Příběh (ne)obyčejného hrdiny

„Občane, nezacpávej si oči a uši. Pohleď na nový seznam, který se vynořil na světlo boží. Tentokrát jde o seznam autentický – a za každým jménem najdeš osud, který ne každý byl schopen unést a přežít.(…)Strohé historické dokumenty leccos zachytí, ale málokdy se z nich dá vyčíst, jak pro mnoho lidí to byla doba plná beznaděje, zoufalství, strachu, ba přímo hrůzy.“

Můj dědeček tento osud unesl a přežil. Sám tvrdí, že jeho životní příběh je nezajímavý, protože se v něm neobjevují žádní hrdinové, ani zločinci, ale z mého pohledu je každý, kdo se nenechal zlomit dobou a dokázal se vzepřít totalitnímu režimu, hrdina. A toto je příběh toho mého.

Můj dědeček, Josef Kaštánek, se narodil 9. srpna 1935 ve Vlachově Březí, v malém pošumavském městečku, obklopeném krásnou přírodou. Jeho rodiče se zde seznámili (otec se ve Vlachově Březí narodil, vyučil se hřebenářem, matka pocházela z nedalekých Bošic a ve Vlachově Březí, než se provdala, pracovala jak služebná) a v lednu roku 1929 se vzali. Za rok nato si 7. července 1930 koupili na Malé Stránce starší rodinný domek č.p. 108, který si, za pomoci matčiných bratrů, kteří oba byli tesaři, začali postupně opravovat a upravovat k bydlení (viz obr. č. 1). I když jejich bydlení nebylo srovnatelné s dnešními poměry a činilo jim značné problémy, žili celkem spokojeně a pokud to poměry dovolovaly, bylo dědečkovo dětství, jak vzpomíná, i celkem šťastné. Období, na které má špatné vzpomínky a nerad na ně vzpomíná, přišlo až později, v době jeho dospělosti.

V roce 1950 byl přijat ke studiu na Vyšší hospodářské škole ve Vimperku, kam denně z Vlachova Březí dojížděl. Obchodní akademii ukončil v červnu 1954 a aniž by využil posledních prázdnin, nastoupil na umístěnku na Státní statek ve Volarech do funkce investičního účetního s nástupním platem 625,- Kčs měsíčně. V novém zaměstnání se však dědeček nestačil ani rozkoukat, když ho v říjnu 1954 zavolali z Okresní vojenské správy (OVS). Za týden již musel nastoupit na vojenský výcvik do malého horského městečka Kovářská v Krušných horách, kde se bývalá továrna na zpracování a konzervování ryb stala na několik měsíců jeho novým domovem.

V roce 1956 dědovi uštědřil osud první ránu, ze které se dlouho vzpamatovával; ještě za působení v poddůstojnické škole v Měděnci (viz obr. č. 2), jeho otce postihl srdeční infarkt a 18. prosince 1956 ve věku 52 let zemřel. Po návratu z poddůstojnické školy zůstal dědeček ve Vlachově Březí sám a nezbývalo mu tedy nic jiného, než si hledat zaměstnání, které nalezl v prachatické Jednotě. V roce 1958 se také přihlásil k dálkovému studiu na Vysoké škole ekonomické, kterou v roce 1964 úspěšně dokončil. Od roku 1963 zastával funkci vedoucího oddělení financování odvětví a v roce 1967 ho plenární zasedání ONV jmenovalo do funkce nově vytvářeného odboru státních financí ONV. Tuto funkci zastával až do svého nedobrovolného odchodu z ONV.

Po absolvování vysoké školy se stále častěji dostával do konfliktu s některými pracovníky a funkcionáři ONV. Jako ekonom a hospodářský pracovník snad trochu dříve pochopil možnosti, které se se změnou politického systému v roce 1968 naší ekonomice otevřely. Bohužel tažení proti dědečkově osobě se stále stupňovalo a vyvrcholilo zhruba v polovině roku 1969, kdy jako jeden z mála nesouhlasil se vstupem vojsk „spřátelených armád“ a dovolil si jejich bratrskou pomoc označit jako okupaci. Vzhledem k tomu, že většina útoků proti dědečkově osobě, hraničila s pomluvami a dotýkala se jeho osobní cti, je pochopitelné, že se bránil. Každá obrana však vyvolávala, jak to zpravidla bývá, další a nové útoky. Koncem měsíce října si ho pozval tajemník ONV do své kanceláře, kde mu bylo sděleno, že by měl z práce kvůli svým politickým názorům a postojům odejít. Tato zpráva byla pro dědečka šokující. Po tomto rozhovoru braly události rychlý spád. V dědečkově pracovně politickém posudku stálo toto: „Nedostatkem je, že není na odboru pracovníkům poskytována politická pomoc na základě marxismu leninismu. Nerad přijímá kritiku na některé nesprávné postoje. Byla mu dána možnost sebekriticky přiznat chyby, kterých se dopustil, ale jeho sebevědomá povaha mu nedovolí před kolektivem vystoupit.(…)“Atmosféra, ve které byla všechna jednání vedena, i samotný pocit křivdy a bezmoci působily na dědečkův nervový systém tak silně, že se během čtrnácti dnů ocitl na pokraji zhroucení. Navíc se mu po více než 15 letech obnovila vředová choroba, takže musel zůstat doma a léčit se. Ani před touto skutečností se však nové vedení ONV nezastavilo a předložilo i v době jeho nemoci plenárnímu zasedání návrh na jeho odvolání. Plenární zasedání ONV schválilo dne 26. 11. 1969 návrh vedení úřadu a odvolalo ho z funkce vedoucího.

V roce 1963 se oženil děda s Olgou Čechovou, mojí babičkou. Přestěhoval se z Vlachova Březí do Prachatic, kde společně žili a založili rodinu. V roce 1965 se jim narodil první syn – Petr, a po něm Vladimír. A právě v této době je postihla další osudová rána. Přibližně ve třech letech Vláďa začínal špatně chodit, zakopával o špičky a padal. Měl kolébavou chůzi a těžko se udržel na nohách. Chůze se stále zhoršovala. Na klinice dětské neurologie v Praze Motole byla Vláďovi provedena komplexní vyšetření a stanovena diagnosa: pseudohypertrofická forma myopatie, svalová dystrofie typu Duchenne. Rodičům bylo sděleno, že je to nemoc zákeřná a nevyléčitelná; její progresi lze léčením pouze zpomalit a děti s touto nemocí se dožívají 18 – 20 let. Bylo jim doporučeno umístit syna do ústavu pro handicapované. Tuto možnost dědeček s babičkou okamžitě zamítli. V té době se obecně o postižených lidech nemluvilo, o těchto nemocech nebyly zveřejňovány žádné informace. Jak předpověděli lékaři, nemoc měla začnou progresi; asi v šesti létech Vláďa přestal chodit, byl odkázán na invalidní vozík a trvalou péčí. Pro dědu s babičkou nastaly zlé časy. Museli vyměnit byt, babička musela odejít ze zaměstnání a trvale se Vláďovi věnovat. Do školy ho museli vozit na vozíku, odnést do třídy, posadit do lavice, při odchodu ze školy snést, posadit na vozík a dovézt domů. Nebyli žádní asistenti, bezbariérové vstupy atd., jako je tomu v dnešní době.

I přes tento hendikep a potíže, které museli překonávat, dokončil Vláďa osmiletou základní školu s velmi dobrým prospěchem (v r. 1986) a po přímluvě a osobní intervenci (o níž tehdy netušili) předsedkyně okresní komise sociálního zabezpečení, paní M. K. – za což jí patří dodatečné poděkování, mu Krajský národní výbor (KNV) umožnil externí formu studia na prachatickém gymnaziu. Díky pochopení ředitele školy i celého profesorského sboru, kteří docházeli na konzultace, ukončil Vláďa studium maturitou v roce 1990. Bohužel, získané vědomosti již nemohl dále rozšiřovat, ani využít. Zákeřná nemoc totiž v roce 1998 ukončila jeho mladý život. Zemřel 25. června 1998 v nemocnici ve Strakonicích ve věku nedožitých 27 let.

Jak již bylo uvedeno výše, na podzim roku l969 byl děda z politických důvodů, jako pravicový oportunista, odvolán z funkce vedoucího odboru státních financí a v dubnu 1970 donucen odejít z ONV. Což nejvýrazněji pocítil při hledání nového zaměstnání. V podnicích, kde hledal místo, si připadal jako žebrák nebo největší vyvrhel lidské společnosti. Kamkoliv přišel, všude jen obavy, soucitné krčení ramen, vyhýbavé odpovědi a výmluvy na zákaz přijímání nových pracovníků, plné obsazení všech míst apod. V jednom podniku na strakonickém okrese, se mu otevřeně přiznali, že ho mohou přijmout, ale nesmí to být na žádné vedoucí (nomenklaturní) místo.

Po dlouhém a strastiplném hledání se dědovi podařilo najít přiměřené zaměstnání (i když za cenu poměrně značné finanční ztráty). Jako zázrakem v posledních dnech jeho působení na ONV za ním přišli jeho přátelé z Komunálních služeb (KS) Prachatice s nabídkou, zda by u nich nechtěl pracovat. Byl za nabídku vděčný a přijal ji. Tím začalo jeho dvacetileté působení v podniku služeb.

Brzy po dědečkově nástupu – koncem října 1970 – byl stávající ředitel KS Prachatice usnesením rady ONV odvolán z funkce ředitele. Nový ředitel po svém nástupu provedl některé kádrové změny. K dědečkově překvapení oznámil (přestože mu to děda vymlouval a varoval ho) jeho jmenování do funkce ekonoma podniku. A aniž by čekal na rozhodnutí nadřízeného orgánu, příp. schválení podnikových složek, dal mu 24. 11. 1970 podepsat novou pracovní smlouvu a ubezpečil ho, že má dostatek sil svůj návrh obhájit.

Odpor a nesouhlas stranických orgánů byl však tak silný, že řediteli KS Prachatice nezbývalo nic jiného, než změnit taktiku. Nejdříve vyčkával, pak stranické organizaci podal návrh na jeho odvolání z funkce, s tím že získali kvalifikovanou náhradu a o dalším dědečkově zařazení bude jednáno po jeho uzdravení (v době jednání stranické organizace pravděpodobně marodil). Na základě provedeného pracovně-politického hodnocení schválila členská schůze KSČ 27. 7. 1972 ředitelův návrh na dečkovo jmenování do funkce samostatného plánovače. Od té doby, skryt anonymitou, za pomoci přátel i pochopení nového ředitele, postupně začal překonávat nejhorší období normalizace, které v té době dosahovalo svého vrcholu. Pomalu se měnily i vztahy a názor stranické organizace a jejího předsedy k dědově osobě. V prosinci roku 1976 již souhlasil s jeho převedením do funkce „vedoucí plánovač“.

Skutečné důvody pro něž v roce 1970 musel děda odejít z ONV i podstatu toho proč nemohl sehnat žádnou práci, zjistil až o 20 let později v roce 1992. V červenci tohoto roku byla v Lidových novinách otištěna tzv. „ZPRÁVA O ČERNÉ LISTINĚ, v níž bylo zveřejněno sdělení Generální prokuratury ČSSR, týkající se posouzení činnosti předsednictva ÚV KSČ ze dne 8. 1. 1971. V tento den totiž předsednictvo ÚV KSČ přijalo své usnesení č. j. P 8854, jímž byla schválena Směrnice ÚV KSČ k založení a vedení centrální evidence „představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických a protisovětských kampaní a akcí“ v kádrové evidenci ÚV KSČ. (viz obr. č. 3). V jejím závěru bylo zdůrazněno, že „je třeba důsledným vedením evidence zabránit, aby se tito lidé znovu dostali do orgánů státní moci a správy, na ministerstva, do národních výborů, armády, bezpečnosti, justice, k práci na úseku tisku, rozhlasu a televize, k pedagogické práci ve školství, vědecké práci, do aparátu společenských organizací, do vyšších funkcí“ apod. Seznamy „pravičáků“ byly na pokyn ÚV KSČ vypracovány počátkem sedmdesátých let. Jejich sestavování bylo skončeno v roce 1973. Nakonec v nich bylo evidováno 6 335 osob. Seznamy nebyly samoúčelné. Jejich smyslem bylo vyloučit „nepřátele“ normalizačního režimu ze státní správy, sdělovacích prostředků, národních výborů atd., jak se až v roce 1992 děda v Lidových novinách dočetl.

Na základě inzerátu otištěného v tehdejší Jihočeské pravdě se dědeček přihlásil do konkurzního řízení na ředitele Finančního úřadu v Prachaticích, který 1. 7. 1991 vyhrál a byl jmenován a uveden do funkce. V této funkci setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1995, čímž se uzavřela a skončila jedna z posledních předdůchodových kapitol jeho života – života pravicového oportunisty.

Galerie
Josef Kaštánek Rehabilitace
Seznam jmen uvedených v Černé listině, včetně Josefa Kaštánka Zpráva o Černé listině
Poddůstojnická škola v Měděnci Dědova kresba jejich rodinného domu na Malé Stránce