Vietnam & Tiệp Khắc

I. Tři mušketýři

Jmenovali se Trương Cao Thanh, Đồ Đại Lộc a Lương Văn Tích. Válčili proti francouzskému kolonialismu a účastnili se revoluce. Přes Čínu a Sibiř vyrazili z Vietnamu, aby se zúčastnili II. Kongresu Mezinárodního svazu studentstva a mládeže, který se v květnu 1950 konal v Československu. Říkali si Tři mušketýři a jako asi první Vietnamci kdy spatřili Prahu. Všichni tři dostali stipendia a vystudovali ČVUT. Na konci padesátých let odjeli s červenými diplomy .

V roce 1956 Československo demonstrovalo socialistickou solidaritu s válčícím Vietnamem a přijalo jedno sto dětí – potomků vietnamských funkcionářů a bojovníků za nezávislost a sjednocení Vietnamu. Jedno sto dětí bylo umístěno v dětském domově v Chrastavě u Liberce, obsazeno do filmu Malí medvědáři, a po čtyřech letech na žádost vietnamské vlády vypraveno zpět domů.

Od druhé poloviny šedesátých do první poloviny sedmdesátých let přijelo do Československa přes dva tisíce studentů technických oborů. V roce 1983 bylo v rámci internacionální pomoci v Československu více než 35 000 Vietnamců – kvalifikovali se převážně v dělnických a technických profesích. Výjezd do ČSSR byl brán jako odměna.

Lương Văn Tích, jeden z mušketýrů, se do Prahy natrvalo vrátil v roce 1962. Za manželkou.

 

II. Vietnamská socialistická republika

V roce 1962 se také v přímořské vesnici v severním Vietnamu narodil Pham Huu Uyen. Byla neděle, a v Československu psalo Rudé právo, že přesuny traktorů na Královéhradecku uspíší polní práce a že objevili zbytky loďstva Alexandra Velikého. Možná.

Když Američané vstoupili do vietnamského konfliktu, byly Phamovi Huu Uyenovi dva roky a čtyři měsíce.

„Bombardování nebylo nasměrováno na vesnice, ale na města ve vnitrozemí, takže jsme jako děti pozorovali letadla, seděli a tipovali, na jaké město letí a kam všude shodí bomby. Zajímavé na té válce je, že když jste to prožívali na vlastní kůži, tak to nebylo tak strašné, jako když to skončilo.“ Všichni si zvykli. Nikdo se už neschovával.

V Severním Vietnamu ale komunisté zvítězili už v roce 1945. „Vstoupit do strany, udělat kariéru, to bylo razítko, že je to dobrý člověk.“ Komunisté mezi sebe tehdy nebrali jen tak každého, otce Phama Huu Uyena nevzali všehovšudy třikrát – pokaždé proto, že někomu pomohl.

Do Pionýra nevstoupil – nic programového v tom nebylo, byly mu protivné stejné kroje a červené šátky. Do Svazarmu také nechtěl – navrhli ho jako jednoho z prvních, ale který čtrnáctiletý kluk by chtěl být na schůzi, když se hraje fotbal. To si, samozřejmě, tehdy někdo někam napsal. Byla by to bývala stopka ve studiu, ale díky třídnímu učiteli jej tři měsíce před přijímačkami vzali „svazáci“ mezi sebe. Ze školy pro talentované děti se do zahraničí dostalo více studentů, ale na seznamu do Československa byl jen on:

„Systém byl nastaven tak, že vláda vyslala nejvíce studentů do Sovětského svazu, a dokonce to malé procento nejlepších jen do Ruska. Já měl to štěstí, že jsem byl těsně za tou hranicí.“

„My jsme neměli prakticky žádné informace. Pro nás nebyl velký rozdíl mezi východním Německem, Československem nebo Bulharskem. Rusko bylo deklarováno jako špičkové.“
„Pojedu někam, a budu tam sám.“

III. Důvěrníci

Milena Secká vystudovala etnografii a historii. Chtěla studovat indiány – ale to nezáleželo na ní. Dostala na vybranou: romské osady nebo vietnamská imigrace. Dnes vypráví: „Každá skupina byla i z Vietnamu velice úzkostlivě hlídaná. Měli nějakého svého důvěrníka, který teoreticky mluvil česky a působil jako tlumočník, ale zároveň je i hlídal. Aby náhodou neutekli, aby neudělali něco, co by se dostalo do rozporu se zákonem. Byli velmi silně hlídaní, a vlastně si vytvářeli takové světy sami pro sebe.“

Pham Huu Uyen také vypráví: „Režim ve Vietnamu měl obavy, aby se studenti nepokazili kulturně. Československo bylo moc svobodné, moc evropské a platily tu jiné zásady. Jen jsem slyšel od předchozí generace, že sice funkcionáři všude vystupovali a mluvili jako přátelská země, ale interně měli nařízení, že dokonce nemohou nikam jít s Čechem ve dvojici. Pokud chce Vietnamec jít někam s českým kamarádem, tak musí sehnat ještě svědka, který by šel s ním, a který ho hlídá.“

17. února 1979 na Vietnam zaútočila Čínská lidová osvobozenecká armáda a studentům v Československu změnila život. Přísný režim dohledu byl prý totiž čínský model.

Pham Huu Uyen do Prahy přijel o rok později.

IV. Československá socialistická republika

Osmdesátá léta byla pro Phama Huu Uyena krásná. Měl čas – studentský život byl v tomto ohledu svobodný. V hospodě strávil víc času než jinde, kontrola ambasády byla minimální. O Chartě 77 nikdy neslyšel, ale překvapilo ho, jak se na kolejích otevřeně mluvilo o okupaci 1968, kritizoval režim, jak se vyprávěly vtipy, ignorovala propaganda. Ve Vietnamu byli možná lidé nespokojení, ale nahlas si o režimu nic nemysleli, a optikou vietnamské propagandy mělo být Československo stejné. Nebylo.

Náhodou se dostal na praxi do Výzkumného ústavu matematických strojů. Netušil, že je VÚMS líheň protistátních živlů. Na starost jej dostal chartista Václav Trojan, a jiný signatář, Jan Sokol, seděl o pár metrů vedle. Pham Huu Uyen s nimi jezdil na chatu, poslouchal Hlas Ameriky, skrz kancelářské šuplíky se seznamoval se samizdatem, odmítal vstoupit do strany – a tím tentokrát šokoval on je. U Čechů na to snad byli zvyklí, ale z Vietnamu čekali studenty jako v předchozích generacích, ustrašené, uzavřené.

Podmínkou k získání aspirantury (dnešní PhD) byla pro všechny zahraniční studenty účast na tříměsíčním politickém školení ve Vietnamu. Kdysi se nijak nelišili, z různých zemí ale po pěti letech přijely úplně rozdílné skupiny lidí. Během prvního dopoledne se sami roztřídili kopírujíce věrně hostitelské země – studenti z východoevropských republik školení vnímali jako nutné zlo, neměli důvěru v systém, na komunistické ideály pohlíželi notně skepticky; ale studenti ze sovětského svazu zapáleně a vážně debatovali. Pro Phama Huu Uyena to byl šok. Stačilo několik let v Československu, a zatímco někteří jeho vrstevníci zaníceně diskutovali komunistické ideály, jemu přišel pohled od chartisty Václava Trojana.

Po šocích z Čechoslováků a poté ze sovětifikovaných Vietnamců se Pham Huu Uyen seznámil s jedním kubánským stipendistou, Matheusem. A role se obrátily. Ve Vietnamu jim říkali, že právě Kubánci jsou teprve ti praví revolucionáři. V televizi zrovna dávali hokej, SSSR proti Kanadě. Když Kanaďan fauloval sovětského hráče, rozkřičel se Kubánec a skákal radostí. Propagandistický obrázek o komunistickém zahraničí se opět zhroutil: „Pak se ukázalo, že je to zase úplně podobné, že to není pravda, že tomu věří. Navenek se musí tvářit, že tomu věří. Ale ten systém dřív nebo později donutí lidi ke stejnému závěru.“

A rok 1989?

„Něco ohromného. Když je na Václaváku tolik lidí, a pak na té Letné – nic takového si člověk nemyslel, že může přijít, a pro mě to byl jeden z nejúžasnějších zážitků.“ Vietnamci v Čechách se radovali a doufali, věřili, že brzy se totéž odehraje ve Vietnamu. Neodehrálo. Ve Vietnamu se komunistický režim drží dodnes.

V. Vtip (1989)

Víte, jak se vietnamsky řekne generální tajemník ÚV KSČ?

„Jakeše Dokoše.“

VI. Česká republika

Dějiny skončily jen Čechům. V devadesátých letech, vzpomíná Jáchym Topol, „pro [Vietnamce] začala ta havlovská svoboda tak, že na ně začali útočit skinheadi. Vypukl strašný rasismus, a všichni z toho byli dezorientovaní. A Vietnamští dělníci měli minimálně kontaktů s normálními lidmi. Měli pocit, že se stalo něco strašného, že zvítězila nějaká fašistická junta.“

Právě pro vietnamské dělníky založili vietnamští studenti v roce 1990 několik časopisů ve vietnamštině: překládali zprávy o Česku a knihy zakázané ve Vietnamu, psali články, kritizovali vietnamský režim. S výrobou jim pomáhali lidé, kteří měli zkušenosti s ilegálním samizdatem. Nakonec je stále sledovala tajná komunistická policie – ta vietnamská. Říkalo se jí „ryba pod vodou“.

Vietnamská ambasáda se pokoušela Phama Huu Uyena dostat zpět do Vietnamu – tak se stal politickým uprchlíkem. Žádat o azyl v Československu bylo tehdy snadné. Později získal státní občanství.

Ambasáda VSR ale znovu vypracovala způsob, jak komunitu v Čechách kontrolovat. Skrze pasy, skrze hrozby zákazu vstupu do země, skrze příbuzné ve Vietnamu, skrze propagandu. Silně se ozývá jakási „vietostalgie“. Komunistický režim podporují z Čech mladí Vietnamci – a dálkově vstupují do tamějšího Svazu mládeže. V roce 2000 proto Pham Huu Uyen s přáteli založil občanské sdružení Van Lang na podporu „principů občanské společnosti ve vietnamské komunitě“ . V roce 2014 také pomáhali přeložit a tajně ve Vietnamu vydat pět Havlových esejů. Devět výtisků propašovali zpětně do České republiky. Aparát ve Vietnamu zůstal stejný – a lidé mají onen stejný, zelinářský, strach: „Někteří studenti nám říkali, že je rodiče varovali, aby se s námi [Van Langem] nekamarádili a nepřidali se k nám, protože by oni mohli mít problém ve Vietnamu. Na jedné straně ten strach chápu, ale myslím, že když se tomu člověk postaví ve větším měřítku, tak si nikdo nic netroufne.“

Reference

Martínková, Š. Pechová, E., Komers, P. Rozhovor s nejstarším českým Vietnamcem Lương Văn Tíchem. In: Bulletin klubu Hanoi. Praha 2006

Martínková, Š. Pechová, Rozhovor s Janem Tupým, „otcem“ sta vietnamských dětí. In: Bulletin klubu Hanoi. Praha 2007

Martínková, Š. Historie česko(slovensko)-vietnamských vztahů. In: Bulletin klubu Hanoi. Praha 2007

Martínková, Š. Sociabilita vietnamského etnika v Praze. In: Uherek, Z., Korecká, Z., Pojarová, T. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy. Vybrané případe významných integračních skupin v české republice. Etnologický ústav AV ČR: Praha 2008

Rudé právo. Praha 1.4.1962

Topol, J. Václav Havel a Vietnam. Vietnam dnes. KVH. Praha 29.4.2014

Stanovy sdružení Van Lang

 

Pham Huu Uyen

Pham Huu Uyen se narodil 1. dubna 1962 v Severním Vietnamu, kde mezi léty 1955 a 1975, prakticky celé jeho dětství, probíhala válka. Vyučování nicméně nebylo přerušeno, Pham Huu Uyen vystudoval školu pro talentované děti, a v roce 1980 se dostal na vládní stipendium do Československa, na ČVUT. Zde se na praxi ve VÚMS spřátelil s Václavem Trojanem a Janem Sokolem, seznámil se se samizdatovou literaturou, západním rozhlasovým vysíláním, kulturou disentu. Ať už ze strany Čechů nebo ze své vlastní jej stále překvapoval rozdíl mezi propagandou a realitou, v očích "nesamozřejmého" pozorovatele ještě zostřený. Rok 1989 pro něj znamenal významný předěl - ve vietnamské komunitě na odkaz československého disentu navázal, a s ostatními studenty začal vydávat časopisy, kritizovat stále se držící režim ve Vietnamu, propagovat demokratické principy ve vietnamské komunitě. Vietnamskému režimu se jeho aktivity nelíbily, a snažil se jej dostat zpět do Vietnamu. Dostal zde politický azyl, a později státní občanství. V r. 2000 založil Van Lang, o.s., dnes největší organizaci propagující občanskou společnost mezi Vietnamci v Čechách, stále skřípnutými mezi komunistický režim Vietnamu a demokratické Česko.

Galerie
Čtyři členové Van Lang u příležitosti vydání esejů Václava Havla ve Vietnamu (2014) Pham Huu Uyen v DVTV (2015)
Debata v KVH: Václav Havel a Vietnam. Vietnam dnes. (2014) Zleva: Jáchym Topol, Václav Trojan, Pham Huu Uyen a Tran Quang Thanh Ho Či Min na oficiální návštěvě dětského domova v Chrástavě (1957)
Vietnamští učňové v Sološnici na Slovensku (1974) Film Malí medvědáři (1957), v němž hrají vietnamské děti z dětského domova: malí vietnamští pionýři přivezou českým pionýrům darem slůně. Na oplátku mají dostat medvídě Brumlu...
© František Kocián Plakát sovětsko-vietnamské spolupráce: Veliká je vzdálenost, ale blízká si jsou naše srdce