přídělové) lístky.

„Když skončila 2. světová válka, byli jsme ve škole, jako žáci jsme měli přestávku a přes obec jel člověk na kole s praporkem a vyhlašoval, že je konec války. Protože už se čekalo na konec války, tak jsme byli všichni samozřejmě šťastní, radovali jsme se. Přes naší vesnici ustupovali německé jednotky do zajetí americké armády, protože se bály pomsty Rusů. No a my jsme jako děti někdy šly za nimi a protože odhazovali „sumky“ a odhazovali některé části výstroje tak jsme je se snažili sbírat a potom to používat při těch našich klukovinách. Jednou byla taková situace, že tam nechali někde jízdní kolo a to pro nás tenkrát byla dost lákavá věc. Tak jsme se toho kola chtěli zmocnit a to se nám málem vymstilo, protože voják, který ho odložil byl blízko a byl ještě ozbrojený a začal střílet do vzduchu. Utekli jsme a nic z toho nebylo. Jinak k žádným násilnostem nedocházelo.“

V Drahoňově Újezdu vyrůstal Eduard do svých 11 let. Vychodil zde 4 třídy obecné školy. V květnu 1945 musel dělat zkoušky kvůli přijetí na další školu. Podle jeho slov byla zkouška „vostrá“, složená z diktátu, slovního rozboru a další gramatiky. V roce 1939 se jeho otec Antonín (foto1) dostal díky mobilizaci do oblasti Sudet, na Podbořansko a Lubenecko. Když válka skončila, přihlásil se s rodinou na výzvu prezidenta E. Beneše k osidlování pohraničí. Vybral si právě kraj kolem Podbořan, kde sloužil v malých pevnostech stavěných roku 1937 na obranu pohraničí. Dodnes se ale do svého rodiště vrací pravidelně na Dušičky, na hrob svých rodičů.

NEPOMYŠL – stěhování roku 1945

Tak se ocitl Eduard v novém domově – v Nepomyšli u Podobřan. Starali se zde o hospodářství a tatínek kromě krejčovského řemesla živil rodinu, jak se dalo.

Začal zde chodit do páté třídy, bylo tam spoustu nových spolužáků i Volyňských Čechů, kteří mluvili spíše ukrajinsky.

Až do 5. třídy měl samé jedničky. Třídy v té době byly číslovány zvlášť 1.-5. třída na 1. stupni, a 1. – 4. třída na 2. stupni.

Eduard pokračoval v Podbořanech jeden rok jako žák reálného gymnázia, ale po reformách ministra Zdeňka Nejedlého kterými se nižší ročníky gymnázií rušily, jako žák měšťanské školy v Podbořanech. Eduard byl od mala pilný a zodpovědný žák, učebnice a knihy si s sebou brával i na pastvu krav, která byla jeho každodenní povinností. Nejraději si četl ve Starých pověstech českých O Horimírovi, Křesomyslovi, ale i pohádky o Honzovi miloval. Ovšem někdy se neubránil únavě a mezitím, co si zdříml, krávy se rozutekly k lesu a bylo náročné je sehnat a hlavně pak ustát zlobu otce. Později si rodina mohla dovolit koupit koně, pak hlídával stádo krav i z koňského hřbetu. Pomocí koní také obdělávali pole, sekali trávu apod. Po práci si Eduard rád zajezdil jen tak bez sedla a také chodil koně plavit.

Díky životu na venkově měl odjakživa úzký vztah k přírodě, jako kluk nosil domu kvočnám k odchovu mláďata bažantů, koroptví, ale staral se také sám o mláďata. Vzorem byl pro něj i starší bratr Zdeněk, který si pořídil loveckého psa. Ten to koníček se rozvinul do celoživotní lásky – myslivectví.

Na jiné záliby zbývalo velmi málo času kvůli povinnostem doma . Přesto se z Eduarda stal časem vášnivý sportovec, především fotbalista.

STUDIA NA PEDAGOGICKÉM GYMNÁZIU V KARLOVÝCH VARECH 1951-55. Z 9. třídy řešil Eduard chvíli otázku, kam se vrtnout, na měšťance se dělaly závěrečné zkoušky (opravňovali odejít na vybranou střední školu), chtěl odejít na střední zemědělskou školu do Žatce. Maminka s otcem měli obavy, že díky aktuální kolektivizaci zemědělství (1950-51) by Eduard neměl dobré vyhlídky, stal by se zněj prý jen „lepší kočí“, tak ho přihlásili do Karlových Varů na pedagogické gymnázium pro vzdělávání žáků 1. -5 ročníků. Jeho starší bratr v té době dokončoval studia v Praze na Učitelském ústavu.

Roky nabité především usilovným sportováním a pilným studiem zakončil úspěšně maturitou v roce 1955 (FOTO 5). Domů se dostal několikrát za měsíc, ale v té době byly velmi přísné podmínky v internátních zařízení, co se týče vycházek a plnění školních povinností. Pokud byla možnost, rád si Eduard vyšel nad město na sokolské hřiště. Z této doby popisuje velmi intenzivní seberozvoj ve sportovních disciplínách, které v té době bylo možno provozovat (volejbal, košíková, sportovní gymnastika ale hlavně hokej a fotbal, FOTO 4).

Sportovně zdatní jsme byli z venkova, již v Nepomyšli jako žák svého bratra učitele, cvičili v tělocvičně i venku sportovní gymnastiku či box. Dobrou fyzickou kondici zužitkoval Eduard i po narukování do základní vojenské služby v roce (1956-1957).

PEDAGOGICKÉ VZORY A VOLBA POVOLÁNÍ

Pan učitel vzpomíná na svého prvního učitele z Drahoňova Újezdu, p. učitele Hrubého, kterého popisuje jako přísného, ale i obětavého člověka, který zvládal řídit a učit směsici různě starých dětí. Ve třídě měl žáky staré od šesti až do čtrnácti/ patnácti let. Starší žáci byli ve třídě proto, že rodiče a tehdejší školský zákon jim umožnil chodit stále do obecné školy, místo do měšťanské, která byla již ve Zbirohu. Z dalších studií vzpomíná p. učitele Vřelkého, Hosta, Valentovou, Valeše, Marka, Městka a další. Díky nim se rozhodl pro učitelské zaměstnání.

ZAMĚSTNÁNÍ

1955 VROUTEK, 2 měsíce

 

Dostali jsme umístěnky ještě před maturitou. Dlouhý dopis jsem dostal na první štaci, o tom rozhodoval odbor pro školství a kulturu v Podbořanech, kdo kam půjde. 1. místo – Vroutek, pár měsíců než mi bylo 20 a pak na vojnu.

1957 RADOTÍN

Jak sám s humorem uvádí, do Radotína se dostal, protože odmítl hrát fotbal za Kryry. Objednal si taxíka – cestoval s peřinou a pár věcmi. Malinká vesnička Radotín poblíž obce Bohuslav proslavené díky známemu jokejovi a chovateli koní panu Váňovi.

V Radotíně učil jednu třídu národní školy (děti chodily postupně podle ročníků, některý den měli kratší školu, někdy delší). Dle jeho slov to bylo dobrodružné živobytí – „kolo jsem neměl, pěšky jsem chodil přes kopec několik km na oběd, 2. rokem jsem si sehnal kolo, občas někdo poslal buchtu, jitrnici. “

Zajímavostí bylo že v roce 1958 přijel pan Nesrsta – inspektor osvětový, „obrovský chlap“ a přinesl první malinkou televizi. Kino tam v té době nebylo ani „pojezd“, většina obyvatel pracovala na statku v Bohuslavi a tak se televize stala pravidelnou kulturní akcí těchto lidí. Docházeli se dívat na TV do školy, do stejné místnosti, kde pan Eduard dělal své učitelské přípravy a zároveň i spal.

MUKODĚLY

Přeložení na jednotřídku do Mukoděl, veliká škola, pojízdné kino, 1959-60. Působil zde pouze rok, byl čas se oženit (25 let). Do Nepomyšli přijela děvčata z Moravy (mladí zaměstnanci byli posláni ze zlínských podniků na brigády v létě) a setkali se s panem učitelem Krausem v Nepomyšli.

Vyvolená – Jana Tomková z Velkých Kralovic se za Eduarda Krause provdala v Nepomyšli v lednu 1960.

V tomto roce též složil p. Eduard myslivecké zkoušky. Nejdříve myslivost provozoval tam, kde učil, tedy v Podbořanském Rohozci a později pak v Lubenci od roku 1965 až do současnosti.

1960 – 1965 PODBOŘANSKÝ ROHOZEC

nepříjemný zážitek – škola byla vedle statku a jedno stádo se nafouklo, všichni zaměstnatnci šli pomoc, záchrana krav nafouklých, probodnutí trokarem – bodec , venkovský kantor uměl normální zemědělský práce, dělal s kravami, se včelami. Musel jsem dvě krávy podříznout kosou, protože nebylo čím jiným a dvě probodnout trokarem. Ty se zachránily. Na venkově se tohleto dělo.

Přeložení do Podbořanského Rohozce na 5 let. Již dvoutřídní škola – mladší kolegyně a p. Kraus tam dělal řídícího, učil 1. – 3. postupný ročník. Prvňáčkové potřebovali nejvíce pozornosti. Elementaristky udělají z těch drobečků lidi, naučí je hygieně. V té době to spočívalo na té škole, protože rodiče byli na polích , pracovalo se.

Dodělával si fakultu v Plzni, získal aprobaci pro 6.-9. ročník.

LUBENEC 1965 – současnost (nástup ve 30 letech)

březen 1966 bydlí, do té doby dojíždí autobusem či vlaky

1960 zanikl okres Podobřany a nový okres Louny ho dislokoval na ZŠ do Lubence, tehdy zde působil jako ředitel p. Dušek a spoustu kolegů a kolegyň, s některými je kamarád dodnes.

p. u. Hyklová, ředitel Dušek – skutečně osobnost, mládí prožil na Podkarpatské Rusi. p.u Ptáček, Roušarová, Ptáčková, Petlachová, Churavá, František Churavý, Šubrtová, Smažíková,

Hluboké šlápoty zanechaly.

dostal byt mezi farou a kulturním domem, vyhořel v roce 1972 a výstavba nového KD

ten byt se poté zboural, v té době nově Motorest, školka, obchodní středisko, budovatelské období v obci, akce Z -za čaj buřtíky se chodilo na stavení brigády

1965 – dojížděl z bytu v Rohozci do LUbence,

zjara 66 se nastěhovali do bytu v LUbenci, který mu pomohli zrekonstruovat přátelé

1972 – generální opravy školy za provozu

1970-77 zástupce ředitele, poté nastupuje na pozici ředitele školy, zastupkyní se stala paní uč. Hyklová

generální přestavba školy – 1988 – 92 , přístavba tělocvičny, křídlo pro jídelnu, šatny, škola rozdělena do několika obcí:

bývalá školka – 2 třídy,

Ležky – 3 třídy + kuchyň, rozváženo Národním výborem

2. stupeň – Drahonice, stará ZŠ z předválečných let

Náročné vystěhování inventáře školy – valníky půjčeny od státního statku, inventář nastěhován pomocí traktoru do prostorů dřevěných domků Tosky

Myslivectví – oblíbená část revíru, u Libkovic cestou na Nahořetice za můstkem, krmné zařízení, zásyp, nad tím sad s posedem. Bylo tam hodně bažantů, které jsem posloucha „kodrcat“ a střelil jsem tam kňoura na vábničku srnčí a on v domnění, že tam je položenej koloušek, tak vyběhl z roští.

Můj první těžší kňour.

1990 složil p. Kraus funkci ředitele, pan ředitel Josef Michal nastoupil po něm

(který sem chodí trénovat stolní tenis), na základě konkurzu přijímacího, učil zde s manželkou, fyziku, pracovní výchovu, aj.

Poté zde ještě učil do 2002 do odchodu do důchodu.

Popisuje období bez řevnivosti.

Neučil jsem zde matematiku a chemii. Dostatek matematikářů na této škole, zatímco jinde chyběli.

Těžká situace v rodině, kdy onemocněla vážně manželka pana Krause.

dcery – Alena, Květa – stala se cukrářkou, v Žatci pracuje dodnes.

paní Kubošková (současná partnerka) z Rožnova pod Radhoštěm pracovala v Tesle a díky podnikové brigádě se dostala na Podbořansko.

Zdroje:

(1) – http://www.turistika.cz/mista/lubenec, pan Richard Kanta

Galerie
Zproštění funkce ředitele ZŠ, Podbořanský Rohozec 1965 Vysvědčení - zadní strana, 1948
Vysvědčení - přední strana, 1948 Vysvědčení - přední strana, 1943
Vysvědčení - zadní strana, 1943 Vysvědčení 4. třída, pololetí, 1947
Oznámení o přijetí do 1. zaměstnání ve Vroutku (unikát - chyba ve jméně) 1955 Čestné odběry krve od roku 1973
E. Kraus s Martou Kubošovou doma, Lubenec, únor 2016 E. Kraus a vnuk Radek na lovu, Libkovice, 2009
E. Kraus jako učitel s žáky 9. třídy, ZŠ Lubenec, 1999 E. Kraus jako myslivec, úlovek muflona, Struhaře, 1994
Svatební foto E. Krause a Jany Tomkové, Nepomyšl, 1960 E. Kraus jako učitel jednotřídky v Radotíně, šk. rok 1957/58
E. Kraus, rotný absolvent, Olomouc, 1957 E. Kraus na vojně jako velitel obrněného transportu, zleva řidič M. Benda, zprava kulometník A. Havel, Olomouc, 1956
E. Kraus na vojně s kamarádem Vladislavem Křiváčkem, Olomouc, 1956 Fotbalové mužstvo Nepomyšl, E. Kraus ve spodní řadě druhý zleva, 1955
Maturitní foto E. Krause, Karlovy Vary, 1955 Hokejové mužstvo Pedagogického gymnázia KV, zimní stadion KV, E. Kraus dole vlevo, 1953
Eduard Kraus s dětmi ze sousedství, Drahoňův Újezd, květen 1945 Eduard Kraus před rodným domem č. 27 v Drahoňově Újezdu, květen 1945
Antonín Kraus (otec) při mobilizaci (1.řada vpravo), 1939
Obec Lubenec a Masarykova základní škola Lubenec

Lubenec leží v jižním cípu Ústeckého kraje. Žije zde 1486 (1) obyvatel. Obcí prochází dopravní tepna mezi Prahou a Karlovými Vary.

Masarykova ZŠ – místo působení E. Krause

Vlastní českou školu s 28 žáky měl Lubenec od roku 1920. Nová budova ZŠ byla otevřena 31. 5. 1931. V období Protektorátu bylo vyučování ryze německé. Po osvobození byla budova školy zabrána pro ruský lazaret a výuka probíhala do října 1946 na různých místech. V 2. polovině 20. století především za ředitelování pana Josefa Duška (1964 – 1977) a pana Eduarda Krause (1977 – 1990) se škole dostávalo velkého uznání. Žáci slavili úspěchy v mnoha státních soutěžích, ale oceňováni byli i zdejší učitelé. Pan Eduard Kraus provedl školu oslavami výročí 50 let od založení české školy v Lubenci, ale i komplikovaným obdobím rekonstrukcí (2). V současnosti má ZŠ celkem 168 žáků (3).

Zdroje: (1) – www.lubenec.cz, údaj k 31.12. 2012

(2) – kronika Masarykovy ZŠ v Lubenci

(3) – www.zslubenec.cz

Pamětní deska obětem Pochodu smrti 1945, hřbitov Lubenec
Příběh místa

Pochod smrti vězňů z Johanngeorgenstadtu 1945

Dne 16. 4. 1945 vyšel z koncentračního tábora Johanngeorgenstadt transport politických vězňů, celkem 822 internovaných. Mezi vězni různé národnosti byli také Čechoslováci (asi 16). Podle rozkazu dostali potravu jen na jediný den. Místem určení byl Terezín. Cesta trvala 20 dní, od 16. 4 do 6. 5. a vedla přes obec Lubenec. Na místo došlo jen 28 lidí. Transport byl veden SS-Hauptsturmführerem Kolatschewitezem a provázen strážnými SS-many Finkem, Vogtem a Geidem.

K obci Lubenec se transport dostal večer 28.4. 1945, se ztrátou dalších 28 životů během jediného dne cesty. Během noci a následujícího dne byly zastřeleny další osoby a pohřbeny v hromadném hrobě poblíž Lubence (1).

Pan Kraus se s hrůznými podrobnostmi tohoto pochodu smrti seznámil až při svém působení v Lubenci díky pamětníkům soustředěnými jeho předchůdcem panem ředitelem Duškem a paní učitelkou Zdenou Doležalovou. Pan Kraus se zúčastňuje dodnes piety, při které se chodí na místní hřbitov k pamětní desce a zde se uctívá památka čtyřiceti obětí, kteří v okolí Lubence padli hladem nebo byli postříleni v roklích právě proti lubenecké škole.

Z ústního podání pamětníků se pan Kraus dozvěděl, že oběti střelby byli soustředěni na noc ve statku, kde je dnes železárna pana Jungbauera. Jednomu francouzskému chlapci Bertletu Josephovi se po střeše podařilo utéct a zachránit se.

(1) – Zdroj: internetová stránka Portál Vojna.net;

opis článku z novin „Lidová demokracie r.I, číslo 42“ ze dne 28.června 1945. Jde o předběžnou úřední zprávu Zemského národního výboru v Praze.