Životní příběh nestora českého skautingu. Bratr Balů vypráví.

Jednoho krásného letní ho večera jsme s bratry skauty seděli u praskajícího ohně, kde nám bratr Balů začal vyprávět o svém dětství a mládí.

Narodil jsem se v Havlíčkově Brodě, lépe řečeno v Německém Brodě 18. dubna 1944. Otec vlastnil hodinářskou, zlatnickou a optickou živnost – byl teda řemeslník tří řemesel. No a tam, v takovém nepříliš velkém koutečku za krámem, jsem prožil celé dětství, celé mládí až do odchodu z domova.

Otec denně zapínal večer západní rozhlas a poslouchal Londýn. Denně s matkou na to téma debatovali a vždycky mi přísně nakazoval: „Nikomu neříkej, co jsme večer jako doma dělali“. Škola byla samozřejmě už plně komunistická. Takhle to běželo až do roku 1958, kdy jsem vyšel základní školu a říkal si, co bude dál.

Já jsem měl kromě matematiky a tělocviku samý jedničky a vždycky jsem toužil po nějakém humanitním vzdělání, takže gymnázium, tehdy 11 letá střední škola. Odtud přišlo zamítnutí, přímo zdůvodněné třídním původem, že nelze prostě takové lidi přijmout ke studiu. Ale otec byl člověk statečný a sebral se s tím papírem, co dostal, a šel na okresní výbor KSČ a tam se jich optal, jestli to platí jenom pro Brodské gymnázium nebo pro všechna gymnázia v republice. No a oni samozřejmě řekli – no tak to je jenom proto, že tady máme málo míst, jinde by to šlo. Protože předpokládali, že to jinde také nepůjde, a taky nešlo. Táta obeslal v tehdejším Jihlavském kraji všechna gymnázia. Ze všech přišlo ližprdelský vykroucení, že ne, že ne a jeden jediný ředitel byl statečný – ve Velkém Meziříčí a řekl: „Já ho beru a zařídím mu internát.“

Přijel jsem na gymnázium ve Velkém Meziříčí, ale nenastoupil jsem tam, protože na konci srpna, už jsem měl sbaleno a dokonce koupený kufr, přišel k nám do krámu stařičký pan profesor Paučr, který dosluhoval před důchodem, byl to zbožný evangelík a říká: „Pane Hájek, dostal se ten Váš Petr někam?“ Tak mu to otec pověděl a on povídá: „My jsme teď dostali striktní příkaz otevřít ještě jednu třídu a nemáme žáky. Bereme každého.“ No tak jsem nastoupil na gymnázium ve svém rodném městě. Naše třída byla perfektní po stránce politické, protože tam byli právě skoro všichni nějak „politicky postižení“ a měli jsme za třídního pana profesora Paučra, to bylo takové pohlazení po duši. Ti staří profesoři, co dosluhovali, to byla paráda. Ti mlaďoši, to už bylo hrozný. Gymnazijní léta prima. Chodil jsem do muzejního klubu, o prázdninách provázet na Lipnici na hrad, do muzea.

Seznámil jsem se s terénními archeology a můj sen byla archeologie. Jenomže tu otevírali co dva roky a zrovna v tom roce se neotvírala, takže jsem si říkal, že to je špatně, protože rok budu čekat, pak mě chytne vojna a nebude nic, tak oklikou. Přihlásil jsem se ke studiu historie na filozofickou fakultu. Byl jsem u přijímacího pohovoru, to bylo perfektní – nějaký pan docent si tam se mnou povídal. Dával mi otázky z historie našeho regionu a já jsem všechno znal a říká: Pane kolego, na shledanou v září. A já takhle hubu od ucha k uchu jsem jel domů a ono nic. Až někdy v červenci přišel dopis, kde jeho magnificence sděluje: Směrné číslo bylo naplněno lepšími uchazeči a teď pozor: Doporučujeme Vám rok praxe, nejlépe ve výrobě – v hornictví, a pak se hlaste znovu.

Jenomže to byla jasná věc, kdo ví, jak to dopadne za ten rok. A tak jsem si říkal, to teda ne, to já už nebudu riskovat. Teď budu něco chvíli dělat a přihlásím se k předčasnému nástupu na vojnu a hotovo. A už jsem měl i vyjednaný místo, měl jsem razítkovat balíky na poště a jdu takhle po ulici v Brodě a potkám dvě spolužačky, které dopadly podobně a ony: „Tak co, vzali tě někde?“ „No, nevzali.“ „Nás jo.“ a já povídám: „Prosím Vás, kam Vás vzali?“ „Na pedagogický institut, nemají lidi.“ Já povídám: ,,Holky, jak vás mohli vzít, vždyť chodíte každou neděli do kostela.“ ,,Oni nemají lidi, oni berou každého.“ Tak jsem jel na pedagogický institut, tam nějaká soudružka seděla a lakovala si nehty. ,,On tady soudruh děkan není a co chcete?“ Já jí říkám, co chci a ona, zda mám přihlášku. „No, nemám, ta leží v Praze na filozofické fakultě.“ „No tak přijďte, on tady bude.“ Tak jsem přišel, tam seděl takovej kulaťoučkej soudruh děkan a říká: „Vy byste chtěl u nás studovat a udělal jste aspoň maturitu? Já povídám: ,,Udělal, s vyznamenáním.“ „No dobře a přihlášku?“ „Tu mám na filozofické fakultě.“ „Tak víte co, my si ji vyžádáme sami, aby se to stihlo, a přijďte k přijímacím zkouškám.“ Tak jsem složil přijímací zkoušky. Jak? To se radši neptej, protože já jsem byl vždycky nemehlo a jsem nemehlo, takže tělocvik – hrůza, neměl jsem nikdy hudební talent a nemám hudební talent – to je druhá hrůza, neměl jsem, ale pak jsem se naučil výtvarný talent a složil jsem všechny talentovky, matika, čeština to bylo nic. A nastoupil jsem na pedagogický institut a stal se ze mě učitel.

 

Když bratr Balů přestal vyprávět, tak jsem se ho zeptal, jaký byl pro něj rok 1968.

Pro mě byl ten rok 1968 takovým velkým vydechnutím. Zaprvé, mohli jsme začít skautovat. Otevíraly se archivy, vycházely najevo pravdy o těch nejhlubších letech totality, to mě velice zajímalo. A další věc, učil se dějepis a najednou bylo možno mluvit třeba o druhé válce a taky o účasti našich letců v Anglii, bylo možný mluvit o severní Africe. Už to nebylo jenom to jednobarevné líčení, bylo možno vyslovit jméno Masaryk a jméno Beneš a dát jim patřičnou váhu. Jenomže to netrvalo dlouho. Sice se vyhodily učebnice, tak jsme učili bez nich. To bylo ale snad ještě horší, poněvadž tehdy se opravdu neměli ti žáci v nové historii o co opírat.

Jenomže pak přišel Srpen a s tím srpnem zase „padla klec na kanára“. Srpen 1968 jsem prožíval velice zajímavě. Já jsem totiž 20. srpna 1968 odjel na Moravu do Lipníka nad Bečvou, kde jsem vojákoval a měl jsem tehdy za vojenské služby velice přátelské styky se svým tehdejším velitelem, který byl nadporučík, mladý chlap a byl stejné figury jako já. Já jsem strašně toužil po činovnickém kroji (jsem tam někde taky v něm vyfocen). On říkal, že ta uniforma by se snadno přešila, a tak jsem mu psal, jestli by mi daroval nějakou. On ti řekl, jo klidně, přijeď si. Já jsem přijel, zazvonil, a otevře mi paní, jo vy jste pan Hájek, manžel říkal, že přijedete a nechal vám tady jakýsi balíček a on není doma. Já jsem měl slíbeno, že tam přenocuji u nich, teď jsem neměl s sebou nic, tak jsem stál takhle s tím balíčkem a říkám: „Prosím vás, můžete mi říct, kde je?“ „No, neměla bych, museli všechny spojařský stanice vyvézt do Hostinských vrchů.“

Co se dalo dělat, šel jsem spát na turistickou ubytovnu, teď jsem si lehl a brzo ráno slyším na chodbě tak příšerný sprostý nadávky, jsem si říkal, že to někdo snad jde z hospody vožralej, to není možný. Tak se kouknu a zavolám na ty chlapy: „Co se děje? Co děláte? Co blbnete?“ „Ty nic nevíš??!!! Rusáci jsou tady!!!“ Já si povídám, tak to je dobrý, co teď? První myšlenka byla dostat se domů, protože kdo ví, co bude. No jenomže než jsem došel na nádraží, tak už bylo zle, protože vlaky už nejezdily, ale pan výpravčí říká“ „Jednu soupravu máme a jestli se to podaří, tak ji budeme strkat z Hranic do Přerova a zpátky. Dobrý, dojel jsem do Přerova. V Přerově podobná situace, budeme jezdit, máme jednu soupravu, Přerov Brno, Brno Přerov, ale pozor, počítejte s tím, že do města Brna se nesmí zajet, to už bychom nemohli zpátky, budeme stavět v polích před Brnem.

Vysedl jsem v polích před Brnem a pak pěšky s celým tím konvojem dalších lidí jsem došel do Brna. Po všude se valily ty ruský tanky. Přišli jsme na kraj Brna, kde nám lidé říkali, do centra nechoďte, to je obsazený, každého kontrolují. Jenže já jsem v Brně študoval před tím, tak jsem věděl, kudy se to dá obejít, tak jsem pěšky obešel celý Brno a večer 21. srpna jsem se šťastně ocitl v Králově Poli, kde byla situace podobná. Z Králova Pole do Brodu a zpět strkali jednu jedinou soupravu a v noci z 21. na 22. jsem vysedl, nevím v kolik to bylo, v Brodě, tam nás srdečně přivítal výpravčí a říká: „Přátelé, dobře jste dojeli, ale teď jděte všichni do čekárny, odpočiňte si, do města nikdo nechoďte, protože je obsazeno a chodí tam vojenské hlídky a velitel vyhlásil zákaz vycházení do šesti hodin ranních, mohli byste mít problémy.

No řekni mladému člověku, když je v rodném městě, aby zůstal sedět v čekárně, to néé, tam to přece znám. No tak jsem z toho nádraží došel k mostu přes Sázavu a pak podél řeky, kudy nevedou cesty, jsem přeskakoval ploty zahrad, tím jsem došel až k domu, kde jsme bydleli. Ráno jsem otevřel klíčem, vešel domů a maminka spráskla ruce a ptala se, kde se tu bereš? Já jsem počítala, že tě neuvidíme aspoň týden. No tak jsem byl doma.

Galerie
Balů se starším bratrem Na kurzu
Bratr Balů Balů kárá nepořádného skauta
Jeden z táborů Na výpravě
Výprava Výprava
Na táboře Při hře
Kázání
Kázání Kádrové spisy
Kádrové spisy Obsah kádrových spisů
Obsah kádrových spisů Obsah kádrových spisů
Obsah kádrových spisů Obsah kádrových spisů
Obsah kádrových spisů Obsah kádrových spisů
Obsah kádrových spisů Obsah kádrových spisů
Obsah kádrových spisů Obsah kádrových spisů
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa Deník bratra Balůa
Deník bratra Balůa