Ze samoty u lesa

Má babička Marie Kovačková, dívčím jménem Krtková, se narodila roku 1930 na samotě u lesa poblíž Hojanovic na Vysočině. Byla prvním z osmi dětí. Čtyři sourozenci byli vlastní, čtyři nevlastní: když bylo babičce deset let, stavěl její tatínek nový dům, protože jejich samota byl „starej barák a ten nám padal na hlavu“ (Audio 1, 8:39). Při tom „se uhřál, dostal tuberkulózu a doktoři nebyli.“ (Audio 1, 10:06) Její maminka se ve svých třiceti letech stala vdovou, dětem bylo 10, 8, 7 a 5 let.

Babička musela pomáhat na poli, už jako malé dítě dělala povřísla. Když byly žně, byly děti dva dny v týdnu doma, nešly do školy, musely pomáhat. Krávy se „hlídaly“ tak, že měly hlavu přivázanou u nohy, mohly se jen pást. Měli pár hus, ty jako děti museli vyhánět na pastvu. Zejména po tatínkově smrti chodily děti do lesa, sbíraly lesní plody a hlavně houby – i prašivky – ty sušily a prodávaly do výkupny v malém rozpadajícím se krámku v Hojanovicích, dělalo se z nich maggi. Kilo prý stávalo 250 korun, sesbíralo se třeba 20 deka, za to se dostala pětikoruna na ruku – a bylo na pouť!

Rodina z otcovy strany byla bohatá: babičky babička pocházela z Humpolce, kde měli obchod s látkami. Babičky dědeček „to byl velikej sedlák“ (Audio 1, 11:36) v Hojanovicích, jmenoval se Alois Krtek. „Měli pár koní, dobytka plnej chlív“ (Audio 1, 12:12), velkou zahradu, pěstovali včely. Z tohoto velkého statku, možná největšího v celých Hojanovicích, se v době komunistické kolektivizace stalo JZD. Rodina z matčiny strany ale bohatá nebyla: babičky babička byla dcerou chalupníka a přivdala se na samotu ze Želivy. Dědeček mé babičky se jmenoval Vlček, ale zemřel již v jejím raném dětství. „Děda Vlček měl pět hektarů polí – co si vypěstoval, to měl.“ (Audio 1, 11:08) Moc toho nebylo… Na samotě u Vlčků se na poli jezdívalo s kravami, na selském dvoře u Krtků s koňmi.

Otec mé babičky byl švec, jmenoval se Oldřich a byl snad i prvním ze sedmi sourozenců, dvou děvčat a pěti chlapců. I všichni jeho bratři se vyučili nějakému řemeslu. Přesto jako prvorozený syn hospodářství nezdědil on, ale nejmladší z bratrů. Matka mé babičky se jmenovala Jindřiška a byla druhým dítětem z osmi dětí, dvou chlapců a šesti děvčat. I když byla holka a nebyla prvorozená, ona rodný dům zdědila. Možná byl důvod, proč tatínek mé babičky rodné hospodářství nezdědil, ten, že si vzal dívku z chudších poměrů. Živobytí rodičů mé babičky bylo skromné: k večeři bývaly posolené brambory a hrnek mléka. Máslo bylo pouze zřídka. K snídani „bylo kafe z kravskýho nebo kozího mlíka a suchej chleba.“ (Audio 3, 9:08) Chléb se nekupoval, babička mé babičky jej pekla doma na samotě.

Máňa, jak mé babičce říkali v dětství i později v dospělosti, byla prý sice donošeným, ale nějak moc málo vyvinutým dítětem. Když přišla na svět, vážila údajně méně než dvě kila – „museli mě ohřívat v troubě“. (Audio 1, 8:09) I když byla první dcerou z osmi dětí chudé rodiny ze samoty, pro strach uděláno neměla, byla velmi bojácná. Do školy, kterou navštěvovala v Podivicích, protože to bylo z jejich samoty blíž než do spádové obce Hojanovice, odkud se muselo chodit půl hodiny pěšky do Koberovic, ji první dva roky nosila její babička na zádech. „Byla jsem jako Íčko… Já jsem se bála! Byla jsem první, nikoho jsem neznala… Babička mi vzala tašku a nosila mě do školy na zádech, než jsem si zvykla…“ (Audio 1, 19:55) V obecné škole v Podivicích, byla to jednotřídka, byla čtyři oddělení, v jedné lavici seděly tři někdy i čtyři děti, jeden učitel musel zvládnout 35 dětí velmi různého věku, každého musel nějak zaměstnat, jeden při tom rušil druhého. Svoji školní docházku babička shrnuje slovy: „Co jsem chytla, to jsem chytla… Přečíst si něco pořád ještě umím, sečíst taky – tak co víc?“ (Audio 1, 21:15)

Do školy se chodilo v dřevácích a v punčochách, „ty byly podspravený silnýma hadrama“ (Audio 1, 28:00), boty byly jenom jedny na neděli do kostela. Učitel byl hodný. Občas se dostalo rákoskou přes ruce nebo přes ohnutý zadek. Babička chodila do školy celkem ráda: „Já jsem ani nezlobila, já se spíš bála. Ty, co byly ze vsi, to byly divošky. Ale co my ze samoty – hráli jsme si v potoku, s pískem, s vodou…“ (Audio 1, 28:50) Do školy docházel jednou týdně farář na katechizmus a „učitelka na spravování ponožek“ (Audio 1, 23:59), která vyučovala ručním pracem, samozřejmě pouze děvčata. Jazykově nadaná babička nebyla. Němčinu, kterou se musela od svých 11ti čtyři roky učit, nikdy nepochopila: psala české výrazy německými písmeny a myslela, že je to německy. Německé básničky se učila tak, že jen napodobovala zvuky, nevěděla, co mluví. Učitel na němčinu byl i za okupace Čech.

Když vychodila školu, vypomáhala na statku svých prarodičů v Hojanovicích. „Já tam uklízela seno, maminka mě tam poslala, to mi bylo 14 roků, abych měla nějakou práci.“ (Audio 1, 12:18) To bylo na podzim roku 1944 při sklizni.

Kolem roku 1942, asi dva roky poté, co maminka mé babičky ovdověla, se provdala za farářova kočího ze Senožat, kterého poznala na svatbě své nejmladší sestry na rodné samotě. V brzkém sledu následovali další čtyři sourozenci, dvě děvčata, dva chlapci. Celkem jich tedy bylo osm dětí, tři děvčata a pět chlapců, všichni v rozmezí jednoho až dvou let. Šest z dětí se narodilo přímo na samotě u Hojanovic. Nejmladší dvě přišly už na svět v Bezdružicích, při osidlování Sudet. Otčím „takhle špatnej nebyl. Ale aby nám nějakou korunu dal – nic. On měl jenom na kouření…“ (Audio 3, 4:00) On prý míval peníze za brambory a obilí, maminka zas za mléko a vajíčka. Z toho musela nakupovat. Otčím „s náma dohromady moc nemluvil.“ (Audio 3, 5:13)

Babička vyrůstala ve vnitrozemí, do okupace v roce 1938 s Němci do kontaktu nepřišla. Zřejmě se i za války u nich dělo poměrně málo. Dál chodila do školy, nyní se svým mladším bratrem, který sice bojácný nebyl, když je ale honil pes – tenkrát psi-hlídači bývali běžně na volno – tak utíkali oba. Aktuální politické dění nezaznamenávala. Okupace, protektorát, válka – ty u ní splývají v jeden neurčitý celek. Jako svůj klíčový zážitek vypráví příběh o zakázané máselnici: za války, bylo jí asi deset, se muselo mléko odevzdávat, šlo prý všechno do města. Tlouct máslo bylo zakázáno. „Kdyby to Němci viděli, že tam máme máslo, tak by nás postříleli!“ (Audio 4, 44:38) Rodiče si však část mléka schovávali a máslo i přes zákaz vyráběli, jednalo se o jakýsi bubínek s kličkou. Jednoho dne byli přistiženi přímo při činu: přišla kontrola, právě dělali máslo, máselnice byla plná smetany. „Přišli, uřezali kliku, maminka, ty brečeli… no, my děti jsme venku lítaly…“ (Audio 4, 45:40) Oba vojáci měli u sebe pušky. „Takhle jsme se klepali!“ Nicméně oba zas odešli. Otčím pak zhotovil z vědra, se kterým jako děti chodili krávě pro vodu, provizorní máselnici: „Udělal k putýnce dekl, hůl, kolečko, dírky do toho a už byla máselnice.“ (Audio 4, 46:03) A máslo se tlouklo dál. Máselnice se ukrývala se pod prkennou podlahu ve světnici.

Události začínají nabývat spádu po ukončení války. Jedna z tet mé babičky z matčiny strany bydlela v Praze, kde posluhovala. Po vyhnání německého obyvatelstva ze Sudet se s mužem přestěhovali do České Lípy, kde zabrali dům. Odtamtud přivezla babičce šaty po Němcích a řekla, ať prý jede s ní, že jí tam bude vypomáhat a starat se o dceru. Babičce bylo patnáct. Tehdy viděla poprvé v životě vlak. Dlouho však u tety nepobyla. I matka s otčímem se rozhodli, že půjdou do Sudet na lepší. V listopadu 1945 se i oni stěhovali – do Bezdružic v západních Čechách. Babička se stěhovala s nimi: „Já byla ráda, že vypadnu, poněvadž mě (teta) akorát šidila.“ (Audio 2, 5:52)

Doma na samotě pak pobyla ještě asi dva měsíce, pomáhala balit. Před Vánocemi 1945 se stěhovali: matka i se svou matkou, otčím, šest dětí, pes. Předjeli povozem, kterým se svážel hnůj a odvezli je do Humpolce na nádraží. Prarodiče z otcovy strany se rozloučit nepřišli… Mnoho věci neměli, věděli, že tam po Němcích všechno zůstane. V Humpolci nastoupili do vlaku, měli pro sebe jeden vagon, dobytčák. Žádné velké loučení s rodnou samotou se nekonalo: „My jsme byli rádi, že jedeme pryč, že jedeme do města. Tady byly jenom lesy, nikde nic.“ (Audio 4, 23:53) Babičce bylo tehdy patnáct a půl a těšila se, „že bude někde v lepším.“ (Audio 4, 25:25)

V domě v Bezdružicích, který zabrali, ještě bydlely Němky. Dole obývala stará Frau Šlupková, Němka, které dům patřil, kuchyň, nahoře bydlela mladá Němka se synkem, a ještě jedna starší. Babička měla světničku také nahoře, ale jinak žila rodina zprvu pouze v přízemí. Prý s Němkami vycházeli normálně, dorozumívali se gesty, nikdo neuměl řeč toho druhého. Za mladou Němkou chodíval večer český voják. V domě přes dvůr byli ubytováni němečtí, zřejmě zejména staří muži. Jeden z nich jim štípával dříví a obědvával s nimi. Babička se Němců bála, byli to pro ni ti, kdo stříleli české lidi, vždy se na noc ve svém pokojíku zabarikádovala. Bála se i českých vojáků – Bezdružice jich byly plné. Němky s nimi v domě žily snad až do podzimu 1946, „pak se odstěhovaly do lágru“: „Nacpali je do auta, taky s nima dělali všelijak… Dali jim pásky… Ono se jim nechtělo… (Audio 5, 14:30) Babička pomáhala na poli. Vše bylo na lístky, ještě v roce 1950, kdy se vdávala. Vůbec jí nepřišlo na mysl, cítit snad špatné svědomí, že nosí cizí šaty a bydlí v domě po někom, kdo ho neopustil dobrovolně.

V té době poznala svého budoucího muže Ladislava Kovačku, jehož rodina pocházela od Kolína a zabrala dům v Řešíně, malé vsi poblíž. Seznámili se při zábavě v Bezdružicích, děda přišel pro babičku, oba uměli dobře tančit, on jí rád vyprávěl, ona raději mlčela a naslouchala, šlo to dobře dohromady. Děda měl v Řešíně kamarády a nechtěl odtud pryč, i když pak museli oba do práce dojíždět a mohli prý mít za 20.000 v Bezdružicích pěkný velký dům. Rozuměli si. Pracovali v zemědělství, měli jen dva syny, kteří měli každý jen po jedné dceři. Já jsem tou první.

Marie Kovačková

"Marie Kovačková, roz. Krtková, nar. 4. 7. 1930 na samotě u obce Hojanovice, Vysočina
1936–1944: jednotřídní obecná škola v Podivicích
podzim 1944: ukončení povinné školní docházky, výpomoc na statku prarodičů v Hojanovicích
červen–září 1945: výpomoc v domácnosti a hlídání dítěte u tety v České Lípě
říjen–listopad 1945: pomoc při přípravách pro vystěhování se do Sudet, výpomoc na statku prarodičů v Hojanovicích
listopad 1945: přesídlení s matkou, otčímem, babičkou a šesti sourozenci do Bezdružic, zabrání domu po Němcích
listopad 1945–podzim 1946: soužití v zabraném domě se třemi dosud nevyhnanými Němkami včetně majitelky, výpomoc v zemědělství
leden–březen 1947: ve službě v Praze – hlídání dítěte a výpomoc v domácnosti v rodině, která trávila víkendy v Bezdružicích, seznámení se s mým dědou, Ladislavem Kovačkou
1947–1959: ve službě v Bezdružicích – výpomoc v domácnosti a úklid v ateliéru fotografa Lišky, chození s dědou
1950: svatba babičky s dědou, přestěhování do Řešína do č.p. 1
1951: narození prvního dítěte, syna Ladislava, mého otce
1953–1961: kolektivizace, práce v JZD v Řešíně jako dojička
1954: narození druhého syna Miloslava, přestěhování v Řešíně do č.p. 13
1961–1965: práce ve státním statku v Řešíně
1965–1985: práce v Mechaně v Bezdružicích – montování hřbitovních urnových skříněk
od roku 1985: v důchodu
1996: smrt mého dědy
od roku 2000 do dneška: přestěhování z Řešína do Domu s pečovatelskou službou v Konstantinových Lázních"

Galerie
rok 1935 babička - holčička s kornoutkem - a prababička s přítelkyní a dcerkou rok 1940 10-ti letá babička se svou babičkou, maminkou, sourozenci a strýcem
1944 babičky jednotřídka v Podivicích - vzadu uprostřed rok 1956 babička, děda, 5-letý tatínek, 2-letý strejda
rok 1972 babička a děda v okně své ložnice v Řešíně Babička a vnučka-tazatelka Katynka, foceno doma v Konst. Lázních, 24. 12. 2014
Babička téměř meditující, foceno doma v Konst. Lázních, 24.04.2015 Babička zamyšlená, foceno doma v Konst. Lázních, 24.04.2015
Babička a bábovka, foceno doma v Konst. Lázních, 01. 03.2015