Kvůli režimu zapomněla rodný jazyk

Když byl po 2. světové válce proveden odsun Němců žijících na našem území, byly určité výjimky, které si mohly vybrat, jestli zde zůstanou, nebo odejdou do Německa. Má babička patřila k těm, jejichž rodina zde chtěla zůstat.

Anna Toušková, za svobodna Häuslerová, pochází z národně smíšené rodiny a do jejich šesti let byla jejím mateřským jazykem němčina, kterou později zcela zapomněla. Tento příběh mě natolik zaujal, že jsem se ho rozhodl zpracovat.

Moje babička se narodila 27. 5. 1940 na samotě poblíž obce Chroboly. Měla celkem sedm sourozenců. Jak už jsem zmínil na začátku, pochází z národně smíšené rodiny. Otec byl Němec a matka Češka. Otec za 2. světové války bojoval za Němce a válku přežil. Babička vzpomíná, že byl například u Stalingradu, ale jinak nechtěl o válce doma vůbec vyprávět. Jako smíšené manželství si po válce mohli vybrat, jestli chtějí odejít do Německa, nebo zůstat v Československu. Otec, možná i proto, že celé jeho příbuzenstvo bylo odsunuto, chtěl odejít do Německa, ale matka chtěla zůstat v rodné zemi a nakonec tedy zůstali. Časy to nebyly vůbec lehké. Babička mluvila do šesti let pouze německy, ale poté byla němčina zakázána a musela se naučit česky. Babička vypraví, jak byli kontrolováni, jestli nemluví doma německy, kdy například byli odposloucháváni pod okny. Proto se rozhodli, že němčinu doma nebudou vůbec používat, a tak babička postupem času zapomněla zcela svůj rodný jazyk.

Odsun prožila ve svých šesti letech a vzpomíná si, jak chodili Němci s batohy na odsun, a jak si ještě před odsunem hrávala se svými vrstevníky, kteří pak byli odsunuti, a už je nikdy neviděla. Z počátku z toho byla velice smutná a stýskalo se jí. Později si našla nové kamarády a babičce osobně nikdy nevadilo, že zde zůstali. Jelikož se naučila postupem času češtinu jako svůj rodný jazyk a němčinu zcela zapomněla, považuje se dnes babička za Češku. K Německu nemá nijak výjimečný vztah, a bere ho jako ostatní cizí státy. Na rozdíl od ní, její otec prý litoval do konce svého života, že neodešli. Česky sice uměl, ale zřejmě hlavně kvůli příbuzným, kteří byli odsunuti do Německa, by raději žil tam. S příbuzenstvem v Německu však zůstávali i po odsunu v kontaktu a v 80. letech se také navštívili.

V šesti letech začala babička chodit na základní školu v Chrobolech, kde se nejprve musela naučit česky. Vyprávěla, že to pro ni bylo velice těžké a spolužáci jí často šikanovali kvůli jejímu německému původu, a proto se s nimi často prala.  U učitelů žádné problémy kvůli svému původu nepociťovala. Bohužel si přesně nepamatuje, kdy problémy se spolužáky přestaly. Když dokončila základní školu, tak už dále ve studiu nepokračovala, i přesto že chtěla. Jelikož ale měla hodně sourozenců, nemohli se o ni doma dále finančně starat, a tak začala po základní škole ve svých 14 letech chodit do práce.

Jak už bylo zmíněno, babička a celá její rodina udržovali kontakt s příbuzenstvem v zahraničí. Babička vyprávěla, jak dostali v roce 1981 povolení k návštěvě do Spolkové republiky Německo. Zajímavé je, že naši příbuzní žili v Bavorsku, které v té době bylo součástí Západního Německa, a i přesto je směli navštívit. Babička vzpomínala, jak bylo v Německu vše jiné, dokonce jim záviděla lepší životní úroveň. Jako příklad zmínila, že si němečtí příbuzní mohli dovolit svému synovi koupit k narozeninám nové auto a babička si představovala, jaké by to bylo, kdyby si mohli dovolit to samé. Také vzpomínala, jak když se vrátili, musel její otec do Prachatic na policii na výslech, kde musel podrobně informovat o všem, co v Německu navštívili, co tam dělali a o čem se bavili.

Babičky němečtí příbuzní poté byli také na návštěvě u nás v Československu. Bohužel se projevil jazykový problém, kdy německy mluvili pouze babičky otec a matka. Po smrti mých prarodičů se kvůli jazykové bariéře přestali navštěvovat a kontakt mezi českými a německými příbuznými vymizel.

Když byla babička malá, často se jí vrstevníci smáli a šikanovali jí kvůli jejímu německému původu, ale v pozdějším věku už ve svém životě žádné omezení nepociťovala. Udala jen jediný příklad. Když její syn měl sloužit na vojně u pohraniční stráže, bylo zjištěno, že má příbuzné v Německu a byl proto poslán jinam.

Dnes se babička považuje za Češku a o jejím německém původu spoustu známých ani neví. Že zapomněla němčinu, jí trochu mrzí, ale říká, že to v té době bylo těžké a nemá svému otci za zlé, že chtěl doma mluvit pouze česky. Navíc zmínila, že nikdo nemohl tušit, jaká přijde doba, a že se po roce 1989 otevřou hranice a vztahy mezi Československem a Německem se zlepší.

Já dnes studuji Česko-německá areálová studia na Jihočeské univerzitě, kde studuji němčinu. Jelikož se zajímám o německy mluvící země, začal jsem v nedávně době pátrat po svých příbuzných v Německu. Nakonec jsem našel adresu a poslal jsem dopis, na který mi přišla v brzké době odpověď. Kontaktoval jsem babičky bratrance, který jak jsem později zjistil, už je bohužel mrtvý, ale odepsala mi jeho manželka. Přes internet jsem poté navázal kontakt i s jejich vnučkou, která je v stejně stará jako já. Minulý rok jsem je s mým bratrem navštívil. Bydlí v malé vesnici poblíž Stuttgartu. Jejich vnučka poté byla i u nás. Dá se tedy říct, že jsem tyto příbuzenské vztahy obnovil.

 

Anna Toušková

Anna Toušková se narodila 27. 5. 1940 v Chrobolech, kde žila až do doby než se vdala. V šesti letech začala chodit na základní školu v Chrobolech, kde bylo jen pět tříd a poté začala dojíždět na základní školu do Prachatic. V 15 letech po ukončení základního vzdělání začala pracovat v Husinci v Šumavanu, kde také bydlela na intru. Zde potkala svého muže, kterého si v roce 1961 vzala. V Husinci si poté postavili a v roce 1972 začala pracovat v Husinci v Lišovském nábytku. V roce 1995 odešla do důchodu.

Galerie
Anna Toušková Otec a matka Anny Touškové
Svatba Návštěva německých příbuzných