Návrat do země Nezemě

Auta hlasitě troubila a lidé pobíhávali z jedné strany na druhou.

„Prague est occupé, Prague est occupé “ slyšela paní H. křičet nejrůznější prodavače novinových plátků. Nevěřila vlastním uším a slzy se jí nahrnuly do očí při pomyšlení na její dvě děti čekající doma v Československé republice.

O tři týdny dřív (srpen 1968)

Paní H. žila od narození v Praze, ale již jako malá dívka si přála cestovat a poznávat jiné kraje a zvyky. Bohužel díky tehdejšímu režimu bylo velmi složité vycestovat do jiných zemí než Jugoslávie a Bulharsko, a i do Jugoslávie jste museli dostat příslib a mnohdy přenocovat ve spacáku přede dveřmi cestovní kanceláře, abyste si zajistili místo v zájezdu. Obyčejných lidí, kteří dostali povolení vycestovat na „západ“ a zároveň nebyli v KSČ, bylo velmi málo, avšak přesto se po čtyřech letech čekání usmálo na paní H štěstí a bylo jim s manželem povoleno vycestovat do Francie s podmínkou, že své dvě malé děti nechají doma.

Koupili si dva lístky na vlak do Paříže za 3360,- Kčs, bez ohledu na to, že to byl skoro pětinásobek tehdejšího průměrného platu, ale tenhle jejich velký sen za ty peníze prostě stál. Své děti nechali u babiček a dědečků a celí natěšení vyrazili na cestu. Jakmile vlak přejel hranice, ocitli se v novém světě, světě svobody, světě, o němž celá léta jen snili. Po půldenní cestě konečně vystoupili na nádraží v Paříži a zamířili k jednomu polorozpadlému hotýlku, jenž byl plný zvláštních lidí. Jedna noc tu stála 11 franků, proto přivřeli oči nad všemi nedostatky a užívali si svobody, kterou jim toto město nabízelo.

Druhý den při snídani se seznámili s polskými turisty a nedočkavě vyrazili do centra města. Navštívili Louvre, navštívili Sacre Coeur, navštívili všechno, co se dalo, a přesto je Paříž nepřestávala okouzlovat. Vzduch byl nějakým záhadným způsobem svěžejší, dýchatelnější.

Večer dorazili unaveni do svých pokojů natěšeni na ochutnávku jídel koupených na tržišti díky večerním slevám skoro za babku. To ještě netušili, co je čeká následující den.

Auta hlasitě troubila a lidé pobíhávali z jedné strany na druhou.

„Prague est occupé, Prague est occupé “ slyšela paní H. křičet nejrůznější prodavače novinových plátků. Nevěřila vlastním uším a slzy jí stékaly po tvářích při pomyšlení na její dvě děti čekající doma v Československé republice.

Co nejrychleji se vydali na Československou ambasádu, jelikož potřebovali zjistit, co se opravdu stalo. Ta jedna věta změnila paní H. život.

„Rusáci nás v noci napadli“ oznámila jí jedna z úřednic.

Ticho. To ticho trvalo vteřinu, než jí skutečně došel význam těchto slov.

„Naše děti. Musíme se okamžitě vrátit pro děti, musíme se vrátit co nejdřív“ vyhrkla ze sebe rychle.

„Vy tam máte děti?“ ptala se úřednice. To nevadí, v žádném případě se nevracejte, pošleme vám je přes Červený kříž.“ vysvětlovala jí tatáž úřednice.

Paní H. věděla, že návrat je šílenost, a ač si moc přála zůstat a věřit, že jim děti opravdu pošlou, nemohla. Tehdy si uvědomila, jak chytří byli ti, co jim vycestování dovolili jen pod podmínkou, že děti nechají doma.

Prozatím zůstali na ambasádě, kde se dostali do zájmu kamer a místních sdělovacích prostředků, a přestože je úřední pracovníci varovali, ať si skrývají obličeje kvůli možnému nebezpečí po návratu do Prahy, nedbala paní H. jejich rad. V tu chvíli nemohla myslet na nic jiného než na své děti, na to, že je mají „oni“.

Po týdnu stráveném v Paříži, kdy je všichni v okolí přesvědčovali, ať alespoň svou cestu dokončí a vrátí se podle plánu, s těžkým srdcem pokračovali ve své vysněné cestě dál do Lyonu, Marseille i Monte Carla. Už to ale nebylo jako zezačátku. Cestovali bez radosti a zájmu, neustále telefonovali domů a strachovali se. S posledními patnácti franky dojeli až do Monte Carla.

„Víš ty co?“ zeptala se paní H. svého manžela. „Když už jsme to doma prohráli na celé čáře, tak si vsadím tady v kasinu.“ řekla rozhodně. Šla do prvního kasina, hodila tam posledních pár franků a čekala. Kolo se roztočilo a najednou začalo celé barevně svítit a blikat. Paní H. vyhrála celých sedmdesát čtyři franků. Tohle nečekané vítězství jim poskytlo dostatek peněz na další ubytování a hlavně na telefonáty domů. Vyrobili si československé vlaječky za použití obyčejných fixek a laků na nehty a velmi je hřálo u srdce, když jim všichni lidé, všichni ti cizí lidé, vycházeli vstříc a nabízeli pomoc. Když paní H. chtěla poslat pohledy a zašla do jedné z menších uliček Monte Carla, kde si chtěla koupit známku, uslyšela: „Jéé vy jste Čechoslováci! Tady to máte, známka i razítko, všechno zadarmo!“ usmíval se na ně prodavač. Lidé jim dávali jídlo i pití zadarmo. Všichni věděli, co se v Československu děje.

Po třech nedělích se vrátili zpátky do Paříže, kde měli strávit poslední dvě noci. Poslední dvě noci na svobodě.

Potkávali spoustu lidí, kteří utíkali z Československa do Paříže a všichni jim neustále opakovali, ať se nevrací, že je tam čeká jen hnus. Jenomže pro paní H. a jejího manžela to nebyla otázka, jestli chtějí nebo nechtějí, oni se zkrátka vrátit museli. Museli kvůli svým dětem.

Ty poslední dvě noci strávila paní H se svým manželem ve studentské ubytovně spolu s mnoha Čechoslováky. Jakmile se mladí studenti dozvěděli o jejich plánovaném návratu do Prahy, chodili za nimi s dopisy, aby je převezli do Prahy a doručili na danou adresu. V té době bylo totiž více než pravděpodobné, že psaní tohoto druhu by nedošly kvůli přísným kontrolám. Dopisy totiž byly určeny strachujícím se rodičům, sourozencům a přátelům a studenti v nich vysvětlovali své rozhodnutí nevracet se zpátky do nyní okupovaného Československa.

Při odjezdu z Paříže svírala paní H. v rukách plnou dlaň dopisů a taky pár francouzských novin, jež ještě před přejezdem hranic schovala na záchodech ve vlaku mezi všelijaké papíry, neboť převážení takovýchto listin bylo přísně zakázané.

Vyjeli směr Praha. V kupé vlaku na ni dopadly chmurné myšlenky. Byla naštvaná. Nechtěla se vracet zpátky, nechtěla se vracet do toho šedivého světa, kde na ni čekali ruští vojáci. Přesně z tohohle důvodu nedali povolení o vycestování jejím dětem. Věděli, že by se lidé už nevrátili. Nikdo by se nevrátil. Nikdo.

Po pár hodinách dojeli na hranice, kde pracovali čeští celníci. Tehdy jim ještě nikdo nestál za zády, tudíž mohli nahlas říct, co si myslí. A taky že to udělali.

„Prosím vás, co to děláte?“ ptal se zhrozeně jeden.

„Nevracejte se, povídám nevracejte!“ vykřikoval druhý.

„Jedete do hroznýho svinstva, nedělejte to“ varoval třetí.

Paní H. na sucho polkla, zadržela slzy a hlasem plným žalu pomalu odpověděla: „ Já se musím vrátit, já tam mám děti.“

Když dorazili na Hlavní nádraží, paní H. vzala dopisy a se svým manželem ruku v ruce vyšli z vlaku. Stáli na schodech a oni stáli proti nim. Stáli tam s těmi obrovskými samopaly a tvářili se, jako by jim patřil celý svět.

Paní H. nevěděla, co dělat. Oni ji tady ohrožovali. Byla zoufalá. Vřel v ní takový vztek. Chtěla křičet, chtěla řvát, chtěla se s nimi prát. Tohle totiž nebyl jejich svět. Tohle byla Československá republika. Byla to země Čechoslováků. Byla to země jejích rodičů, jejích dětí, jejího manžela a hlavně její. A ti prachsprostí Rusové přece neměli právo jí tohle vzít, tenhle její svět, svět obyčejných lidí.

Po návratu do Prahy měla paní H. ještě jeden úkol, na který nesměla zapomenout, a to roznést všechny ty dopisy. Neutušila však, jak těžký úkol ji čeká. Lidé totiž sundali veškeré cedule, všechna popisná čísla, otáčeli nápisy na rozcestnících, aby okupanti nevěděli, kam jet. Paní H. roznášela dopisy celý měsíc. Mnohokrát se snažila ptát lidí na jména ulic a čísla, jenomže ti nechtěli nic říct. Měřili si ji od shora dolů, zda nemá něco společného s okupanty, všichni totiž chtěli chránit sebe a své blízké. Nakonec doručila i poslední dopis.

 

Okupace spojeneckými vojsky vzala paní H. dvacet let života. Nyní je šťastná, že se dožila Sametové revoluce a demokratického státu, že mohla i ve svém pozdním věku začít podnikat, že mohla ochutnat kiwi. Tu tíhu rozhodnutí o návratu do republiky, ten strach o vlastní děti, ten pocit bezmoci na nádraží však nikdy nemůže zapomenout. To jim nikdy neodpustí.

Galerie
Paní Hana v Paříži v srpnu roku 1968. Vlaječka vytvořena paní Hanou ve Francii po okupaci Československa v roce 1968. Je z nouze vybarvena modrou propiskou a červeným lakem na nehty.
Paní Hana v náručí s mladším synem Pavlem a synem Milanem sedícím po boku. Fotka byla pořízena v Praze v roce 1968. Paní Hana se starším synem Milanem okolo roku 1966 na rodinné návštěvě ve Frýdku-Místku.
Paříž