Sametová revoluce 1989

Markéta Kadlecová se narodila 4. června 1971, v roce sametové revoluce jí tedy bylo čerstvě 18 let a měla před sebou spoustu životních křižovatek a příležitostí. Nakonec se po ukončení gymnázia rozhodla přestěhovat z Jablonce nad Nisou do Prahy. Chtěla zkusit samostatný život, najít si zaměstnání a za rok se pokusit o studium na vysoké škole. Bydlela tehdy v pronajatém pokojíku rodinného domku v Praze na Zahradním Městě a mnoho času trávila v práci, protože právě tam si našla své první pražské přátele. Rok, než se jí splnil sen o studiu dějin umění na Filozofické fakultě UK, půjčovala knihy ve Státní technické knihovně, kam chodili především studenti vysokých škol nehumanitního zaměření. Protože se do hlavního města přestěhovala v létě roku 1989, za pár měsíců ji čekaly ty nejzajímavější události jejího dosavadního života.

Jako dcera rodičů, kteří si prošli dost těžkými životními obdobími včetně silného zklamání z éry stalinismu a komunismu vůbec, byla dost vnímavá k politickým záležitostem. Její rodiče jí vyprávěli, jak byli tehdy všichni, kdo zažili válku, silně ovlivněni komunistickými názory a jak jim slepě věřili. Od své matky si pamatovala vyprávění z poválečných let, kdy matka bezvýhradně podporovala Stalina a věřila mu, kdy ho, stejně jako většina ostatních, vyšla po jeho smrti oplakávat do ulic, s pocitem silné beznaděje a s hrůzou, že bez něj teď všechno končí.  Paní Kadlecovou toto vyprávění silně oslovilo, protože znala protirežimní názory svých rodičů, věděla, že matka byla z KSČ vyloučena poté, co napsala na ústředí strany otevřený dopis s žádostí o vysvětlení událostí roku 1968 a že její otec v roce 1969 sám ze své vůle ze strany odešel. Uvědomila si tehdy, jak lehké je ovlivnit myšlení člověka a jak jsme všichni náchylní jít s davem a věřit silným osobnostem.

Již v Jablonci nad Nisou, svém rodišti, se setkala s lidmi, kteří podporovali undergroundové aktivity a někteří z nich byli signatáři Charty 77. Šlo ale nejen o charakterní a zásadové povahy, ale i o osobnosti, které se těžko zařadí v jakékoliv společnosti a nezáleží, jaké politické uspořádání v ní panuje. Potřebují se buď vždy vymykat, bojovat s čímkoliv, nebo za svou příslušnost k té „správné“ skupině schovávají svá životní selhání či neochotu být aktivní a pracovití, respektovat základní lidské povinnosti ve smyslu zabezpečení sebe sama a své rodiny. V tom případě je pak možnost zařadit se mezi některou společensky či politicky nechtěnou, případně neoblíbenou skupinu způsobem, jak se obhájit sám před sebou i před ostatními.

S těmito životními zkušenostmi začala nasávat, i když zprostředkovaně přes své zaměstnání, studentskou atmosféru konce 80. let. Čím dále více se mezi studenty, kteří chodili do knihovny, šířila atmosféra vzdoru a chuti nějak se postavit vůči tehdejšímu režimu. Po událostech 17. listopadu, kdy došlo k fyzickému útoku na účastníky nenásilného shromáždění k výročí úmrtí Jana Opletala, se vzedmula vlna odporu v celé zemi. To zaznamenala samozřejmě i paní Kadlecová. Nebylo to pro ni moc překvapivé, protože už před těmito událostmi proběhly podobné procesy i v okolních zemích (Polsko, Maďarsko, NDR). Zejména události v NDR se Čechů dle jejích vzpomínek dotýkaly nejvíce, protože tam proběhla změna režimu úspěšně již dříve a bylo jen otázkou času, kdy vlna odporu proti tehdejším socialistickým režimům dorazí i na naše území. Navíc východní Němci v té době hromadně utíkali na naše území a uchylovali se za zdi západoněmecké ambasády, což byla na tu dobu naprosto nevídaná akce, kterou všichni sledovali se zatajeným dechem. Neobvyklé bylo i to, že se tyto události dostávaly pravidelně do hlavních televizních zpráv a pomalu přestávaly být interpretovány v duchu socialisticko – komunistického světonázoru. Redakce zpravodajství začaly postupně danou situaci prezentovat v mnohem reálnějších souvislostech, než byl v té době kdokoliv zvyklý. Dosud všichni totiž hledali smysl řečených slov mezi řádky nebo poslouchali „šeptandu“, která na dané téma běžela mezi lidmi.

Nicméně v tehdejší době, za situace, kdy se běžný člověk bál i při přejezdu hranice do okolních zemí, kdy nevěděl, zda nepřijde o práci kvůli nějakému ve své podstatě nesmyslnému prohřešku, kdy nešlo vystudovat střední a už vůbec ne vysokou školu třeba jen proto, že rodiče nebyli v komunistické straně a nepocházeli z dělnické třídy, bylo vše velmi nejisté. Proto se i ve vzpomínkách paní Kadlecové mísí dva pocity – naděje, že ani nám se vlna odporu proti režimu nevyhne, s obavou, že dosud byly veškeré pokusy o změnu zničeny hned v zárodku. Jak sama říká, atmosféra tehdejší doby byla ovlivněna nesvobodou, kterou měl tehdy každý „zažranou“ v sobě a nikdo si v té době neuměl představit nic jiného, než co znal z běžného života – nejistotu, strach, nesvobodu, nemožnost projevit svůj názor, snahu vyhnout se všem aktivitám, které by mohly způsobit problémy jeho vlastní rodině. Na živení těchto pocitů byl tehdejší režim postaven.

Naštěstí se tehdy jako pravdivá ukázala varianta, že socialismus na všech stranách prohrává svůj boj, takže i u nás došlo k dalším a dalším demonstracím, které už byly bez jakýchkoliv násilností. Ve vzpomínkách Markéty Kadlecové měly ale o to větší sílu. Té první se ona sama ještě neúčastnila, ale mnoha dalších už ano. Dle jejích vzpomínek šlo o naprosto neopakovatelnou atmosféru, kde bylo možno vnímat sílu davu, který přesto, že si byl vědom svých možností, ji nikdy nezneužil a byl schopen vytěžit to, o co mu šlo, naprosto klidným a nenásilným způsobem. Zároveň svou moc nezneužila ani vládnoucí strana, přestože násilné potlačování odporu pro ni bylo standardním způsobem řešení podobných situací. Ve světle všech událostí ale naštěstí vládnoucí síla vyhodnotila tuto variantu jako neúčinnou.

Paní Kadlecová, která tehdy díky své práci měla přístup ke kopírce, zařízení v té době zdaleka ne tak běžnému jako dnes, tehdy udržovala kontakt se studenty, kteří organizovali protesty. Chodila pravidelně do Kaprovy ulice, kde měli své zázemí, a brala si odtud materiály, které bylo potřeba namnožit a předat v co největším počtu mezi lidi. Byla to sice malá pomoc, ale pro ni to bylo to jediné, co v tu chvíli mohla udělat, jak mohla přispět a myslí si, že i díky takovéto drobné pomoci od mnoha lidí měla sametová revoluce šanci uspět.

Paní Kadlecová vzpomíná na tu dobu jako na něco, co tehdy díky shodě mnoha momentálních okolností a také díky mentalitě českého národa proběhlo způsobem, který už asi není opakovatelný a který ale zároveň dokazuje, že dějiny se dají měnit i téměř nenásilnou formou.

 

Markéta Kadlecová

"Markéta Kadlecová se narodila v Jablonci nad Nisou 4. 6. 1971. Má dvě sestry. Pochází z rodiny dělníka a učitelky základní školy.

Rodiče byli oba sirotci – matka osiřela v roce 1942, válečná léta prožila se svojí babičkou, otec měl podobný osud a od raného mládí se o sebe musel víceméně starat sám. Válečná léta a osiření se podepsaly na jejich životě, především nemožnosti vystudovat. To a období budovatelského nadšení, vystřídané rozčarováním a vystoupením z komunistické strany v 60. letech ovlivňovalo život celé rodiny, takže M. Kadlecová vyrůstala v prostředí, které nerespektovalo tehdejší režim, ale nijak aktivně se vůči němu nevyjadřovalo.

Ve svém rodném městě vystudovala M. Kadlecová gymnázium a pak se přestěhovala do Prahy, kde rok pracovala v ÚVTEI v technické knihovně. Po „sametové“ revoluci začala studovat vysokou školu. Po ukončení studia několik let vedla knihkupectví a nyní působí jako odborná asistentka ve firmě zabývající se výrobou zdravotních pomůcek. Je rozvedená, z více než dvacetiletého manželství vzešly tři děti, které žijí s ní ve vesnici kousek za Prahou. Osm let byla zastupitelkou na místním úřadě, je aktivní v lokálních spolcích, především v oblasti kultury."

Galerie
Rok pořízení: 1989