Bezmoc v cizí zemi

Dne 9.ledna 2015 jsme se vydali do bytu pamětnice Jarmily Pláteníkové v Praze 10, Strašnicích. Uvítala nás velmi milá, energická a elegantní dáma.

Paní Pláteníková se narodila 2. srpna 1924 v Úročnici, což je vesnice poblíž Benešova u Prahy jako dcera zemědělců. Její rodiče se jmenovali František Hubínek a Marie Hubínková, rozená Klenovcová. Paní Pláteníková měla dva bratry, dvojčata.

Paní Pláteníková navštěvovala obecní školu a poté chodila do měšťanské školy, odkud dělala zkoušky na obchodní akademii Edvarda Beneše. Tuto školu popisuje takto: „…Měla to býjt jako ta nejlepší obchodní (pro mě) akademie a sice proto, že v Budějicích byla provdaná maminky sestra…“ Na obchodní akademii se nakonec dostala. Paní Jarmila Pláteníková dělala zkoušku o rok dříve než bylo obvyklé.

Paní Pláteníkovou po nějaké době (ve 13. letech) strýček poprosil, aby donesla nějakou obálku: „…strýčkovi kolegovi, že to zapomněl v kanceláři. On totiž byl na vedení státních pošt. No to jsem dělala a pak dokonce vydával dopisy pro pani a to jsem měla takovej pocit,že to není možný takovejm mladejm holkám jestli on není tetě nevěrnej a tak jsem mu to řekla a on říkal že určitě ne …až jsem jednou ten dopis otevřela a viděla jsem, že v něm jsou peníze a také jsem zjistila, že ta pani, které to nosím, má zavřeného manžela a má děti, nemá peníze. Pomáhá ženám, co mají zavřené manžele a že jim rozdělují část své výplaty…Takže já jsem byla děsně hrdá a slíbila jsem, že to nikomu neřeknu…“

Poté do jejich školy začali přijíždět ordnéři, což byli němečtí studenti. Takovým znakem ordnéřů byli bílé punčochy a už tehdy byli ozbrojení. Paní Pláteníková v té době hodně navštěvovala Sokol, do kterého je muselo doprovázet četnictvo, jako na ochranu před těmi ordnéry.

Jednoho dne Němci zabrali půlku školy. Mezi Němci a Čechy probíhalo neustálé soupeření. Němci Čechům ubližovali a Češi se předháněli, kdo více Němcům postříká plnicím perem bílé podkolenky. Nakonec byla škola zabraná celá. Byla sice možnost dojíždět do Tábora, ale Jarmila Pláteníková do Tábora dojíždět nemohla. V tu samou dobu byli její rodiče vystěhováni kvůli cvičišti jednotek SS. Němci si tam dělali bunkry. Vystěhovaní lidé obdrželi určitý obnos peněz. Tatínek paní Pláteníkové naštěstí zajistil byt v sousední vesnici Peceradech, kam mimo jiné také zazdil věci okolo starostenství Úročnice a také hasičské zbraně.

Pamětnice v té době pomáhala svému příbuznému upravovat rádia tak aby mohli přijímat dlouhé vlny.

Naneštěstí v té době také odhalili strýčkovu skupinu a všechny členy pozavírali. Paní Pláteníková utekla do Úročnice, kde se zrovna její rodiče stěhovaly. Jelikož musela být zaměstnaná tak pracovala v blízké mlékárně. Dozvěděla se, že její strýček je v koncentračním táboře.

U tety jí hledalo gestapo a ta jim řekla adresu do Úročnice, kde nyní Jarmila Pláteníková už nebydlela. Její tatínek rychle běžel na pracovní úřad, protože se dozvěděl, že má být odjezd 24. ročníku na nucené práce a myslel si, že tam jeho dceru gestapo nenajde. „… A oni řekli: Jo máme tady už přichystaný, jak se jmenuje?“ Tak jí tatínek přihlásil hned do prvního transportu.

V Benešově, v roce 1941, nastoupilo osm lidí a jeli do Franfurktu nad Mohanem. Ten byl právě po bombardování a brali jen chlapce a tak je vozili po celém Německu, až dorazili do polského Sackyše, kde je nakonec přijali.

V Sackyši byli domy dělané z panelů. Celý tábor byl obehnaný plotem a rozpůlený na pracovní a koncentrační/ vězeňský tábor. V pracovním táboře byla továrna na letecké motory.

Nejdříve byli dáni do továrny na přihlášení. Jelikož byli všichni po dlouhé cestě bez odpočinku, se špatným jídlem a pitím unavení tak několik dívek omdlelo. Paní Pláteníková říká „vlétla“ do jedné kanceláře: „My jsme sem dobrovolně nejeli nás tady necháte čekat a tady už děvčata padají, už dvě omdleli a my potřebujeme vodu. Byla jsem vyloženě drzá tam. Z tý kanceláře vyšel druhý … takový starý pán a říká Was is das a já jsem mu to všechno řekla. Všechno bude v pořádku, počkejte pět minut a za pět minut vážně přijelo nákladní auto a odvezlo nás na ubikace. Ale ten pán říká: Ale ty se ráno v osm musíš hlásit u mě.“

V táboře je mile uvítali čeští a moravští chlapci s gramofonem. Jenom pani Pláteníková byla nešťastná, ale chlapci jí utěšili, že to je určitě dr. Butter a ten je hodnej.

Ráno pro pani Pláteníkovou přišla mladá Němka a dovedla jí k dr. Butterovi. Dr. Butter řikal: „Jsem rád že umíš německy. Já potřebuju někoho, kdo by chodil s děvčaty k doktorovi a já tu nikoho nemám… tak budeš chodit s nima a budeš mi to vždycky hlásit kdo chybí a je nemocnej.“ Díky tomu měla pani Pláteníková volnější režim, protože nejdříve šla k lékaři a až poté do továrny. Paní Pláteníková děvčatům u doktora trochu pomáhala tím, že jejich nemoc v němčině mírně navyšovala.

„To byli Němci, kteří skutečně pomáhali.“ Dr. Butter si jí nakonec vyžádal, aby jim uklízela, ale nikdy po ní úklid nechtěli. Také jí tatínek z domova psal, že jí tam hledalo gestapo a že je dobře, že odjela.

V táboře byl Němec jménem Špruh. Vždy říkal Heil Hitler nebo Zvítězit nebo zemřít. A on jednou přišel k dr. Butterovi a řekl Zvítězit nebo zemřít. A paní Pláteníková potichu řekla: „Tak- si- ty- vole,- připrav- truhlu“. A všichni se tomu usmívali. Až později se dozvěděla že Špruh umí česky. On zneužíval Moravanky.

Paní Pláteníková byla v továrně dva roky, až roku 1944 přišlo gestapo a přesunuli ji do vedlejšího koncentračního tábora. To už Němci ustupovali

V koncentračním táboře jí „gestapáci“ vyrazili některé zuby. K jídlu měli slupky od brambor. Nevěděla datum ani čas. Všude bylo plno vší a všichni byli nemytí.

Pracovní část už byla opuštěná. Němci postupně, každý den, odstřelovali některé vězně.

Najednou přijelo auto a evakuovali je. Autem je převezli na nádraží. Přes noc je vozili vozem pro zvířata po celém Německu a přes den vlak stál. Náhodou se dozvěděli, že stojí na nádraží v Čechách.

Už byl skoro konec války. Dovezli je do Prahy. V Praze je roztřídili. „Řekli, tak vy jste zběhové a já řikám: Nejsme, my jsme byli evakuovaní.“ Jelikož v Praze neměli místo tak jí poslali do Benešova.

Zjistila, že jí, paradoxně zachránilo gestapo. Po celou dobu jí mělo pod dozorem, kvůli skupině jejího strýce a tudíž jí nemohli zabít, ale mohli jí ubližovat.

Dělala v továrně v Týnci nad Sázavou a několikrát týdně se musela hlásit na gestapu. V továrně byla Jarmila Pláteníková v ústředně a hlásila nálety, jelikož nemohla být z nařízení gestapa v kolektivu.

Ze Sackyše se vrátila úplně zavšivená, tak jí maminka na hlavu nalila petrolej.

Jednoho dne 24. dubna 1945 přišlo gestapo: „Likvidace, zběh!“ Musela se urychleně sbalit a odjet. Za sádlo a chleba „gestapáci“ dovolili paní Hubínkové doprovodit dceru až do Prahy. V Praze přespávala matka u své sestry a přes den vyčkávala, až na nástěnku vylepí jména popravených.

Na Pankráci byli cely přeplněné a „bylo to tam hrozné“ Nakonec si je „gestapáci“ 27. nebo 28. Dubna 1945 zavolali a řekli: „… vy jste neutekla, ale byla jste evakuovaná, můžete jít.“ Když, paní Pláteníková vyšla z vrat tak omdlela, stejně jeko její maminka. K tetě je odvezl nějaký pán, na to si nepamatuje. Asi ze spaní řekla kam má jet. Tento pán tetě řekl: „Neznáte mně a nikdy jste mě neviděla.

Po válce jim doktor doporučil převoz do nemocnice. Měla ledvinné koliky a další nemoci, byla podvyživená…

Dodělala si maturitu a pracovala v Chemapolu. V roce 1951 se vdala za Oldřicha Pláteníka.

Jednoho slunečného dne v červenci 1952 jeli po nábřeží v tramvaji. Naproti těhotné paní Pláteníkové seděl postarší pán a on v něm rozpoznala Špruha! „Oldo to je Špruh… a on se podíval, zřejmě mě asi poznal. Já jsem říkala to je Špruh on střílel do lidí já jsem to viděla… pač on mě předtím chtěl vážně asi oddělat… Takže vyskočil z tramvaje a já s tim bříškem za ním… to bylo o prázdninách, v červenci… a tak jsem křičela: Chyťte ho! … a on se tam oběvil nějákej strážník a zastavil ho.“ Tak mu to paní Pláteníková všechno řekla a on si vzal jeho legitimaci.

Když se po několika měsících vypravil Jarmila Pláteníková na policejní stanici, dozvěděla se, že prošel očistou, a že je členem UV KSČ.

Nyní paní Pláteníková přednáší na různých akcích a pomáhá u celosvětových projektů a navštěvuje organizaci Paměť národa. Je zvána mnoha významnými lidmi na různé akce včetně pozvání prezidenta ČR.

Tento příběh bych rád zakončil slovy pamětnice paní Jarmily Pláteníkové: „…Češi když se maj špatně, tak se tak milujou, ale když se nic neděje, tak se zhádaj.“

10. 5. roku 2015 jsme se přes Náchod vydali do Polska. Necelé dva km od hranic je městečko Kudowa-Zdrój. Jeho částí je dnes čtvrť Zakrze, což byla dříve vesnička, kterou Němci nazvali Sackyš. Po krátkém hledání jsme nakonec našli dřívější továrnu.

Paní pozorující nás z okna nám pomohla a nasměrovala nás k bývalému koncentračnímu táboru. Na místě se dnes rozprostírá kemp a bytové domy! Je zvláštní pozorovat děti, jak si dnes hrají na místě takového utrpení. Nikde nebyla ani zmínka o tom co se zde stalo.

Odtud nás dvě milé paní ještě nasměrovali ke kostelu sv. Kateřiny, u kterého jsme našli památník zemřelým dívkám.

Překvapilo nás kolik lidí ani neví, kde žije.

Galerie
 Rodiče s dcerou strýce, který byl zatčen gestapem 1946 Fotografie z měšťanské školy 1933
Zaměstnankyně vězeňského oddělení v Sackyši. poválečná fotografie pamětnice
Fotka Jarmily Pláteníkové ještě před válkou Poválečná rodinná fotografie, 1946 na posvícení
Fotka pamětnice po válce Propustka z pracovního tábora
Třídní fotografie ze školního  roku 1936-1937 Pracovní průkaz p. Pláteníkové
Pracovní průkaz p. Pláteníkové pracovní číslo p. Pláteníkové
moje návštěva u paní Pláteníkové
Kudowa-Zdrój

10. 5. roku 2015 jsme se přes Náchod vydali do Polska. Necelé dva km od hranic je městečko Kudowa-Zdrój. Jeho částí je dnes čtvrť Zakrze, což byla dříve vesnička, kterou Němci nazvali Sackyš. Po krátkém hledání jsme nakonec našli dřívější továrnu na letecké motory.

Paní pozorující nás z okna nám pomohla a nasměrovala nás k bývalému koncentračnímu táboru. Na místě se dnes rozprostírá kemp a bytové domy! Je zvláštní pozorovat děti, jak si dnes hrají na místě takového utrpení. Nikde nebyla ani zmínka o tom co se zde stalo.

Odtud nás dvě milé paní ještě nasměrovali ke kostelu sv. Kateřiny, u kterého jsme našli památník zemřelým dívkám.

Překvapilo nás kolik lidí ani neví, kde žijí.

Dřívější koncentrační/pracovní tábor Dřívější koncentrační/pracovní tábor
Dřívější koncentrační/pracovní tábor Dřívější koncentrační/pracovní tábor
Dřívější koncentrační/pracovní tábor Budova na území tábora, napodlo mě jestli to nebylo krematorium
Továrna z druhé strany nádraží v dřívějším Sackyši
dřívější továrna na letecké motory
Příběh místa

Toto místo bylo místo kde býval pracovní a koncentrační tábor kde byla paní Pláteníková umístěna.