Obyčejný příběh obyčejné ženy

Eliška Kurková se narodila 27. 6. 1938,  v malebném kraji Vysočina, v obci Rybníček,  jako dcera kulaka Josefa Pecy a Marie Pecové roz. Bártové. Vyrůstala na zemědělské usedlosti. Do první třídy nastoupila v roce 1944 v Habrech, v roce 1953 pak nastoupila na střední zemědělskou školu v Čáslavi. Její dětství bylo silně ovliněno zemělstvím, kdy pomáhala rodičům s prací na poli,  ale především druhou světovou válkou.

Když babička nastoupila do první třídy, brzy budovu školy obsadili Němci a vyučování muselo probíhat na vesnicích , v domech těch rodičů, kteří měli k dispozici větší místnost, kterou mohli k výuce dětí poskytnout. Děti od první do páté třídy se učily společně, právě také u mé babičky doma. Starší děti, od páté do deváté třídy, měly vyhrazenou místnost u jiných rodin, které se střídaly v poskytovaní prostor. Vyučování probíhalo stejně jako ve škole a děti nebyly o nic ochuzeny, dostávaly svačinku jako ve škole a psalo se standardně křídou na tabuli.

Válka ale ztrpčovala život zemědělců především tím, že byly určeny přesně dané kvóty, které se odváděly státu. Lidé nesměli mít doma zásoby obilí ani jiných produktů a nesměli pěstovat zvířata mad stanovený limit. Dodržování těchto nařízení chodili kontrolovat němečtí důstojníci, vždy v doprovodu českých četníků. Četníci vždy předem objížděli na kolech okolní vesnice, aby  upozornili lidi, že k nim příjde kontrola a oni si mohli zásoby případně skrýt. Podle vyprávění babičky  byli ale v této oblasti, na rozdíl od jiných, něměčtí důstojníci vždy schovívaví k lidem, „Nepamatuju si, že by někomu nějak ublížili“, vzpomíná babička. Dobrá zkušenost s Němci, podle názoru babičky, pramenila pravděpodobně  z toho, že byli sami rádi, že se vyhli odchodu na frontu a dostali relativně bezpečnou práci na četnických stanicích v protektorátu.

Jednou ale lidé v Rybníčku nebyli četníky varováni včas a babiččina maminka měla schované slepice nad vepřínem. Tam se muselo vylézt po žebříku, a protože měli více slepic, než bylo povoleno,  babiččina maminka vylezla nahoru a  babička jako malé dítě jí pomohla držet pytel, do kterého chtěly schovat slepice, odnést pytel k rybníku a ukrýt jej tam po dobu, kdy bude probíhat kontrola.  V momentě, kdy slepice shromažďovaly do pytle, babičce někdo poklepal na rameno a když se otočila, stál tam německý důstojník, kterého se vyděsila. Ten se na ně ale usmíval a ukazoval paní Pecové, ať jde dolů, slepice ani slovem nezmínil, požádal jen o kávu, kterou vypil a pak odešel.

Jednou z věcí, která sužovala lidi v tomto období, byl i zákaz vycházení, který platil především ve městech, kde byla situace podstatně horší než na vesnicích s pár desítkami obyvatel. Co lidi také postihlo, byl zakáz nočního svícení, kdy se musela okna zakrývat černými látkami nebo papírem, aby se tak znemožnila orientace bombardérů.

Rádio mělo tehdy jen pár lidí. Rodiče babičky, zvláště pak tatínek a dědeček, poslouchali tajně zakázené rádiové stanice, např. BBC z Londýna, odkud byly vysílány v češtině  zprávy o situaci na frontě nebo o tom, jak postupují sovětská vojska. Tehdy to pro lidi byla nepřestavitelná úleva, že mohli získat alepsoň nějaké informace. Poslech musel probíhat vždy s nejvyšší ostražitostí,  kdy lidé kontrolovali, jestli je někdo nevidí nebo neposlouchá. O poslechu rádia se nikde nahlas nezmiňovali, aby se nemohlo stát, že budou objeveni Němci, protože ti na motorkách, někdy i v noci, jezdili  na obhlídky po vesnicích, kontrolovat,  co se v domech děje, protože to byla jedna z náplní jejich práce, kterou na stanicích měli. Za poslech zakázaných rádiových stanic byl trest smrti, lidé byli posláni, pokud jim byl zjištěn odposlech zakázaných stanic, bez milosti do koncentračních táborů. Lidé si informace z rádia šeptem rozšiřovali, aby se nové zprávy mohly donést k lidem, kteří doma rádio neměli, k sousedům a známým.

Další událost, která se  babičce vryla do paměti,  se odehrála 26. března 1945 v lesíku u Leškovic, v místě, zvaném na „Na dlouhé“. V té době se zde nacházel osmičlenný velitelský štáb parašutistické skupiny Mistr Jan Hus, která byla nad českým územím vysazena 26. října 1944. Velitelem výsadku byl Alexandr Vasiljevič Fomin, dalšími členy byli Ivan Vasiljevič Perchun, zdravotnice Lydie Alexandrovna Smyková a radisté Maria Nikiforovna Poljaková a Alexandr Nikolajevič Čepurov. V lesíku s nimi byla dva Češi – Jan Janáček ze Sobiňova a Josef Coufal ze Samotína a Jiří Starý. Skupina si potřebovala odpočinout během přesunu těžkým rozbahněným terénem, kdy směřovala k Železným horám. Protože do té doby neproběhla v okolí žádná protipartyzánská akce, vyhodnotil štáb místo jako bezpečné, což se jim stalo osudným. Z lesíka nebylo kam uniknout, na polích také pracovalo dost lidí. Partyzáni začali vysílat, což asi vedlo k jejich prozrazení. Byli patrně zaměřeni německou Zaměřovací a odposlechovou skupinou. Do okolí se sjelo tři sta příslušníků německé branné moci a partyzány obklíčili. V následné přestřelce zahynuli všichni členové štábu až na velitele Fomina a Jiřího Starého. Fomin byl těžce zraněn, a patrně se pokusil i o sebevraždu, ale přežil a byl Němci převezen do věznice v Chrudimi. Nebyl ale schopen vypovídat a po půlnoci byl na vězeňském dvoře velitelem chrudimského Sonderkommanda a kriminálním komisařem gestapa Paulem Feustelem zastřelen.

Jiří Starý ještě před příjezdem Němců odešel na schůzku s partyzány, na které byl upozorněn zemědělcem Josefem Preisnerem. Byla to skupina tří sovětských partyzánů, kteří se měli sejít později s Fominem. Starý se s nimi skutečně sešel, vedl je za Fominem, ale když přicházeli k lesíku, zjistili, že velitel s ostatními je obklíčen. Chtěli jim pomoci, rozpoutali střelbu, ale po zjištění, že les je plný Němců, ustoupili.

Mezi lidmi se také povídalo, že partyzáni byli vyzrazeni komisařem skupiny Mistr Jan Hus Miroslavem Pichem-Tůmou, který údajně byl zároveň agentem gestapa. Po válce byl pracovníkem Státní bezpečnosti a podílel se na řadě zločinů, včetně vražd. V roce 1995 se po několika článcích v novinách oběsil.

Po únoru 1948 byl babiččin otec prohlášen za vesnického kulaka, což rodině značně znepříjemnilo život. Následně postihla rodinu nešťastná událost, kdy byl babiččin otec zatčen příslušníky Státní bezpečnosti, kteří ho chtěli násilím přinutit ke spolupráci, což ho málem stálo život. Protože odmítl spolupracovat a udávat své soousedy, byl surově zbit tak, že několik měsíců strávil v nemocnici.

Babička chtěla studovat a stát se učitelkou v mateřské škole, ale to u dcery vesnického kulaka nebylo možné, takže nastoupila na střední zemědělskou školu v Hlinsku, obor zootechnik. Po dokončení školy odešla na Moravu k tetě, kde vystřídala několik zaměstnání, chvíli pracovala jako pomocná účetní, v zemědělském družstvu a také jako soustružnice. Poté odešla do Frenštátu pod Radhoštěm, kde poznala mladého zástupce místní vojenské zprávy, za kterého se v roce 1962 vdala.

Po sovětské okupaci v srpnu roku 1968 Frenštátě pod Radhoštěm  byli někteří sovětští důstojníci ubytováni v domě, kde do té doby žili příslušníci československé lidové armády. V té době zde bydlela také babička s dědou a vzpomíná na to, jak tito lidé neznali obyčejné věci, např. toaletní papír.

Příběh Elišky Kurkové poukazuje na složitost života lidí ve válce, v 50.letech 20. století a vůbec v období totality. Příběh mé babičky dokazuje, že velké dějinné události se vždy dotknou i obyčejných lidí a vždy také prověří jejich morální zásady.

 

Eliška Kurková

Eliška Kurková se narodila 27. 6. 1938, v malebném kraji Vysočina, v obci Rybníček, jako dcera kulaka Josefa Pecy a Marie Pecové roz. Bártové. Vyrůstala na zemědělské usedlosti. Do první třídy nastoupila v roce 1944 v Habrech, v roce 1953 pak nastoupila na střední zemědělskou školu v Čáslavi. Její dětství bylo silně ovliněno zemělstvím, kdy pomáhala rodičům s prací na poli, ale především druhou světovou válkou.

Galerie
Moje babička Eliška Kurková v současné době Májový průvod v osmdesátých letech
Návštěvy babiččiny sestřenice z Ameriky Babička s kamarádkou
Rodinná fotografie Peců Josef Peca, otec babičky
Maturitní fotografie Babičky se svými bratry Josefem a Zdeňkem