Strádání v období kolektivizace

Mnozí lidé dnes tvrdí, že „za komunistů bylo lépe“. Pro Věru Němcovou, moji babičku to bylo naopak. Komunistický režim pro ni znamenal každodenní útlak. Tak by se tedy dalo velmi stručně shrnout její vyprávění.

Věra Němcová, rozená Neumajerová se narodila 24. listopadu 1935 ve Kdyni. Její maminka se jmenovala Františka (rozená Marytová) a její otec Josef. Rodiče babičky pracovali celý život ve skladu. Babička má starší sestru Marii a mladšího bratra Josefa.

Dětství

Babička měla hezké dětství. Dodnes na něj velmi ráda vzpomíná a má mnoho pěkných vzpomínek. Jako malá často jezdívala se sourozenci k babičce a dědečkovi do Pocinovic nedaleko Domažlic, kde měla mnoho kamarádů. S mnohými se stýká a je s nimi v kontaktu i dodnes. Z maminčiny strany poznala pouze její babičku, bohužel svého druhého dědečka nikdy nepoznala, jelikož se zabil v brzkém věku. Pracoval jako elektrikář a zabil ho elektrický proud. Již jako dítě byla nucena vypomáhat rodičům, například s domácími pracemi, nebo s pracemi na poli a velké zahradě. Jelikož měli její rodiče velké hospodářství, musela se o sebe babička sama postarat. Oporou jí byli její dva sourozenci Marie a Josef. Rodiče na ně byli velmi tvrdí, chtěli, aby měli dobré známky a vzdělávali se.

Studium

Babička se učila velmi dobře, již od malička měla ve škole výborný prospěch. Oba její sourozenci se také velmi dobře učili. Rodiče z nich měli radost. Babička měla dvě velké záliby a to hraní na housle a čtení, což jí vydrželo dodnes. Základní školu absolvovala se samými jedničkami a ve studiu pokračovala na střední škole v Horšovském Týně. Svůj vynikající prospěch si udržela až do maturity, kterou absolvovala s vyznamenáním. Právě na střední škole v roce 1949 poznala svého pozdějšího manžela Josefa Němce, který byl o 3 roky starší. I on pocházel z rodiny, která měla obrovské hospodářství a byl také od malička zvyklý pomáhat rodičům na poli a s dobytkem.

Pomyslná „jiskra“ mezi babičkou a dědečkem přeskočila na lyžařském kurzu, kdy dědeček babičce pomohl s těžkým batohem a vzal jí lyže. Od té doby byli spolu až do dědečkovi smrti v roce 2003. Byli spolu úctyhodných 54 let.

V roce 1950 odešel dědeček na povinnou vojenskou službu, kde byl až do roku 1952. Babička dodnes ráda vzpomíná na tohle období. Pamatuje si, jak si posílali dopisy a takto na dálku domlouvali jejich svatbu. Nebylo to jednoduché, jelikož Josef byl v té době poslán na půl roku sloužit na Slovensko. Všechno ale nakonec zvládli.

Babička po celou dobu, co byl dědeček na vojenské službě, přemýšlela nad tím, zda má pokračovat ve studium na vysoké škole nebo ne. Velmi toužila po vysokoškolském vzdělání. Měla podporu jak od svého partnera, od rodičů, tak i od sourozenců. Nakonec si uvědomila, že by nemohla nechat veškeré hospodářství na bedrech jejích rodičů a sourozenců, proto se rozhodla, že ve studiu pokračovat nebude. Sama věděla, že doba byla velmi krutá a zároveň si uvědomovala, že i lidé, kteří měli vynikající prospěch, tak jít často studovat nemohli.  Byli to např. děti kulaků, kteří měli zakázáno studovat. Později byla i ona označena jako dcera kulaka, takže by stejně patrně nedostudovala.

Stěhování do Radonic

Dědeček dokončil vojenskou službu v roce 1952. Babička se přestěhovala z Prapořišť do Radonic na jaře 1953, bylo jí tedy pouze 17 let. Žila zde v malém domku s jejím pozdějším manželem a jeho rodiči, se kterými měla krásný vztah. Oba byli silně věřící a babička s její tchýní chodila každou neděli do kostela. Pravidelně se také modlili. Jelikož její rodiče bydleli nedaleko, jezdila je navštěvovat velmi často. Snažila se jim pomáhat, jak jen to šlo, jelikož si uvědomovala, že i oni mají velké hospodářství. Josef stavěl v té době nový domek naproti přes vchod. Všechno si dělal sám, pomáhal mu občas jen jeho otec.

28. listopadu 1953 se konala svatba. Babičce bylo čerstvých 18 let a dědečkovi 21 let. Jako svatební dar dostali od jeho rodičů část z jejich velkého hospodářství, čehož si velmi vážili.

Komunistický režim

Všichni byli šťastní a spokojení. Bohužel toto období netrvalo příliš dlouho, jelikož ještě téhož roku se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Babička o tom dlouho řadu let nedokázala s nikým mluvit a dodnes je to pro ni velmi těžké.

Její otec i otec jejího manžela byli označeni za kulaky. Byli to vlastně nepřátelé režimu. Jelikož babička s dědečkem byli vlastníky půdy a dobytka, začali pronásledovat i je.  Toto období pro ně bylo velmi těžké. Následovaly časté výslechy, výhružky, že jim zabaví jejich domek, který Josef stavěl a na kterým se tolik nadřel. Hrozilo jim vězení, zabavení majetku a veškerého hospodářství. To pro ně bylo naprosto zdrcující.

Babiččin otec byl dokonce vězněn 4 měsíce. Když se začaly provádět domovní prohlídky, tak se u nich našlo schované mléko, které bylo určeno na vlastní výrobu másla. Měli ho totiž odevzdat.

Babička a dědeček měli několik krav. Když si ji chtěli podojit a chtěli si nechat mléko, tak nemohli. Byli v situaci, kdy jim stát odebral zemědělské stroje. To je mělo přimět k tomu, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Jejich záchrana byla, že dodržovali dodávky produktů a tím se měli vyhnout potrestání. Nakonec nebyli donuceni vstoupit do JZD. Zemědělská družstva posléze odmítala přijmout sedláky, jako možné rozvraceče.  Všechno museli dělat jako dřív, tedy obstarávat pole, lesy, dobytek, ale nesměli z toho nic mít.

Následovala další rána. Babička jela jako každý týden na návštěvu za svými rodiči. Když přišla ke vchodu viděla,  že v jejich domě nikdo není, šla se tedy podívat na zahradu a nestačila se divit. Sousedka jí řekla, že její rodiče museli vystěhovat. Na tuto větu nikdy nezapomněla. Od ní se také dozvěděla, že nyní bydlí v Tlumačově, tedy vesnici přibližně 15 km od Prapořišť. Zůstala v šoku, domek, ve kterém vyrůstala už nebyl jejich.

Její rodiče byli nuceně vystěhováni a žili v malém bytě, který postrádal vodu a toaletu. Matka se začala živit jako krejčová a otec pracoval ve skladu. Její sestra měla v té době krátce po svatbě a odstěhovala se na Moravu, bratr Josef žil v té době ještě s rodiči.

Babička se nikdy nedokázala smířit s myšlenkou, že rodiče, kteří celý život dřeli na to, aby měli klidné stáří a důchod, žili v bídě a ve špíně s naprosto cizími lidmi.

Těžká komunistická doba neustupovala. Neustále byli kontrolováni. Babička se jednou zmínila své dobré přítelkyni, kam si schovávají vajíčka, aby alespoň něco ze svého dobytka měli. Ona jí za to slíbila, že si to nechá jen pro sebe. Netrvalo dlouho a všechny zvířata jim zabavili. To pro ně byla další rána.

Na babičku toho bylo moc. Musela chodit do práce, pracovala jako prodavačka v obchodě s potravinami a navíc se musela starat o domek, zahradu a zbytek hospodářství co jim nechali.

Babiččin tchán na tom byl zdravotně velmi špatně a její tchýně měla problémy s chůzí, proto jim musela babička často vařit, prát prádlo, žehlit a starat se o ně. Dědeček pracoval ve skladu a přitom stavěl nový domek. Nakonec je komunisti nevystěhovali.

Lepší časy, narození dětí

Lepší časy začaly v roce 1971, kdy se jim narodila první dcera Lenka. Babičce bylo téměř 36 let. Brzy na to umřel otec jejího manžela. O dva roky později se jim narodila druhá dcera Věrka a krátce před babičky 40 narozeninami syn Josef. Konečně byli šťastní. Po půl roce na mateřské začala pracovat v ZZN – Zemědělském zásobování a nákupu v Domažlicích, kde byla až do jejího důchodu, tedy do roku 1992. V této době už byla na světě její první vnučka Lenka, a o dva roky později přišla na svět druhá vnučka Lucie od nejstarší dcery Lenky.

V roce 1998 umřela její tchýně, která se dožila 88 let. Její maminka umřela v roce 2002 a dožila se tak 87 let. Rok na to umřel babiččin manžel, kterému bylo 71 let.

Současnost

Nyní je babička již přes dvacet let v důchodu a má čtyři vnoučata. Užívá si malého vnuka Pepíčka a malé vnučky Aničky, kteří s ní a jejich rodiči žijí v rodinném domku, který postavil před tolika lety jejich dědeček. Ve svém volné čase ráda vaří, jezdí na výlety a stará se o zahrádku. Největší radost má ze svých dětí a vnoučat, kteří ji dělají samou radost.

Babička nikdy nezapomene na to, co prožila v komunistickém režimu. Mrzí ji, že nikdy nebyli a už ani nebudou potrestáni strůjci zabavování majetku. Zároveň doufá, že už se k nám tento režim nikdy nevrátí.

Je šťastná za život jaký měla, jelikož měla nejlepšího manžela, jakého mohla mít, bez kterého by překážky, které ji život připravil, nikdy nezvládla překonat.

Díky příběhům 20. století jsem se dozvěděla bližší informace o kolektivizaci, která u nás probíhala. Babička se o ní nikdy nechtěla s nikým bavit. Říká, že je tohle téma pro ni již uzavřené. Nehledí do minulosti a zároveň věří v lepší budoucnost.

 

Věra Němcová

"Věra Němcová, rozená Neumajerová se narodila 24. listopadu 1935 matce Františce a otci Josefovi. Má dva sourozence, starší sestru Marii a mladšího bratra Josefa.

Na základní škole měla výborný prospěch a ve studiu pokračovala na střední škole v Horšovském Týně, kde absolvovala maturitu s vyznamenáním. Na střední škole v roce 1949 poznala svého pozdějšího manžela Josefa Němce, který byl téměř o 3 roky starší.

Na jaře 1953 se Věra přestěhovala do Radonic, kde žila se svým pozdějším manželem a jeho rodiči. Dne 28. listopadu 1953 se konala svatba.

Krátce po svatbě byli její otec i otec jejího manžela označeni za kulaky. Věra s Josefem byli také vlastníky, začali pronásledovat i je a to obnášelo mnoho nepříjemných věcí – časté výslechy, výhružky, že jim zabaví hospodářství apod. Veškerý majetek byl pod kontrolou. Na jaře roku 1954 následovala další rána, rodiče Věry byli vystěhováni a byli přestěhováni do Tlumačova, kde žili na ubytovně s cizími lidmi.

V roce 1960 se Věra dozvěděla, že je těhotná, bohužel na konci roku zjistili, že o miminko přišla. V roce 1969 náhle zemřel její otec, ve věku 56 let. V lednu roku 1971 se jim narodila dcera Lenka o tři roky později druhá dcera Věra a rok na to syn Josef. Po půlroční mateřské dovolené začala pracovat v ZZN - Zemědělském zásobování a nákupu v Domažlicích, kde byla až do jejího důchodu, tedy do roku 1992.

Od té doby si užívá důchodu, jezdí na výlety, pečuje o zahrádku. Hlavní radost jí dělají děti a čtyři vnoučata."

Galerie
3. měsíční babička v roce 1936 se svojí matkou.  Na zahradě jejich domku v Prapořištích. Babička, když jí byly dva roky, v roce 1937, u jejich domku v Prapořištích.
Babička, když jí byly čtyři roky, v roce 1939, u jejich domku v Prapořištích. Babička v době,  kdy studovala na střední škole, přesněji řečeno v roce 1950.
Babička se svým pozdějším manželem v tanečních, rok 1950. Babička se svým pozdějším manželem v tanečních, rok 1950.
Babička a dědeček na svatební fotce v roce 1953. Babička s nejmladší dcerou Lenkou v roce 1972, u jejich domku v Radonicích.
Těhotná babička a s dědečkem, se svými dvěma dcerami v roce 1975. V pozadí jejich domek. Babička se svými dětmi na podzim 2016. Zleva nejstarší dcera Lenka (moje matka). Vpravo mladší dcera a nad nimi babiččin syn.  Fotka pořízená v pergole v Milavčích, v místě bydliště její nejstarší dcery Lenky.
Babička v roce 2016, fotka pořízená v jejím domě.