Život na mlýně Wesselsky

Z vyprávění ještě žijící Nordburgy Amálie Wesselske, dnes Schwarzfischer je známo, že na konci války celé konvoje sudetských Němců z Oder a z přilehlých vesnic utíkaly na západ před přicházející Rudou armádou. Prchali především do Olomouce, protože byly šířeny falešné informace o tom, že je zde umístěna americká armáda. Lidé údajně nakládali na žebřiňáky tažené koňmi svůj majetek a přes lesy, zejména přes prostor Libavá, se snažili dostat do Olomouce. Tito lidé byli často v lesích odstřelováni spojeneckými vojsky, kde se dnes nachází hromadné hroby, jeden z nich je například v lese u vesnice Spálov. Většina z těchto obyvatel se do Olomouce nedostala, protože byli odstřeleni nebo se k nim dostala informace, že zprávy o americké armádě jsou mylné a zůstávali ukryti v lesích.

Podobný osud potkal také Johannu Wesselskou a její nejmladší dítě Nortburgu Amálii. Tyto dvě ženy se dostaly až do okolí Lidic, avšak není přesně jasné jakým způsobem. Po třech týdnech se však vrátily na Moravu. Věra Pazderová vzpomíná, že obě šly pěšky z Olomouce až zpět domů. Věra Králová zmiňuje, že se cestou zastavily u sestřenice Johanny Wesselske a ta jí oznámila, že její manžel Ferdinand Wesselsky byl zastřelen.

Poslední majitel mlýna Ferdinand Wesselsky byl zastřelen v dnešní obci Lipná vojáky Rudé armády v květnu roku 1945. Traduje se několik variant příčin jeho smrti. Podle jedné jej vojáci legitimovali a Ferdinandovi vypadla z tašky s doklady fotka jeho syna Helmuta, který byl na východní frontě, takže měl uniformu Wermachtu a příslušníci Rudé armády ji považovali za uniformu jednotky SS. Druhá uvádí, že Ferdinand byl udán příslušníkům jedním z čeledínů nebo lidí, kteří se ve mlýně pohybovali. Ferdinand byl pohřben místním farářem v Lipné a během roku 1946 byl tajně vykopán a převezen do rodinného hrobu v Odrách.

Johanna Wesselska zůstala sama s dcerou, protože nejstarší syn Helmut bojoval na ruské frontě, z které se v té době snažil utéct přes Polsko a oblast budoucí NDR. Zde pravděpodobně v převlečení pracoval na statku a až později se dostal zpět ke své rodině, která byla v roce 1946 vysídlena do Bavorska.

Její další syn Walter Richard se snažil utéct na západ, ale byl zatčen a uvězněn ve věznici na Pankráci. Údajně byl dlouhou dobu na pokraji života a smrti, ale na přímluvu Johanny Wesselske a mlynáře Wolfa z Branky u Hradce nad Moravicí, který měl dříve funkci předsedy mlynářské komory, byl propuštěn z důvodu potřeby pomoci na mlýně. Neví se, zda byl přivezen do Louček nebo do Branky, ale sestra mlynáře Wolfa Blanka Wolfová, kterou před lety Věra Králová navštívila, vzpomínala, „že byl tak zbídačelý, že byl schopen akorát ležet, popřípadě sedět v posteli, jak byl tak vyhublý.“ Za záchranu života byl Walter do konce života vděčný.

Johanna Wesselska s dcerou musely odejít do sběrného tábora a v mlýně nikdo nezůstal. Avšak v Zábeštní Lhotě žila jedna větev rodiny Wesselsky, Marie Wesselska se svým manželem Františkem Pazderou, kteří měli pět dětí. Jejich nejstarší syn Hubert Pazdera dostal příkaz od své matky Marie, že musí odejít do Louček a zachránit rodový majetek.

Hubert Pazdera převzal majetek v červnu 1945, kdy byl pověřen prozatímní správou. Poté si obě ženy vyžádal na práci do mlýna, tím oběma zachránil život, protože díky němu se mohly vrátit zpět domů a v celkem přijatelných podmínkách zde zůstat až do roku 1946. Ze vzpomínek Nortburgy je jasné, že podmínky v táborech byly otřesné. Věra Králová cituje její slova „bylo úplně běžné, že velitelé těch táborů pouštěli ruské vojáky, aby se užili na německých dívkách a ženách. A že třeba její kamarádka měla takových šest mužů a následkem toho zemřela.“ Rodina byla v roce 1946 odsunuta do Bavorska.

Věra Králová z vyprávění pamatuje, že těsně po skončení války se lidé snažili na mlýně ukořistit, co se dalo. Jedna ze sloužících si odnesla šicí stroj, který později musela vrátit. Nikdy se však nevrátil klavír, který pravděpodobně skončil v některé z místních škol. O vykrádání mlýna se zmiňuje také Věra Pazderová.  Z majetku ve mlýně nezůstalo téměř nic. Po válce byl mlýn a veškeré zařízení v něm bylo zaplombováno.

V prosinci 1947 se Hubert Pazdera stal národním správcem celé usedlosti. Majetek splácel Fondu národní obnovy mnoho dalších let. Věra Pazderová vzpomíná, že jen za budovu mlýna se mělo zaplatit 150 tisíc korun československých. Hubert Pazdera na mlýně pouze šrotoval a to do roku 1955, protože „jak teho zastřelili teho mlynářa, tak mlýn umřel zároveň s ním“ konstatuje Věra Pazderová, která tvrdí, že manžel Hubert mlít neuměl.

V tomto období Hubertovi s hospodářstvím pomáhala paní Fanka, která se mu starala také o domácnost. Později na mlýn přišla jeho sestra Marie Pazderová. Po její svatbě Hubert Pazdera zůstal na mlýně sám a jen příležitostně mu chodili pomáhat různí lidé, například v sadě nebo se sázením plodin např. cibule, řepy, brambor.

V roce 1951 přichází na mlýn Věra Bergová, která se v tomtéž roce provdala za Huberta Pazderu a poté se jim narodila první dcera Věra. Věra Králová uvádí, že její maminka ráda vzpomíná na to, jak to dříve vypadalo krásně a myslí si, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč si místo zamilovala a rozhodla se odejít za mužem do Louček, avšak „asi netušila, jaký těžký život je bude tady čekat, byla to samozřejmě těžká práce. Ale tehdy byli mladí a šli do toho s nadšením, jenomže brzy to asi ochladlo, protože se začla vlastně kolektivizovat vesnice“.

V roce 1953 byla největší budova ve dvoře tzv. maštale „dobrovolně pronajata“ Jednotnému zemědělskému družstvu Loučky a byla upravena tak, aby tam mohli být ustájeni koně. V jednu dobu zde pobývalo až dvanáct koní a dva plemení hřebci, kteří byli později ustájeni pod stodolou v místech bývalých stolařských dílen. Nájemní smlouva byla dlouhodobá a k jejímu zrušení došlo až v roce 1978, kdy už byla pokročilá mechanizace a koně se přestali užívat k práci na poli.

V padesátém třetím roce došlo také k měnové reformě. Rodině Pazderových se tato událost příliš nedotkla, protože jak Věra Pazderová tvrdí, neměli skoro žádné peníze. Problémem však bylo, že nedostávali potravinové lístky, takže potraviny pro ně měly velkou peněžní hodnotu. Období 50. let bylo pro rodinu velice těžké. Museli odvádět tzv. kontingenty, jejichž množství se stanovovalo podle velikosti pozemku. Věra Králová vzpomíná, jak jí její maminka vykládala, že v některých případech jedli pouze vejce nebo jim zbyl pouze půl litr mléka pro vlastní užitek, protože více jim kvůli odevzdaným dávkám nezůstalo. Kvůli těmto odvodům jim nezbývalo mléka, vajec a dalšího na prodej, aby z toho měli i užitek. Občas prodali mléko, v létě prodávali ovoce, ale stále spláceli částky Fondu národní obnovy, takže jim opravdu moc peněz nezůstalo.

K náladě v rodině nepřispělo ani neustálé předvolávání Huberta Pazdery na Národní výbor kvůli vstupu do Jednotného zemědělského družstva. Další perličkou bylo členství Věry Pazderové v Komunistické straně Československa, aniž by si toho byla vědoma, protože ji do strany zapsala její maminka, stejně jako další sourozence. Jednu dobu do mlýna přicházeli zástupci KSČ a lákali ji na schůze apod. Věra Králová vzpomíná, že toto dokázalo otce velmi rozezlít, protože „on byl odpůrce takovéhoto smýšlení a takovéto strany a asi to byly všechno počátky potom těch jeho zvláštních psychických stavů, které se odrážely potom i na celkovém jeho chování a na té atmosféře u nás doma v rodině.“

Poslední „kapkou“ bylo, když jim jejich pozemek za mlýnem vyměnili za pozemek za řekou Odrou, což bylo velmi daleko na odvádění dobytka na pastvu. Takže v roce 1959 byli nuceni vstoupit do JZD. Než do něj vstoupili, prodali šest svých prasat a také mléko, které neodvedli během dávek a prodali je do mlékárny, litr za 2,50 Kčs. Za tyto peníze si pořídili mycí stůl, kredenc a pluh na orání.

Při vstupu do družstva museli odvést mrtvý a živý inventář. Mrtvým inventářem byly některé stroje a mezi živý se řadil dobytek. Věře Pazderové se živě vybavuje obrázek, když její maminka vyváděla krávy z chléva a velmi u toho plakala. Když je odvedly do JZD, tak krávy nechtěly ženy z vesnice dojit, protože to byly krávy tzv. kulaka, takže Věra Pazderová si je musela odvést zpátky domů. Dojičky však dostaly příkaz, aby krávy podojily a babička musela vrátit krávy zase zpět do JZD. Další podobnou příhodou bylo, že když byly krávy hnány z pastvy nad mlýnem pracovníky JZD, kde krávy dříve pásli Pazderovi, tak jedna z krav, kterou si Věra Pazderová přivezla s sebou z domova na mlýn a jmenovala se Baruše, přišla z pastvy automaticky zpátky na dvůr. Věra Pazderová jí řekla: „Barušo, ty nemůžeš být u nás, ty už musíš jít mezi ty své přítelkyně.“ Potom přišel jeden z pracovníků a odvedl si ji zpět mezi ostatní.

Po vstupu do JZD Věra Pazderová ze začátku pracovala v rostlinné výrobě, že jezdila pracovat na pole se skupinou žen, které se řídily pokyny skupináře. Později se však dostala do kravína, kde se nejprve starala o krávy, potom poklízela telata a později dohlížela na jalovice. Stále s manželem chovala krávu a prase, starala se o domácnost a své dvě dcery.

Hubert Pazdera pracoval ze začátku jako mechanizátor, později jako skupinář, který rozděloval práci jednotlivým pracovníkům JZD a u toho se řídil pokyny agronoma. Dokonce si dálkově doplnil vzdělání na Střední zemědělsko-technické škole v Opavě. Věra Králová si myslí, že její otec „byl vcelku inteligentní ale, že neuměl se sžít s tím režimem, což do jisté míry bylo i důvodem, proč třeba se nechtěl zúčastňovat i některých aktivit družstva nebo kdyžtak s nějakým takovým vzdorem nebo sebezapřením ……, což mohlo být i taky důvodem toho, že ho později z těchto funkcí odvolali.“ Nějakou dobu byl Hubert Pazdera nezaměstnaný, ale tato forma žití nebyla přípustná, tak začal s manželkou chodit do kravína a pomáhal jí s jalovicemi. Toto zaměstnání jim oběma vydrželo a dokonce jej vykonávali ještě dva roky v důchodu.

 

Věra Pazderová, Věra Králová

"Vodní mlýn Wesselsky leží na horním konci obce Odry-Loučky, v dnešní době nese č. p. 152. První písemná zmínka pochází z jednání městského soudu v roce 1545. Dne 16. ledna 1762 koupil mlýn v Loučkách mlynář z Jakubčovic n. O. Johann Wesselsky (Rolleder, A.: Dějiny města a soudního okresu Odry. Odry 2002). Rodina Wesselsky vlastnila majetky až do roku 1945.
Posledním majitelem mlýna z rodu Wesselsky byl Ferdinand Franz Wesselsky (* 7. 1. 1888). Z jeho manželství s Johannou Wesselskou vzešly čtyři děti. Franz Ferdinand zemřel tragickou smrtí v květnu 1945. Jeho rodina byla v roce 1946 vysídlena do Bavorska, kde rod dále pokračuje. Nejmladší dítě Northburga Amálie stále žije v Regensburgu.
V roce 1945 na žádost Johanny Wesselsky přišel na mlýn Hubert Pazdera (* 29. 8. 1920 – + 24. 8. 1997), syn Marie Wesselske (sestřenice Ferd. F. Wesselsky) a Františka Pazdery. Přídělovou listinou z 30. 12. 1947 majetky přešly do vlastnictví Huberta Pazdery jako národního správce. Roku 1951 do Louček přišla Věra Bergová (* 17. 6. 1928), budoucí manželka Huberta Pazdery. Z jejich manželství vzešly dvě dcery, Věra (* 13. 7. 1951) a Marie (*17. 4. 1956).
Po smrti Huberta Pazdery v roce 1997 se po vzájemné dohodě dědiček stala majitelkou mlýna jeho starší dcera Věra. Od roku 2001 mlýn vlastní spolu se svým druhým manželem Jaroslavem Králem.
Některé části objektu mlýna byly prohlášeny za kulturní památku roku 1999, ale celý areál vodního mlýna Wesselsky se stal kulturní památkou v roce 2003."

Galerie
Přídělová listina, 30. 12. 1947 Přídělová listina, 30. 12. 1947
Přídělová listina, 30. 12. 1947 Soupis majetku mlýna Wesselsky, 28. 6. 1945
Soupis majetku mlýna Wesselsky, 28. 6. 1945 Interiér Vodního mlýna Wesselsky po rekonstrukci
Hubert a Věra Pazderovi s dcerami Věrou a Marií, 1958 Vodní mlýn Wesselsky, 50. léta
Ferdinand Franz Wesselsky s manželkou Johannou a dětmi Helmutem Ferdinandem, Walterem Richardem a Nortburga Amalie, před rokem 1945