Čím se provinila? Narodila se jako židovka!

Mnohokrát pohlédla smrti do očí, poznala skutečnou bolest i utrpení a ztratila vše, na čem jí záleželo…

Paní Brigita Bakovská, rozená Steinová, která si nechává říkat Gita, se narodila 17.2.1929 v Karlových Varech. Žila s maminkou, tatínkem, který byl majitelem obchodu s obuví, a se sestrou Dorou, starší o osm let. Jako malé děvče měla spoustu plánů, chtěla chodit do školy, hrát si. Nerozuměla tomu, proč se jich německé děti straní, v čem jsou Židé jiní než Němci, do dne, než přišla tzv. křišťálová noc. Němci rozbili všechny české židovské obchody, zapálili synagogu, zničili vše, co šlo. Ráno následujícího dne tatínek zavedl Doru a tehdy devítiletou Gitu s aktovkou na zádech místo školy na vlak, aby se zachránily. Skončily v Praze, kam za nimi dojel i tatínek, ovšem maminka ne, ta rodinu opustila. Byli velmi chudí, Dora pracovala v různých rodinách za stravu a bydlení. Gita žila s tatínkem, který byl však bez práce. Opět začala chodit do školy. Učivo zvládala stěží, ale měla kamarádku Evu Znamenáčkovou, která jí pomáhala a přátelila se s ní i přes zákaz Němců stýkat se s Židy. Šla Gitu doprovodit i na shromáždiště do Terezína. Gita si u ní schovala hodinky, byly jedinou věcí, která se jí po válce vrátila zpět.

Blížící se pobyt v Terezíně tou dobou dvanáctiletá Gita a její kamarádky braly jako dobrodružství, místo, kde mohou být všichni pohromadě, rodiny, přátelé. Nevěděly, jak šeredně se mýlí…

…Gita bydlela s dalšími děvčaty v místnosti dívčího domova L 410. Všechny děti měly zakázáno se učit, ale to jim nepřekáželo, ty starší pomáhaly mladším a nad všemi držel ochrannou ruku Fredy Hirsch. Byl to člověk všemi dětmi milován. Dbal o jejich vzdělání, zachraňoval zbytky jejich dětství. Stal se přítelem i rodičem. Hrozilo mu za to potrestání, ale Fredy nemohl nepomáhat. Jednou spolubydlící Gity byla Helga Hošková. Měla stále při ruce papír a tužku a zaznamenávala vše, co bylo kolem ní. Tyto obrázky byly po letech objeveny. Z Helgy je dnes akademická malířka vyznamenaná prezidentem a Gita je na ni velmi pyšná.

Terezínské ghetto nelze podle Gity brát jako koncentrační tábor, pouze jako velkou a malou pevnost. Terezín se dal vydržet. Avšak lidé žili namačkaní, choroby se mezi nimi snadno šířily, pojem hygiena Terezín neznal. Starší děti, jako i Gita, musely pracovat pod dozorem na zahradě. Kvůli hladu sem tam něco ukradly. S úsměvem na tváří Gita vzpomíná, jak si schovala rajčata, která se jí v pracovním oděvu na těle celá rozmačkala.

To, co mělo přijít dál, nikdo nevěděl. Až později všichni pochopili, že Terezín byl pouze slabým odvarem krutosti všech nacistů.

Kdo by si pomyslel, že právě opakované záněty středního ucha budou to, co Gitě zachrání život. Právě kvůli nemoci se nemohla účastnit zářijového transportu do Osvětimi, jehož účastníci, včetně asi šesti stovek dětí, byli později zabiti.

Cesta do Osvětimi byla krutá. Muži, ženy, děti byli dohromady natlačení v dobytčáku, uvnitř kýbl místo toalety. Všichni cítili neskutečný strach. Při výstupu z transportu v prosinci 1943 okamžitě oddělili muže od žen, Gitu od jejího milujícího otce. Vzdorovala, ale bylo to marné, byla zbita, kopali ji. Jediné, co u sebe měla, byl plyšový medvídek, kterého jí hned po příjezdu vytrhli z obětí, a řetízek s andělíčkem. Ten se jí však podařilo dlouho ukrývat. Při apelech, aby jej neobjevili, si jej schovávala v ústech, než ho jednoho dne polkla. Na levou paži jí bylo vytetováno číslo 73628 a žije s ním doposud. Ostatní vězni všechny mladší dívky varovali, aby hlásily svůj věk od 15 let, později dívky pochopily, že všichni mladší 14 let šli do plynu. Gitu umístili do tábora v Březinkách s ostatními dětmi i Fredy Hirschem.

Dalším podlým činem Němců bylo povolení poslat dopis rodinám. Maximálně 30 slov a německy. Vypočítali si to tak, aby až dojde k rodině dopis o tom, že je určitý člověk živ a rodina byla tak klidnější, byl tou dobou již mrtev.

Gita poznala jako i ostatní lidé, že všechny členy transportu ze září 1943 čeká smrt. Na výročí narození T. G. Masaryka šli ze 7. na 8. března 1944 do plynu. Pravděpodobně i včetně Fredyho Hirsche, který prohlásil, že když zemřou jeho děti, mysle tím všechny děti, o které se staral, zemře taky. Lidé si cestou do plynové komory zpívali českou hymnu Kde domov můj. Gita tou dobou prožívala své nejhorší období. 4. března jí zemřel tatínek. Jeho přirozená smrt byla alespoň mírnou útěchou, vše bylo lepší než zemřít v plynové komoře.

Gita přicházela o své naděje, ztratila svého otce, očekávala smrt. Ale přišly selekce. Rozhodovalo se o tom, kdo je schopen pro práci v Hamburku. Kdo ne, zemře. Gita zkoušela selekci dvakrát, poprvé jí to nevyšlo kvůli oteklým nohám. Podruhé prošla díky kamarádce, která ke kontrole nastrčila své nohy. Po selekci ji přesunuli do ženského tábora, kde to bylo velmi kruté. Ženy pracovaly, nesměly sedět ani spát, o jídle a pití nebyla řeč. Naštěstí tam nebyla dlouho.

Cestovala tedy za prací do Hamburku, vlakem i lodí. Jela i její sestra. Viděla naději přežití, ale opouštěla tak svou nejlepší kamarádku z Osvětimi, Evu Polákovou.

Práce byla náročná, ale dostávali jídlo. „Rozhodně to nebylo tak strašné jako ta Osvětim,“ vysvětluje Gita. Časté nálety však ohrožovaly jejich život. Při cestě tramvají z práce po náletu v březnu 1945 spadl na tramvaj dům. Všude byli mrtví a zranění lidé. Gita měla zlomená žebra, rozbitou hlavu a velmi zraněnou ruku. Lehce ji ošetřili, ale opět ji poslali do práce. Měla strašné bolesti, nedokázala hýbat prsty. Bylo to kruté, ale musela, kdyby protestovala, odstřelili by ji…

Blížil se konec války, rok 1945. Z Hamburku šla s ostatními na pochod smrti do Bergen–Belsenu. Kus cesty jeli dobytčákem, kus šli pěšky. Kdo se zastavil, byl bez milosti zastřelen. Cestu tak lemovaly stovky těl. Čekalo je mnoho kilometrů. Gita šla s kamarádkami, s Hankou a Maruškou. Doslova s Maruškou Hanku táhly, už neměla síly, nikdo už nemohl, ale dívky se nechtěly vzdát. Do osvobození zbývaly tři dny. Němci utíkali a vězňové do cíle už došli bez dozoru. Dorazili do tábora v Bergenu. Pláň, kterou viděli, byla posetá mrtvolami, mezi nimi přeživší a lidé právě umírající. Těla už nikdo neodvážel. Angličané chtěli lidem pomoci a házeli jim vepřové konzervy. Neúmyslně tak zabili spoustu dalších lidí, zničený organismus náhlý přísun tučného masa nevydržel. Každý chtěl vodu. Ta však byla nakažená a mezi lidmi se šířil tyfus. Ten měla i Gita. Toužila po vodě – poslední vzpomínka, kterou má, než ztratila vědomí.

Probrala se v nějaké vile, kde jí německý lékař nabídl, že ji adoptuje. Gita se velmi rozčílila a začala mu nadávat. Je Češka a vrátí se do Česka! Byla však velmi zesláblá, vyhublá, nedokázala chodit, zvládala se jen plazit a lézt po čtyřech, a tak nebýt Anduly, sestry kamarádky Evy Polákové, nedostala by se z tohoto místa pryč. Andula se dozvěděla, že pojede jediný vlak do Prahy, a rozhodla se do něj Gitu dostat. Ta se tak vrátila do své země a její sestra Dora také.

Poblíž Smíchovského nádraží v Praze našly na zemi sklíčenou Gitu jeptišky. Dostaly ji do nemocnice v Podolí. Když zničená Gita uslyšela doktory, jak poznamenali, že je beznadějný případ, protože byla v Bergen–Belsenu, rozhodla se, že si pomůže sama. Nepřežila přece tolik utrpení proto, aby ji nakonec nechali zemřít v nemocnici, když se konečně vrátila domů! Od jiné pacientky si vypůjčila šaty, sama žádné neměla a utekla, tedy doplazila se ven před nemocnici. Tam ji objevil nějaký muž. Když spatřil dívku s tělem kost a kůže a číslo na její paži, nabídl jí pomoc. Chtěla, aby ji dostal do Vršovic za sestřenicí. Neznala přesnou adresu a dosud nechápe, jak se tomu muži podařilo ji k sestřenici opravdu dostat.

Sestřenice Gréta se o Gitu postarala. Vzala ji k lékařům, kteří se jí už tentokrát snažili pomoci. V 16 letech měla necelých 28 kilo. Diagnostikovali jí i nález na plicích. Sestřenice však také neměla snadný život a rozhodla se odstěhovat do Anglie. Tou dobou už však Gita věděla, že se domů dostala nazpět i její kamarádka Eva Poláková, s Adélou a maminkou. Teta, maminka Evy a Adély, jak ji začala Gita oslovovat, ji přijala za vlastní. Nebýt nové rodiny, zemřela by hlady i po válce, tvrdí Gita.

S Evou začaly chodit do pěstounské školy. Pracovaly v jeslích, ale Gitě to brzy zakázali kvůli tuberkulóze plic. V další práci se seznámila se svým prvním manželem Láďou. A tehdy Gita přišla na věc, která ji velmi zasáhla. Kvůli prodělaným útrapám způsobených holocaustem nemohla mít děti, nález na plicích to nedovolil.

Rozhodla se věnovat svůj čas studiu. Dodělala si maturitu a chtěla se stát lékařkou. Mnoho zkoušek medicíny však musela skládat z lůžka sanatoria, kde trávila spoustu času kvůli nemoci plic. Na doporučení lékaře musela studium skončit. U zdravotnictví ale zůstala, stala se laborantkou a dokonce pracovala na výzkumu v Anglii.

Bohužel ani teď nebyla Gita dlouho šťastná. Její manžel jí předčasně zemřel na rakovinu. Gita tak opět přišla o milujícího a milovaného člověka. Do jejího osudu zasáhl kamarád a zároveň šéf transfúzní stanice na Vinohradech. Zaplatil Gitě rekreační zájezd na zotavení. Tam se poprvé setkala se svým přítomným manželem Emilem Pastuškem, který také prožíval své dětství za války. Dnes jsou ve spokojeném manželství téměř 30 let a žijí v Bohumíně.

Je obdivuhodné, jak paní Gita dokáže o svém životě hovořit. Vše to zvěrstvo si stále nosí v paměti, a přesto je plná optimismu. K dnešním Němcům už nenávist necítí, odpouští, ale nezapomíná. Nejhorším okamžikem pro ni bylo, když přišla o tatínka, později, když zjistila, že nemůže mít děti. Ale vždy našla sílu se nevzdávat a žít dál. Získala mnoho přátel, se kterými může sdílet své nejhorší i nejkrásnější vzpomínky. S Evou je v kontaktu i dnes.

O holocaustu je potřeba stále mluvit, aby lidé nezapomněli, co díky nenávisti může spáchat člověk člověku. Hned si uvědomíme, jaké štěstí vlastně my mladší v životě máme, že jsme si nemuseli projít tímto krutým peklem na zemi.

Galerie
Tatínek Gity a Dory Gita ve svých 87 letech, rok 2016, Bohumín
Emil a Gita s prapraneteří Kačenkou, 2016 Vlevo Gita se svou sestrou Dorou, v Praze, kde Dora žije, 2014
Gita na oslavě svých 85. narozenin s rodinou, 2014 Emil a Gita na výletě v Praze, kolem roku 1990
Svatba Gity a Emila, 22. březen 1986 Gita jako laborantka, kolem roku 1970
Gita při práci v jeslích, kolem roku 1948 Gita už v lepším zdravotním stavu, 1948
Gita ve 12 letech, doba před Terezínem, 1941 Gita (vpravo) na návštěvě u známých, těsně před odjezdem do Terezína, 1941
Gita (uprostřed) a její kamarádky, v Praze 1940 Vlevo Gita s bratrancem, v Praze 1939
Osvětim

Osvětim, německy Auschwitz, je malé městečko na jihu Polska. Do vědomí lidí se Osvětim dostal důsledkem 2. světové války. V roce 1940 jej obsadili Němci a v prostorech bývalých polských kasáren zde založili koncentrační tábor, který lze nazvat též vyhlazovací. Jeho hlavním účelem bylo vyvražďování Židů. Velitelem tábora se stal Rudolf Höss a dozorce tvořili příslušníci oddílů SS. Nejznámějším symbolem Osvětimi se stal nápis nad hlavní branou tábora „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje), byl výsměchem nacistů. Pobývali zde desetitisíce vězňů všeho věku, kteří tvrdě pracovali a byli masově vražděni, hlavně v plynových komorách. Na některých prováděl nehumánní experimenty Josef Mengele.

Tábor se rozrůstal, vznikl další v blízké vesnici Březinka (něm. Birgenau). Nakonec tyto prostory tvořily tři hlavní tábory: Auschwitz I, Auschwitz II-Birkenau a Auschwitz III-Monowitz, kde vězni docházeli na práci. V letech 1940-1945 zde zemřelo přes 1,5 miliónu nevinných lidí.

Zabavená zavazadla (foto Michaela Rajnošková) Vlak, kterým přijížděli lidé do tábora - dobytčák (foto Michaela Rajnošková)
Domy, ve kterých bydleli věznění lidé (foto Michaela Rajnošková) Plot s ostnatými dráty, který měl bránit útěku (foto Michaela Rajnošková)
Vjezd do Osvětimi (foto Michaela Rajnošková) Hlavní brána do tábora v Osvětimi s nápisem
Příběh místa

Byl prosinec 1943. Vlaky na převážení dobytka byly přeplněny lidmi. Nemohli se hnout, najíst se ani napít. Gita se pevně držela tatínka za nohavici, plakala. Ten věděl, že přijdou těžké časy. Vyhnali je z vlaku a rozdělili na muže a ženy. Gita utekla tatínkovi do náruče. I když nechtěl, říkal jí: „Musíš zpátky, musíš zpátky!“. Kopanci to ubohé dítě donutili zařadit se zpět k ženám. Bála se o tatínka, věděla, že je nemocen na srdce, a netušila, zda ho ještě někdy uvidí. Zabavili jim všechny věci. Gitě sebrali i malého medvídka, tajně si však dlouho ukrývala řetízek s andělíčkem, jako památku na otce.

A tak se Gita ocitla v Osvětimi. Hned při příjezdu byli vězni na rampě rozděleni nejen na muže a ženy, ale i na ty, kteří byli práce schopní, na ty, jež se hodili pro nelidské pokusy lékaře Josefa Mengeleva, a na staré a nemocné, ti směřovali do plynových komor. Gita byla poslána do tábora v Březinkách, Auschwitz II-Birkenau. Pro Němce se stala jen číslem 73628, všichni lidé se stali pouhou číslovkou. Pro Němce vlastně ani lidmi nikdy nebyli. Nejdříve pobývala s ostatními dětmi, kde se o ně staral Fredy Hirsch. Poznala tam kamarádku Evu Polákovou. Kromě otce měla Gita v Osvětimi i svou sestru Doru a maminku, moc se s nimi však nevídala. S matkou neměla dobrý vztah, protože rodinu po útěku z Karlových Varů opustila. Společně dostaly balíčky od Gitiny sestřenice z Prahy. Gita však až o něco později, a proto prosila sestru, ať něco podaruje tatínkovi. Ten byl na tom zdravotně již velmi špatně, a tak se mu Gita snažila shánět jídlo navíc, kde to šlo. Sestra však otci nic nedala, asi proto, že sama na tom nebyla nejlépe.

Ani tábor v Březinkách, nebyl místem, jaké si tehdy nezasvěcení lidé představovali. Denně se muselo účastnit apelů, hodiny a hodiny stát i v mrazech v nástupu. A když se účastníci transportu, kde byla Gita, dozvěděli, že zářijový transport šel v březnu 1944 do plynu, začali počítat měsíce. Očekávali, že od příjezdu jim také zbývá pouhých 6 měsíců života. Ten den zemřely nejen stovky nevinných dětí. Fredy se snažil za své děti bojovat, vyhrožoval, ale Němcům bylo vše jedno. Samotný Fredy tak dobrovolně zemřel taky. K tomu se Gita dozvěděla, že její otec už také nežije, režim Osvětimi jeho srdce nezvládlo. 4. březen 1944 byl nejhorším dnem jejího života.

Začaly selekce, lidé se posílali na levou a pravou stranu. Určovaly, což nebylo nejdřív jasné, kdo půjde odklízet trosky do Hamburku a kdo zůstane v Osvětimi, tedy brzy zahyne v plynu. Eva i Dora chtěly jít na levou stranu, mezi nemocnými a starými se jim přece nemůže nic stát. Gita se však hrnula doprava. „Já chci žít! Já půjdu vpravo!“ prohlásila. Něco ji nutilo přidat se ke zdravým a schopným lidem, na druhý pokus prošla a společně s ní i její sestra.

Než však odjela do Hamburku, byla přeřazena do ženského tábora na práci. „Bylo to něco příšerného, to se nedá ani slovy popsat“, vysvětluje Gita. Tvrdá práce, téměř žádné jídlo a odpočinek. Naštěstí Osvětim brzy opustila.