Neuvěřitelný příběh pamětníka za doby komunismu

Pamětník si přeje zůstat v anonymitě, proto je jeho jméno nahrazeno jménem pseudonymem Felix.

Felix se narodil v říjnu roku 1951 v Praze jako první za dvou potomků v rodině právníka. Oba rodiče byli členy komunistické strany, do které vstoupili s nadšením. To však postupem času opadávalo. Ve Felixových  třech letech se rodiče rozvedli a matka nastoupila do práce jako úřednice. Felixe od raného mládí velmi přitahovalo umění, už ve čtyřech letech chodil se svým otcem do divadel a galerií.

V patnácti letech začal provádět malé skupinky turistů na renesančním hradě Lemberk, který se nachází 20 kilometrů od Liberce. Kastelánem hradu byl tenkrát akademický malíř Ladislav Placatka, který se pro Felixe stal vzorem během dospívání. V srpnu roku 1968, kdy kolem hradu projížděly tanky vojsk Varšavské smlouvy, spolu s kastelánem vyvěšoval české vlajky. Během následných prověrek byl Placatka spolu se svou ženou vyhozen z práce, protože neschvaloval okupaci. Oba Felixovi rodiče však ve straně zůstali ze strachu ztráty životních jistot.

Díky svému talentu se Felix dostal v roce 1970 na obor restaurátorství pražské Akademie výtvarného umění. Během studia chodil dva roky na vojenskou přípravu, díky čemuž se jeho povinná vojenská služba zkrátila na rok. Na tu ale přesto nenastoupil, protože získal tzv. modrou knížku.

Hned po dokončení školy dostal Felix, spolu s kamarády, pracovní příležitost při bourání starého města Most, kterou obratem přijal. Most byl systematicky demolován v průběhu 70. let, aby mohla být odkryta povrchová ložiska hnědého uhlí pod městem. Během demolice byl sice kostel Nanebevzetí Panny Marie přemístěn, avšak dalších sedmnáct kaplí a kostelů bylo úplně zdemolováno. V jednom z kostelů sundával Felix nástěnné malby, aby mohly být přesunuty jinam. „Naším úkolem bylo servat, co se servat dalo z jednoho kostela, to byl minoritský kostel sv. Františka. Úžasná stavba, o které se ukázalo, že pochází z 11. století, i když si všichni mysleli, že je jen barokní. Oni sundali dlažbu z toho kostela – tam byli také archeologové – a pod tím našli gotickou dlažbu, úplně úžasnou. Takový kousek dlažby. Tak udělali zase sondu dál a tam našli nádhernou románskou dlažbu. Pálenou šestibokou s motivy českého lva a říšský orlice. Úžasný. Ale zase, protože nebyl čas, odkryli jen asi čtyři metry čtvereční. Do muzea se vzalo asi padesát těch dlaždiček, no a ten zbytek tam nechali.“ Demolici se nevyhnulo ani celé historické centrum. Demolice pokračovala až do roku 1986, kdy už ze starého Mostu, krom přesunutého kostela, nezbylo zhola nic.

V roce 1970 v Československu vznikl Fond českých výtvarných umělců, instituce sdružující umělce, kteří si vydělávali svobodnou výtvarnou činností.  V této instituci fungovaly komise, které rozdělovaly státem zadanou práci umělcům pod ně spadajících. Jednou z nich byla komise restaurátorská.  Komisi tvořili restaurátoři, kteří zadávali práci jak ostatním restaurátorům, tak také sobě, proto komise fungovala převážně na známostech. „Přišla objednávka z nějakého Národního výboru, muzea, nebo z církevního úřadu a všechno se shromáždilo na Fondu výtvarných umělců. Jednou za čtrnáct dnů se [členové komise] sešli v Mánesu. Tam seděla kolem stolu tak desetičlenná komise a ta se prohrabala těmi objednávkami a říkali: ‚Hele člověče, tady restaurovat na Konopišti, tak co myslíš, kdo by to mohl dělat? Franta? Nebo Pepa? No, tak to dáme Pepovi, ten tam bydlí, ten tam má chlupu.‘ Načež Pepa dostal poštou objednávku, aby zrestauroval nástěnné malby na fasádě zámku támhle, támhle. Pepa, v zásadě, protože jsme byli zmlsaní, řekl: ‚Já se vám na to můžu vykašlat, já mám tady práci lepší.‘ Takže se práce často přehazovala jako horký brambor, ale když to bylo něco na dobrém místě a za dobré peníze, tak jsem po tom samozřejmě skočil.“ Platy byly přímo královské. Před každou prací se vyplňoval „Rozpočet pro restaurátorské práce“, kde si sami restaurátoři udávali marži a datum dokončení. Existovaly sice nepsané limity, o kolik si může restaurátor zažádat, ale i tak platy restaurátorů násobně přesahovaly průměrný plat.

Protože byl Felix během Pražského jara na střední škole, a politicky se neangažoval, neměl problém při dalším studiu ani při hledání zaměstnání. Pro nástup do práce si vlastně ani nemohl vybrat lepší čas. Komunistická strana restaurátory nechávala na pokoji a restaurátorská komise trvale zajištovala velmi dobrou práci. V průběhu normalizace Felix poklidně restauroval kostely a zámky po celé České republice.

Většina restaurátorů, včetně těch, kteří byli v restaurátorské komisi, nikdy nebyla ve straně. Po Felixovi se ani nechtělo, aby podepisoval jakékoliv prohlášení, nebo jakýmkoliv jiným způsobem vyjadřoval podporu režimu. Pouze jednou byl na Felixe vytvářen tlak. V roce 1977 vznikla Charta 77 a obratem na to „Anticharta.“ Spolu s Antichartou začaly kolovat zvěsti, že bude vyhozen každý, kdo ji nepodepíše. Proto většina restaurátorů Antichartu podepsala, Felix a jeho přítel byli jedni z mála, kteří tak neučinili. Kupodivu se nic nestalo, žádné vyhození z práce, žádný postih.

Na začátku osmdesátých let se naskytla možnost umělcům z Felixovy generace vyjet na půlroční pobyt na vysokou školu do Francie. Felix se do tohoto projektu přihlásil, protože, i přes dobrou práci restaurátora, se stále chtěl věnovat i vlastní malbě. Do projektu byl přijat spolu s Vendulou Císařovskou. Při konečném výběru se oba setkali s francouzským kulturním atašé. Zatímco Felixova kolegyně měla problémy s policií, protože před českými svědky pozvala tohoto atašé do svého atelieru, Felix jej náhodou pozval později beze svědků k sobě do atelieru a pak dokonce do Telče, kde právě restauroval.  Dva dny projížděl s atašé kolem hranic v oficiálním diplomatickém autě. Ale opět, nebyl ani kontaktován policií, ani jinak postižen. V roce 1981 bez obtíží vyjel do Francie.

Během pobytu ve Francii se často setkával se svými emigrovanými známými. V průběhu pobytu bydlel u svého dobrého přítele, diplomata, pracujícího na francouzském ministerstvu zahraničních věcí. Jeho aktivit si stále nikdo nevšímal. V druhé půli pobytu ve Francii bylo dokonce umožněno Felixově manželce  na pozvání její sestry, provdané v Holandsku, vycestovat do Francie. Jezdili pak spolu dva měsíce po Francii. Nechali však v Československu dvě své děti, proto je alespoň z části pochopitelná volnost, které se jim dostávalo. Oba se v průběhu léta ´89 do Československa vrátili.

Po návratu se chtěl Felix věnovat vlastní tvorbě, ale opět byl jmenován do výše zmíněné restaurátorské komise, takže se opět vrátil k restaurování.

V Československu fungovalo od roku 1964 Art Centrum, státní agentura, která umožnovala umělcům vyvážet své výtvory, za jejichž prodej stát daněním získával zahraniční měnu. Felix Art Centrum zkontaktoval s prosbou o umožnění práce v zahraničí. „Řekli mi: ‚My vám nic zařizovat nebudeme, ale pokud si tam někde něco najdete a budete mít nějakou smlouvu s někým, kdo vás pověří, abyste tam něco restauroval za marky. Tak samozřejmě, beze všeho. No, tak mě pustili.“ Felix tak mohl pravidelně vyjíždět do Německa, kde si sjednal smlouvu s tamním kolegou restaurátorem na doporučení bavorského památkového úřadu. Velkou část honoráře si vzal stát a zbytek dostával Felix z počátku v tuzexových bonech, pak na bankovní konto v cizí měně. Nejprve dostával jednorázové výjezdní doložky, ale protože spolupráce fungovala dobře, dostal stálou výjezdní doložku po celé Evropě. Kdykoliv si proto mohl vyjet kamkoliv do Evropy. Takové privilegium neměl, krom tajných agentů, téměř nikdo.

Roku 1988 si Felix s rodinou usmyslel, že by bylo hezké vyjet na výlet do zahraničí. Na úřadech požádal o povolení vyjet do Francie a opět je dostal. Vzal tak celou svou rodinu, tentokrát nejen se všemi dětmi, ale i s tchýní. Cestovali po jižní Francii ve své škodovce celý dlouhý měsíc a pak se vrátil zpět. Doma nadále pokračoval v práci restaurátora s celoevropskou působností.

I přes dobrou práci, kterou zastával, nikdy během svého života komunistický režim nepodporoval, ba naopak. Proto také během listopadu ´89 pomáhal s tiskem letáků.  Když zjistil, že jsou v Mnichově připravené potřebné kopírky, které však není možno převést do Čech, přejel hranice na svou výjezdní doložku a kopírky dovezl. Po 17. listopadu fungoval jako člen výjezdních skupin Občanského fóra. Byl v Kladně a Telči, kde se pokoušel informovat občany o dění v Praze.

Po revoluci se vrátil ke své práci, restauroval významné románské fresky, gotické obrazy české deskové malby i  malby v Arcibiskupském paláci v Praze. V roce 2000 ukončil restaurátorskou činnost a nyní se věnuje vlastní umělecké tvorbě.

Životní příběh Felixe je jiný než příběh valné většiny lidí žijících v Československu za komunistického režimu. Přestože nikdy v životě ani v nejmenším nespolupracoval s režimem, jeho život byl na tu dobu neobvykle poklidný a pohodlný. Příběh Felixe nevypovídá o hrůzách koncentračních táborů, perzekuci, ani celoživotnímu boji proti nastolené nadvládě. Vypovídá o člověku, který prožil éru komunistického režimu s čistým svědomím s obrovskou dávkou štěstí a o podivném přístupu komunistického režimu k restaurátorskému řemeslu.

 

Galerie
cca 1984, v atelieru při restaurování