„Každý si dělá co chce, každý chce poroučet, lidi to mají v sobě, chtějí vládnout.“

Na začátku našeho vyprávění paní Duchková zavzpomínala, jak byl její tatínek v  Rusku. Dozvěděli  jsme se, že tam byl dříve, než se utvořily legie. Své dceři říkal, že do lidí střílet nechtěl, proto se  raději nechal zajmout. Pamětnice přiznala, že jí ty události nikdy moc nezajímaly a vzpomíná, že ji po tatínkovi zůstal vojenský kabát.

(F. Bischof)

Atmosféra po atentátu na Heydricha byla v Plzni moc špatná. Denně se popravovalo tolik nevinných lidí. Lidé se na střelnici přiváželi v náklaďácích jak prasata na porážku. Byli to celé rodiny. Ve vzduchu byl cítit strach.  Lidé se stáhli, nechodili ven, báli se. Němci byli i  na nádraží a kontrolovali lidem kufry. Když u někoho našli jídlo, tak ho zavřeli.

(J. Strieborný, S. Chmelař)

Když paní Duchkové hrozilo totální nasazení, vzpomíná, jak k ní domů přišel její budoucí manžel se slovy: „Maminka říkala, že bychom se měli vzít, že bychom nemuseli odejít.“  Měla na něj vztek a rázně mu odpověděla: “ Tak si někoho vezmi, ale já se vdávat nebudu!“ Nakonec se v březnu roku 1943 vzali.

Vzpomínala také na kamarády, kteří si odznáčky Národního souručenství se zkratkou NS obrátili a vznikla tak zkratka SN, kterou chtěli vyjádřit „smrt Němcům“. Byli zatčeni a odvezeni do vězení v Berlíně. Během náletů, které poničily vězení, se jim podařilo uniknout a vrátili se domů, kde se však nemohli zdržovat, tak se přidali k partyzánům.

(S. Wanglerová)

Vyprávěla i o kamarádce, která byla totálně nasazená v Německu, asi v Drážďanech. Němci k nim byli vstřícní, dávali jim jídlo. Prý bydleli v dřevěných chajdách. Nebylo to nejhorší, ale báli se náletu. Na Drážďany byly tak silně nálety,  že to prý bylo slyšet až do Plzně.

(Z. Korandová)

Když jsem se zeptala paní Duchkové na otázku, jak v období války sháněla jídlo pro sebe a pro svou rodinu, v jejích očích se odrazilo vše, co chtěla říct. Jelikož bydleli ve městě a neměli žádné příbuzné na venkově, jídlo jim bylo přidělováno pomocí lístků. ,,Ono to jídlo nestalo za nic, všechno to bylo nechutné”, uvedla pamětnice. Obzvlášť si vzpomněla na medové máslo, které dávala svému dítěti. Podle jejích slov to nebyl ani med, ani máslo. Také vzpomínala, jak si přála, že až bude konec války,  namaže si chléb tlustou vrstvou másla. Doslova po tom toužila.  Vzpomíná na to, jak během války dala za 4 špekáčky 200 korun, což byla opravdu vysoká částka. Jako vzácnost popisovala, když její muž přinesl kousek koniny,  udělala guláš a polévku. Vajíčko se dělilo na půlku, půl do knedlíků, půl do polévky. Bohužel trvalo dlouho, než se zrušil lístkový systém. A i poté bylo těžké shánět různé potraviny.

(A. Rothová)

Podle pamětnice střed Plzně bombardován nebyl, přestože město bylo hodně bombardováno. Obchody v centru nebyly poničeny.  Učila se v obchodě, který patřil židovi, byl to obchod s luxusním prádlem. Vzpomínala, jak  židé dostávali svolávací lístky a chodili na nádraží, odkud je odváželi do koncentračních táborů, ale to v té době nikdo nevěděl.

(T. Vantuchová)

Pamětnice vzpomínala na omezení pro židy, že nesměli do obchodů, restaurací, divadel,  neměli přístupy na veřejná místa. Do židovských obchodů se smělo jen, když tam byl správce dosazený Němci. Pak nastalo přesouvání židů do koncentračních táborů. Poté nám začala vyprávět jednu příhodu. Po válce pracovala v Čedoku jako průvodkyně. Mezi jinými průvodci potkala paní z Českých Budějovic, která byla židovka. Vyprávěla, že ji jako mladé děvče sebrali i s celou rodinou do koncentráku. Byla mladá, a tak chodila pracovat do fabriky tam v Německu. A to se cenilo, dostávali lepší jídlo. V jednom dalším transportu přijela její sestřenice se dvěma malými dětmi. Malé děti se obvykle dávaly do plynu i s rodinou. Radila proto své sestřenici, ať se také přihlásí na práci v továrně. Ta však odmítla nechat děti samotné, tak se nepřihlásila, proto ji vzali ji s dětmi do plynu. Její sestřenice si až jako matka uvědomila, co to vlastně po ní chtěla.

(P. Gubíková)

Největší strach vždy měla, když probíhalo bombardování.  Během náletů se schovávali ve sklepě. Každý musel mít do krytu sbalený kufřík, měli tam hlavně doklady.  Během jednoho z náletů byla ve městě.  Když se dozvěděla, že na Plzeň letí bombardéry, utíkala rychle do Škvrňan, kde měla syna u prarodičů. Během tohoto velkého náletu na Škodovku a Škvrňany, dostal zásah vedlejší dům. Zaměstnanci se mohli schovat ve Škodovce, kde měli také kryty, ale spousta jich místo toho utekla ven. Většině se to stalo osudným. Schovali se v Českém údolí, kam ale naneštěstí bombardéry odhazovaly přebytečné pumy, které neshodily na Škodovku. Většinu lidí to roztrhalo na kusy, které byly rozházeny po celém okolí.

(Max Pek)

Její sestřenice, Josefa Špotová, bydlela v Lidicích. Když přišlo vyhlazení Lidic, tak byl Josefin manžel v Kladně. Do Kladna se dostala zpráva, že se v Lidicích něco děje. Nic víc se nevědělo, půjčil si kolo a ve strachu o svou ženu a dceru jel domů. Tam ho zatkli a spolu s ostatními muži a chlapci „postavili ke zdi“. Nejmladšímu bylo 15 let. Smrti neunikl ani místní kněz. Rozdělovaly se i matky od dětí. Matky zavřeli do kůlny a připravovali na převoz do koncentračních táborů. Děti se roztřídily do skupin podle toho, jestli se hodí na německou převýchovu či ne. Josefínina dcera Hanička byla takzvaný norský typ a tak se dostala na převýchovu do německé rodiny. Jenže její německý otčím padl, macecha se o ní nechtěla starat a tak malou Haničku odvezla na vesnici a nechala jí tam u nějaké cizí paní. Ta ji po válce nahlásila a 10-ti letá Hanička Špotová byla poslední navrácené lidické dítě. Byly toho plné noviny. Tak se rozhodli s manželem, že se pojedou za Haničkou podívat. Když ji poprvé uviděla, tak věděla ,že to musí být Hanička, byla velmi podobná své matce. Poté už se moc nestýkali. Měli problém se i uživit. Na vše se stály fronty. Čeho měli opravdu dost, bylo zelí díky hraběti Lobkovicovi , který měl velkou zahradu zelí v Křimicích.

(T. Pticenová)

Vzpomínka, která paní Marii utkvěla, je z doby po ukončení války, když přijížděly autobusy z koncentračních táborů na náměstí v Plzni. Byla tam maminka s děvčetem okolo 15 let. Té mamince nějaká žena přinesla mléko, ale dcera ho nechtěla vypít, protože si myslela, že je otrávené. Bála se cokoliv sníst, z toho jak byla vystrašená z koncentračních táborů.  Poté ji maminka přemluvila a napila se. Paní Duchková říkala, že to na ni působilo depresivně, že ta dívka  nevěřila, že pro ni někdo chce dobro.

(T. Vantuchová)

Paní Duchová nám chtěla připomenout události, o který se po válce nemluvilo. O Američanech, kteří osvobodili Plzeň. Řekla nám: „Když skončila válka  5.května, byl v Plzni mír. Potom ale povstala Praha a začaly nepokoje. Rozhlas volal do Plzně, že potřebuje pomoc, Němči na ně střílejí. Vytáhli proti nim tanky.“ Její muž se také vydal chránit Prahu.  Američané s mladými muži z Plzně jeli s tanky a auty Praze na pomoc. Jenže se dostali jen kousek za Rokycany a nikdo je dál už nepustil. Praha tedy musela čekat do 9. května do příjezdu Rusů z Berlína. Dneska jí je to prý jasné. Kdyby Prahu osvobodili Američané, tak u nás Rusové neměli co dělat.

(Filip Bischof)

První oddíl ruských vojáků viděla paní Duchková na americké vojenské přehlídce v Plzni. Také se doslechla, že jeden Rusák ve vesnici u Plzně zastřelil sedláka jen za to, že chtěl jeho koně. Byl za to trestaný, protože se to všude rozneslo.

(Martin Myška)

Pamětnice si pak vzpomněla na jednu příhodu, kdy chodily s kamarádkou  a dětmi na pískoviště. Přišel k nim Američan, prý nebyl úplně černoch, ale  prostě tmavší. Domluvili se německy, že se druhý den setkají. Řekla to manželovi a šli tam společně i s malým. „Stál tam s takovou aktovkou, ukázal nám, že to je plné konzerv“, vzpomíná pamětnice. Manžel ho pozval domů, kde vše společně i s babičkou vybalili. Byla to spousta konzer a dalšího jídla. Ani nevěděli, co v nich je, a tak konzervu s nápisem EG vyhodili.  Poprvé paní Duchková ochutnala vepřové s jabky, typické americké jídlo. Babička mu za to dala lahvičku rybízového vína, které dělala na zahradě ve Škvrňanech. Věděli, že jejich nového známého nakonec odveleli do války s Japonci a asi padl, protože sliboval, že bude psát a už nenapsal.

(M. Myška, D. Idžakovič)

Vypravěčka si pamatuje na dobu procesu se Slánským a Horákovou , že když přišla z práce , měla na stole vzkaz od babičky: Slánský v base a Horáková taky . Slánského vnímali jako moudrého a politicky důležitého  a najednou byli oba ve vězení . Bylo to skličující . Nebyli zavřeni jenom oni , takových politických vězňů bylo víc . Lidí jsou zlí, udávají a závidí.

(R. Benda)

V době komunismu měla pamětnice velký handicap, protože její matka byla Němka. Znamenalo to, že její dcera nemohla na žádnou další školu, protože jí to ředitelka prostě zakázala.  Dobu budování socialismu nevidí p. Duchová tak černě, o děti bylo postaráno díky Pionýru, byla práce, jezdili na brigády, v práci jako odměna byly poukázky na rekreační výlety do Krkonoš, na Šumavu a to na 14 dní. U Červeného kříže si udělala kurz ošetřovatelství.

Když byla poprvé v NSR, dostali s manželem na cestu 20 marek a pustili je na západ s tou podmínkou, že děti museli nechat doma v ČSR. Byla ze západu úplně překvapená a chtěla tam zůstat, jen doma byly děti, tak se vrátili. Hodně lidi toho využilo a utekli v roce 1968. Nejhorší prý bylo, že na hranici stříleli úplně všechny.  Každou chvíli o tom bylo něco v novinách.

V osmašedesátem se to trochu vylepšilo. Začaly se objevovat věci, které předtím ještě nebyly. Stály se třeba fronty na toaletní papír, tak se kupovaly se noviny. Už se nemuselo nikam na brigády a už do nich nevrtali tolik ideologii.

(J. Nachtmann, K. Kačírek)

,,Přeji vám, abyste se do takové doby nikdy nedostali a hlavně pomáhejte vždy k dobru než ke zlu“.

(S. Chmelař)

 

Marie Duchková

"Paní Marie Duchová se narodila v Plzni 12.12.1921, kde prožila většinu svého života. Její tatínek Karel Pícha, vyučený krejčí, byl Čech z Horažďovicka. Během 1.sv.války bojoval v Rusku, ale odmítl střílet do lidí, proto se dostal do zajetí, pak do legií. Maminka Eliška Damies byla Němka ze Saska a starala se o domácnost.
Paní Duchková měla mladšího bratra, který zemřel ve 3 letech. Také měla nevlastní sestru, která se narodila z matčina 1.manželství v Německu a byla o 15let starší. Když se její matka s novým mužem stěhovala do Čech, chtěla zůstat u babičky v Německu. Se svou sestrou se stýkaly a navštěvovaly.
Vyučila se v Plzni prodavačkou. V roce 1943 se vdala, aby se s manželem Josefem Duchkem vyhnuli totálnímu nasazení. Manžel pracoval jako zámečník ve Škodovce. V roce 1944 se jim narodil syn Jan a v roce 1949 dcera Milena. Obě děti nemohly studovat kvůli matčině německému původu. Manžel kvůli stejnému důvodu musel v 50.letech odejít z armády. Syn se vyučil na průmyslovce a pracoval ve Škodovce. Před několika lety zemřel. Dcera se vyučila zubní techničkou.
Paní Duchková pracovala v plzeňském obchodě Smetana, později pracovala ve Škodovce v kantýně a nakonec tamtéž na ambulanci, absolvovala zdravotní kurz Červeného kříže. Od svých 45 let pracovala o víkendech jako průvodkyně Čedoku. V 55 letech odešla do důchodu a pomáhala dceři s vnučkou.
Po smrti svého syna, u kterého žila, se v roce 2012 přestěhovala blíže k dceři a žije v Domově pro seniory v Podbořanech."

Galerie
První setkání s p.Duchkovou - 23.2.2017 První setkání třídy s pamětnicí - 23.2.2017.
Během setkání kvartánů podbořanského gymnázia s p.Duchkovou - 6.3.2017. Setkání s pamětnicí M. Duchkovou v Domově pro seniory v Podbořanech dne 6.3.2017.