Světočára teoretického fyzika Jiřího Bičáka

Velice různorodé a pohnuté 20. století ovlivňovalo životy politiků, umělců, sportovců a přirozeně i vědců. Jejich osudy a reakce na vnější politické dění silně závisely na tom, v jakém prostředí vyrůstali, s kým se setkávali, kdo je ovlivňoval a inspiroval. Tyto úvahy lze poutavě ilustrovat na životě a díle profesora Jiřího Bičáka.

Vyrůstal v morálně silné, nikoli však akademicky založené rodině a stal se jednou z vedoucích postav teoretické fyziky u nás, předsedou Učené společnosti České republiky, nositelem řady domácích i světových ocenění, včetně nedávné volby čestným členem Americké fyzikální společnosti za průkopnickou práci v oblasti teorie gravitace a za vůdčí roli v relativistické fyzice ve střední a východní Evropě.

Jeho matce již bylo 40 let, když se 7. ledna 1942 v Praze na Vinohradech narodil. První tři roky byly poznamenány druhou světovou válkou, úprky do sklepů a modlitbami v koupelně, nejbezpečnějším místě v domě. Tři roky plné nadějí na demokratický vývoj postupně hatily události předcházející převratu v únoru 1948. V té době měl na Jiřího kromě rodičů velký vliv jeho strýc, Karel Jejkal, který jako první v Československu již ve 30. letech rozvinul výrobu lékařských ampulí a postupně vybudoval první továrnu na laboratorní sklo. Rodiče a s nimi v jedné domácnosti žijící strýc s tetou vnímali blížící se komunistický režim s obavami. Otec Josef vyrůstal v katolické rodině a velice negativně viděl de facto legální vítězství komunistické strany už v roce 1946. Pesimistické předpovědi se bohužel naplnily a začátkem roku 1949 byla strýčkova továrna znárodněna. Možná právě proto, aby překonal tíži doby, se strýc Jiřímu velice věnoval (sám neměl vlastní děti), společně malovali, sbírali známky, hráli šachy a učil ho krasopisu. Strýc Karel Jejkal však vážně onemocněl a ráno na Štědrý den roku 1952, mezi svými nejbližšími, v 56 letech zemřel. Těžká rána v tradičně nejkrásnější roční době Jiřího trvale poznamenala. Vliv strýčka a vzpomínky na něho přetrvávají dodnes, jeho obrazy stále zdobí vinohradský byt, knihy z jeho knihovny Jiří postupně objevoval během následujících let (např. knihy Karla Čapka, kterého strýc Jejkal osobně znal, knihy o Masarykovi, Benešovi a jiných osobnostech první republiky).

Další roky probíhaly stále v mimořádně laskavé rodinné pohodě, ve společné domácnosti s vdovou po strýčkovi, tetou Amálií. Rodiče museli nastoupit do velmi těžkých, manuálních zaměstnání, ale Jiřího stále silně podporovali v jeho zájmech, platili mu soukromé lekce angličtiny, němčiny a hry na housle. Přesto, že byl jedináček, nechali ho již od 10 let vyjíždět na daleké výlety na kole a celkově ho vedli k samostatnosti. Odměnou jim byly Jiřího výsledky ve škole, kde se čím dál více projevovalo jeho nadání, ale i úspěchy ve sportu. Vlivem rodinného prostředí se nikdy nestal pionýrem, naopak na gymnáziu hrál na housle a na kytaru v přípravné hudební skupině Sputniků, kteří přinesli do Československa rock´n roll, čímž vyjadřovali svůj postoj k tehdejšímu režimu. Zajímal se o filozofii a literaturu, nicméně touha přicházet na samou podstatu problémů ho postupně přivedla k biofyzice, chemii a nakonec k jaderné a teoretické fyzice. Ke konci studií na gymnáziu četl knihu od Alberta Einsteina „Jak vidím svět“ a zdálo se mu, že teoretická fyzika je ta oblast lidského vědění, v níž se kladou ty nejhlubší otázky. Nadto začal mít úspěchy v matematické olympiádě, v té době také začal navštěvovat tzv. „Lidové univerzity“ z přírodovědných oborů v tajemných budovách Univerzity Karlovy na Albertově a Karlově, kde přednášeli tehdejší významní čeští vědci. Atmosféra vědy a tajemství univerzitních budov ho plně pohltily.

V září 1959 začal studovat na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Po dvou letech byl vybrán mezi 4 studenty, kterým bylo umožněno studovat obor teoretická fyzika. Jeho postoje k panujícím poměrům, jeho záliba ve hře na kytaru hudby západní provenience mimo jiné vedly k tomu, že nikdy během studia nebyl vyzván ke vstupu do Komunistické strany Československa, který by tak jako tak jednoznačně odmítl. Bylo však třeba projevovat zájem o vnější dění, a tak se spolu s dalšími kamarády (např. Janem Klímou, bratrem známého spisovatele Ivana Klímy) rozhodl organizovat Diskuzní klub, na nějž byly zvány přední osobnosti české vědy a kultury (např. hudebník M. Munzlinger, spisovatel J. Škvorecký, filozof L. Tondl, aj.). Poslední dva roky studia se díky výborným výsledkům stal asistentem s polovičním úvazkem na Katedře teoretické fyziky, vedl cvičení a semináře, vypracoval diplomovou práci o problému energie v teorii relativity a zvítězil v celostátním kole o nejlepší studentskou vědeckou práci. V červnu 1964 promoval s červeným diplomem a tři dny po promoci se oženil se spolužačkou z fakulty.

Po roce vojenské služby v Litoměřicích, kde využíval svých jazykových znalostí, nastoupil na podzim roku 1965 nejprve na katedru obecné, a za další rok teoretické fyziky MFF UK, kde pracuje dodnes. Blížící se rok 1968 přinášel naděje. Jiřímu Bičákovi se podařilo vytvořit originální práci o teorii gravitačního záření, díky níž byl pozván ještě před srpnem 1968 na sérii zvaných přednášek v Londýně, která se i přes okupaci opravdu realizovala. V roce 1969 mu pak ještě byla schválena cesta na konferenci oslavující Einsteinova spolupracovníka Natana Rosena v Haifě v Izraeli, kde měl jednu z hlavních přednášek. Pozvání od nositele Nobelovy ceny za fyziku, Carla Andersona, k dvouletému pobytu na California Institute of Technology (Caltech) tehdejší režim v rukou komunistických funkcionářů již zablokoval a trvalo rok, než byla cesta nikoli na 2 roky, ale pouze k půlročnímu pobytu povolena; manželka s roční dcerou Jitkou musely zůstat v Praze.

Na Caltechu se věnoval nově vzniklému oboru relativistické astrofyziky, který po návratu do Československa začal spolu se studenty rozvíjet u nás. Skutečná normalizace nastala až po roce 1971, Jiřímu Bičákovi byla zakázána řada zvaných cest do západních zemí, začal proto spolupracovat s ruskými fyziky, kde tehdy působilo několik světově známých skupin. Jedním z výsledků této spolupráce byla kniha o obecné relativitě a gravitačních vlnách, která dodnes slouží jako významný výukový materiál pro studenty teoretické fyziky. Uprostřed 70. let také konal řadu přednášek po československých univerzitách a ústavech, kdy zaváděl poprvé u nás problematiku gravitačního kolapsu a fyziku černých děr, kterým se dnes věnuje řada jeho studentů ve svých výzkumech. V té době došlo i ke kuriózní situaci, kdy ho jeho vedoucí katedry vybídl, aby dal dohromady souhrn svých prací, který by sloužil jako základ obhajoby titulu DrSc. (tzv. velký doktorát). V roce 1979 práci odevzdal, povolení k obhajobě však muselo přijít od státních i stranických orgánů (přesto, že nikdy v KSČ nebyl). Povolení dlouhou dobu nepřicházelo, až se vedoucí katedry dozvěděl, že stranická organizace z místa bydliště popsala Jiřího Bičáka jako velmi spořádaného, o rodinu pečujícího občana, který však o slavnostních výročích nevyvěšuje praporky v oknech a politicky se nijak neangažuje. Obhajoba byla nakonec po intervenci vedoucího katedry v místě bydliště povolena až v roce 1983. Situace na MFF UK byla ale jinak na poměry té doby celkem rozumná a vlivní funkcionáři fakulty umožňovali například, aby Jiří Bičák mohl pod jejich jménem v únoru 1979 pozvat do Prahy na slavnostní zasedání u příležitosti 100. výročí narození Alberta Einsteina významné osobnosti světové vědy, mimo jiné i dva přímé Einsteinovy spolupracovníky z Princetonu (J.A. Wheelera a P.Bergmanna).

Třebaže nebyl straníkem, v roce 1986 byl Jiří Bičák jmenován vedoucím katedry teoretické fyziky, kterou pak vedl 17 let do roku 2003. Zřejmě díky tomu, že se zabýval velmi atraktivním oborem, který zároveň dokázal i poutavě popularizovat, a také díky tomu, že byl považován za morálně čistého člověka, v celofakultních volbách do Akademického senátu po revoluci na konci roku 1989 získal jednoznačně nejvíce hlasů a stal se předsedou Akademického senátu MFF UK. Akademický senát pod jeho vedením realizoval v následujícím roce výměnu děkana a mnoha vedoucích kateder, stejně jako vytvoření nových stanov MFF UK. Po roce 1989 se mu dostaly do rukou dokumenty z pardubického archivu, svědčící o tom, že jeho aktivity byly sledovány a popisovány studenty napojenými na StB. Protože ho však politická práce nelákala, po 2 letech předsedání senátu předal a dál se věnoval vědecké a pedagogické práci, nyní již s možností pracovních cest do zahraničí a výchově studentů. Založení relativistické školy u nás a přínos světové vědě byly oceněny čestným doktorátem (Doctor Honoris Causa), Humboldtovou cenou za celoživotní výzkum, jmenováním vynikajícím astrofyzikem University of Cambridge a cenou Neuron. Třikrát byl zvolen jako zástupce středoevropských zemí do výboru, který stojí v čele Mezinárodní společností pro obecnou relativitu a gravitaci. V květnu 1995 natočil režisér Zdeněk Podskalský mladší o Jiřím Bičákovi pořad do cyklu GEN, rok před tím byl na návrh profesorů Wichterleho a Zahradníka vybrán za zakládajícího člena Učené společnosti České republiky, v letech 2014 – 2016 byl zvolen jejím předsedou.

Světočára Jiřího Bičáka se zajímavě, úspěšně a se ctí klikatila 20. stoletím, ale i dnes pokračují jeho vědecké a pedagogické aktivity, ovlivňování studentů, kolegů a všech ostatních, kteří vstupují do jeho příběhu u nás i v zahraničí.

 

Jiří Bičák

Narozen 7. 1. 1942 v Praze. Na základní školu chodil na Vinohradech (1948-1956), následně tři roky na SŠ W. Piecka. Orientoval se na přírodní vědy, později na matematiku a fyziku. V letech 1959-1964 vystudoval MFF UK, specializaci teoretická fyzika, jeho manželka Jana (od r. 1964) učitelství na MFF UK. Po roce vojenské služby nastoupil jako asistent, později odborný asistent na Katedře teoretické fyziky. Orientoval se na problémy obecné teorie relativity. V r. 1966 a 1967 přednášky na univerzitách v Jeně a ve Varšavě, na podzim roku 1968 v Londýně. V r. 1969 se narodila dcera Jitka. Od prosince roku 1969 do června 1970 výzkumný pobyt na Caltechu v USA. Rozšíření tématiky o relativistickou astrofyziku a kosmologii. V r. 1974 narození dcery Aleny. V 1979 podání „velkého doktorátu“ (DrSc) (obhajoba povolena až 1983). Vedl řadu diplomových a kandidátských prací. Začátkem 80. let postupně povoleny některé kontakty se zahraničím. Od 1986 do 2003 vedoucí katedry teoretické fyziky MFF UK. Od prosince 1989 do 1991 předseda Akademického senátu fakulty. V r. 1992 profesor teoretické fyziky. Členství ve vědeckých radách ústavů AV, v redakčních radách mezinárodních vědeckých časopisů. Zahraniční pobyty, přednášky na konferencích, autor více než 170 původních prací. Různá ocenění (např. cena Neuron či Humboldtova cena za celoživotní dílo). Zakládající člen Učené společnosti ČR, 2014-2016 její předseda. Od 2014 vedoucí Centra excelence Alberta Einsteina pro gravitaci a astrofyziku.

Galerie
Jiří Bičák 1945 (JB) JB s maminkou Marií a tatínkem Josefem 1949
první svaté přijímání JB od arcibiskupa J. Berana (týden před jeho internací) 15.5 1949 plavec a volejbalista JB 1961
svatba JB s Janou Kudrnovou 23.6 1964 na 1. máje - povídání, ale o fyzice 1980
JB  na konferenci v roce 1980 s fyzikem E.M. Lifšicem JB s kosmologem  M. Reesem 1986
JB přednáší na mezinárodním kongresu 1987 JB dostává profesorský diplom z rukou ministra školství P. Vopěnky 1991
s režisérem Z. Podskalským ml. během natáčení pořadu GEN o JB 1995 JB v Cambridgi se svými spolupracovníky D. Lyden-Bellem, J. Katzem, J. Barbourem, H. Bondim 8.9.1995
JB při cestě domů po přednáškách v Jeně 26.1. 2017