Totální nasazení za 2. světové války, Janda Jan, ročník 1922

Janda Jan, ročník 1922

Zkrácený přepis rozhovoru, s mírnou úpravou ke srozumitelnosti.

V době rozhovoru bylo panu Jandovi 90 let.

České Budějovice, podzim 2011.

 

Ročník 1921 byl povolán v roce 1941 a v roce 1942 pak ročník 1922. Byli jsme povoláni na pracovní úřad, kde byla provedena lékařská prohlídka, kde určili zdravý, a tedy schopný nebo nezdravý. Většinou každý byl schopen. Pak nás zařadili do transportu na práci do Německa, do Třetí říše. Kdo dělal v zemědělství, toho nechali.

Jeli jsme transportem do Lince, tam jsme museli dojít do lágru, kde pro nás byla nařízená karanténa, kde jsme čekali 4 nebo 5 dní, pak další lékařská prohlídka a pak nás zařazovali do zaměstnání.

Mě zařadili ke stavebnímu odboru, kde jsem byl až do konce války.

Dělali jsme všechno, zkrátka pomocné práce. My jsme taky zasekávali elektrické kabely do zdi, a pak jsme pracovali i na protiletadlových krytech. Ty se tam stavěly pod každou tovární halou. Ty daly hodně práce, protože tloušťka stropu byla 2,40m s armaturou. Tam jsem pracoval u míchačky na beton. Taky jsem vozil písek nebo jsem tři týdny pracoval na opravě generátoru. Pak jsem dělal na bagru „šmíráka“ s nějakým prušákem. „Bagrfíra“ jezdil a já jsem mazal. Zkrátka všechno to byly práce, co jsem mohl zastat.

Celé ty tři roky.

Pracovní doba byla 12 hodin, od šesti ráno, do šesti večer. Jeden týden ranní, druhý týden noční. Od pondělí do soboty, to je 72 hodin za týden. Neděle byly volné.

Na nočních jsme byli ke konci týdne už opravdu nevyspalí, protože přes den byly často nálety, pořád houkaly sirény, tak jsme museli do krytů, čili jsme přes týden nebyli vyspalí.

Na cimře jsme měli Jirku Pekaře z Třeboně, studoval medicínu. Jednou mně bolely záda, tak mi napsal horečku 38°C a zůstal jsem tři dny na cimře. Doktor Korčák ho měl rád, spolu se tam o nás starali. Jirka Pekař tam měl svého kamaráda ještě ze školy, Vaška Prchlíka ze Stráže n. Nežárkou.

Vašek Prchlík tam chodil s jednou Ruskou z Charkova a hned po válce tam šel studovat vojenskou akademii. Dotáhl to až na generála. Ale v roce 1968 Generál Poručík Václav Prchlík byl postaven před válečný soud, protože chtěl, aby každý rok velel generál z jiného členského státu Varšavské Smlouvy. Za to dostal asi tři roky. Byl to férový člověk, ale byl hrozně zažraný komunista. Ta Ruska ho předělala.

Za války pamatuji jen dva komunisty: Vašek Prchlík (co ho zblbla ta Ruska), a pak Míra Dunda z Mirkovic. Jeho táta měl hospodářství a vozil mu z Mirkovic do Lince baštu, vepřové, tlačenku. I tam u nás přespal. Ale Dunda a ještě Kolář celou válku nic nedělali, práci se jen vyhýbali, všude se jen schovávali. Ale jinak to byli fajn kluci.

Nás šest, co jsme se pak sešli po válce, ani jeden nebyl komunista.

Lágr byl z dřevěných baráků, každý lágr měl 6 oddělení po 16. lidech a těch budov tam bylo asi 20.

My jsme dostali lágr po Bulharech, protože tam už v roce 1939 pracovalo mnoho lidí z ciziny, také od nás, Čechů, co si jeli do Německa přivydělat, stejně jako dnes.

Po těch Bulharech tam byla hrozná špína, plné matrace štěnic. Tak jsme to všechno vyházeli z oken ven, jeli jsme do města a nakoupili jsme si dezinfekci.

Matrace jsme promočili, že jsme na nich skoro nemohli ani spát, ale štěnic jsme se zbavili. Ale za měsíc nebo za dva se štěnice ukázaly znovu, tak se potom místnosti plynovaly. To jsme zrovna přišli z práce, okna a celý barák byl zavřený, ani spát jsme nemohli. Byly to trable se štěnicemi, ale nakonec jsme je vyhubili.

Neděle jsme měli volné, takže v neděli jsme třeba jeli do Alp nebo až do Salzburgu. Peníze jsme měli, já jsem nekouřil, tak jsme jezdili.

Domů, jezdil vlak, přímé spojení Budějovice – Linec.

To jsem napsal matce, aby mi poslala balík, my jsme měli lágr na předměstí Lince, v Klein München, bylo tam nádraží, směr na Salzburg. Každý vlak tam stavěl. Rodiče mi dali balík v Kamenném Újezdě na nádraží do vlaku s adresou – Janda, Lager 56, Klein München. Matka ho dala v 4:30 do vlaku a já ho měl v 9 hodin.

No, my jsme tam byli samí Češi, přijelo nás tam asi 1000. Proto nám přenechali ten lágr po Bulharech. Takže to byl český lágr a z Budějovic tam posílali hodně balíky, tak to už bylo známé.

Dostávali jsme normálně měsíční výplatu. Mistři to rozdávali. Jenže jsme měli tak asi jednu marku na hodinu, takže tak 110, 120 Marek za měsíc. Kurz byl 10 korun za 1 Marku.

Na stavbě jsme dostávali potravinové lístky na měsíc na přilepšení. Na lágru jsme měli snídaně i obědy a v továrně obědy. Na lágru byla i kulturní místnost a estrády.

Jezdíval jsem domů vlakem načerno. Na kaplickém nádraží byla hranice a tu jsme museli někudy obejít.

Nebo jsme v Kaplici přešli trať a lesíkem za nádražím jsme si nadběhli, abychom ten vlak ještě stihli ve Výhni. Ale to bylo nebezpečné. Tam pochytali mnoho lidí. Ti pak byli tři až čtyři týdny zavřeni. Od nás byli tři, které v Netřebicích chytli. Zapomněli, že je u Netřebic na silnici celnice. Tři neděle byli zavřeni v Kaplici, pak je vezli uzavřeným vagónem, co vozil lidi do koncentráku v Mathausenu, do Lince, tam na ně čekalo Gestapo, 3 dny na Gestapu, těch facek, co tam schytali, toho řvaní, ale když zjistili, že nezameškali žádné hodiny, že pracovali, jenom že se chtěli podívat domů, tak je pak pustili. Přišli ostřihaní dohola a vyhublí.

K jídlu byly brambory, mrkev, řípa, zkrátka eintopf. Byla to zelenina a bylo to dost chutné, já jsem to jedl. Ale jak jsem říkal, dostávali jsme balíky z domova, i když ty nedostával každý. Dalo se to jíst. K snídani byl chleba, na to kousek másla nebo marmelády a černé kafe. Dalo se to vydržet.

Ukrajinci i Rusové k nám chodili a prosili o kousek chleba.

Tam tekla řeka a byl tam ostrůvek, na kterém byl lágr, obehnaný ostnatým drátem a hlídaný. A ty zajatce odtud vodili do práce Němci, pod puškou. A v práci vykládali většinou cement z vagónů. A právě mezi těmi zajatci bylo hodně Poláků, protože ti bojovali ve všech armádách proti Němcům. A s těmi jsme se celkem snadno domlouvali.

Když pak Itálie kapitulovala a přišli k nám italští zajatci, tak francouzské zajatce pustili do civilu, dali je mezi Francouze k nám do lágru. A ke konci války odešli i Italové a přišli tam vězni z Mathausenu, v pruhovaných hadrech. A i to jsem viděl, že někteří mistři měli v kapse rohlík, pečivo, ti mohli mezi ně v továrně, a tam ji to rozdávali. I těm z koncentráku pomáhali, jak se dalo. Opravdu se Rakušané projevili dost dobře, i proti Němcům.

Mezi námi byli většinou studenti, holič, cukrář, dva soustružníci. Ale většinou jsme byli zaměstnáni na pomocné práce.

Byly tam i pracovní tábory, které hlídali většinou Ukrajinci, ti byli s Němci a byli opravdu ostří. Kdo nechodil do práce, ten přišel před závodní soud a byl odsouzen třeba na 3 měsíce do „arbaitlageru“, pracovního tábora. Pracovní tábor byl horší než koncentrační tábor, protože tam se mučilo hladem, těžkou prací a nelidským zacházením, obzvlášť právě ze strany Ukrajinců. V Klein Münchenu byl i pracovní tábor, tak jsme viděli, jak Ukrajinci vodili vězně do práce. Ukrajinci tam byli místo SS jednotek. Vodili je třeba na práci na trati, kde kladli koleje. Vedle byl „flag“, protiletadlové dělostřelectvo, kde byli němečtí vojáci. A i ti zasáhli proti Ukrajincům, aby nebyli tak sprostí na vězně, protože jim třeba i pažbou rozrazili hlavu. Ale Ukrajinci se obořili i na ty Němce „Čto ty buděš kazať!“, byli sprostí a neposlechli.

Ale jinak tam bylo asi nejvíc ukrajinských a polských vězňů. Ti měli hrozný hlad.

Já jsem uměl německy ze školy. Tam se mluvilo všemi řečmi. Když jsi dělal, s cizincem, tak jste se domlouvali, jak se co řekne. Tak třeba Francouzi, když ještě byli zajati, tak na ně mistři volali „Avanti, avanti“ a oni „Pas beaucoup manger, pas beaucoup travailler“, málo jídla, málo práce. A Italové zase „Niente mangiare, niente laborare“. Stačilo s nimi pracovat týden a už se člověk domluvil. Já znal drobet francouzsky, on zas drobet česky. A protože jsme s Němci nepracovali, tak jsme se Německy neučili.

Jeden nálet byl tak silný, že jsi vyšel z krytu, hala byla smetená, střechy pryč, jen kostra haly, a za týden nebo 14 dní už stroje běžely, ale hala ještě nebyla zastřešená. Hlavně, aby se vyrábělo.

Nálety bývaly kolem poledne, zrovna když se chodilo na oběd. Mezi Göring-Werke a Eisenwerke byl široký pás tak 200m, kde byl odpadní kanál, kam se lidé také schovávali, když začaly houkat sirény. Kanál zasáhly asi tři bomby, to tam bylo mnoho mrtvých lidí. Co nezasáhly bomby, to zalila voda z prasklých potrubí a další lidé se utopili.

Já jsem chodil do krytu. Kryty byly dobré. Ale stal se případ, že se někdo nestačil schovat, zůstal u lágru, tak se snažil schovat za cokoli, co by ho ochránilo a to měli štěstí, když to přežili.

My jsme dostali asi tři zásahy na kryt, co jsme stavěli. Nahoře byla hala smetená, kráter jak trychtýř, ale strop to neprorazilo.

Na betonu ani na armatuře se tam nešetřilo, takže kryty byly pevné.

V noci pamatuji asi jen dva nálety. V noci to bylo hrozné. Nalítávali jednotlivě. To jsi slyšel letadlo, slyšel jsi pískat bombu a věděl jsi, že dopadne, jen jsi nevěděl kam. To trvalo třeba dvě i tři hodiny. To jsme nebyli ani v krytu, ale na lágru. Jen jsme čekali, kam to dopadne.

A jak postupovala fronta, tak se nálety stupňovaly čím dál více.

V továrně sabotáže nebyly. Každý se bál, protože viděl, jak tam vodili vězně z Mathausenu.

Když pak přišel 45. rok, tak to všechno začalo utíkat, jeden po druhém.

Já jsem utekl v únoru a do konce války jsem se musel schovávat.

Náš bagr byl původně na naftu, ale nafta nebyla, tak bagr předělali na elektřinu a já musel tahat elektrický kabel. Ale občas ani elektřina nebyla, tak mi „Bagrfíra“ řekl, ať tam počkám a sám šel pryč. Tak jsem si zatopil v kamínkách, co jsem tam měl a čekal. Ale pak jsem se rozhodl. V montérkách, co jsem měl na sobě, jsem vyrazil směrem na vlakovou zastávku Steirig, co byla za Dunajem. Čekal jsem, že mě někdo zastaví na mostě přes Dunaj, ale nikdo mě nezastavil. Tak jsem nastoupil na vlak, dojel až do Kaplice a v montérkách došel pěšky z Kaplice až domů.

Galerie
Janda Jan svatební foto Janda Jan v mladém věku
Janda Jan s manželkou na oslavě 90. narozenin, 2012
Hutní a ocelářský podnik Voestalpine, Linec, Rakousko

Podnik Voestalpine dnes zaměstnává přes 46 tis. lidí, ale za druhé světové války jich zde pracovalo 500 tis. Byli to běžní zaměstnanci, lidé na nucené práci (jako náš pamětník) i vězni z blízkého koncentračního tábora Mauthausen.

Pamětní deska u kostela ve čtvrti Kleinmünchen, 2011, autor Kostel ve čtvrti Kleinmünchen, 2011, autor
Současný pohled na Voestalpine, 2011, autor
Příběh místa

Za druhé světové války, po anšlusu Rakouska, se dnešní podnik Voestalpine stal největším podnikem nacistického Německa a byl největší i v celé Evropě. V té době nesl název Reichswerke Hermann Göring. Proto byl také častým terčem náletů spojeneckých vojsk. Zprvu jen denních, ale k závěru války i nočních.