„Vlaky nejezdily, z lesa se ozývala střelba.“

Marie Talichová a Jan Talich vzpomínají na svá dětství, jak se jejich příběhy spojily a čas prožitý s Václavem Talichem, známým českým dirigentem.

Jan Talich se narodil 30. října 1945 v Plzni do hudební rodiny. Matka Valentina Loukotová byla houslistka a profesorka na hudební škole. Otec, starší bratr Václava Talicha, byl organizátorem hudebního života v Plzni. Jan Talich se již od úzkého věku pohyboval mezi hudebníky. „Co si pamatuji, tak doma kolem mne pořád někdo na něco hrál, a tak mě ani nenapadlo dělat něco jiného.“ Vě věku čtrnácti let, v roce 1959, byl Jan Talich přijat na Pražskou hudební konzervatoř do třídy Dr. Josefa Micky, kde studoval housle a komorní hru.

Marie Talichová se narodila 14. ledna 1948 v jižních Čechách v městysu Velešíně do rodiny Josefa Douchy a Marie Douchové. Otec byl strojník a vlastnil podnik orientovaný na výrobu a opravu zemědělských strojů. „Po komunistckém puči vydržel být ještě chvíli soukromý, ale posléze okolnostmi donucen tzv. dobrovolně svůj podnik darovat a vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. Rázem se tam stal posledním dělníkem a nastala doba, kterou už si pamatuji. Vyrůstala jsem v době, kdy nám hrozilo vystěhování a persekuce, táta dokonce prodělával soud.“ V této obtížné době začala Marie Talichová, tehdy Douchová, cvičit na housle. „Zúčastňovala jsem se různých hudebních soutěží a hrála všude možně. V kostele nebo na různých schůzích.“ V roce 1964 byla přijata na Pražskou hudební konzervatoř k prof. Grumlikové. V této době se také seznámila s Janem Talichem, svým budoucím manželem, jehož matka občas učívala za prof. Grumlikovou. „Takže takto nenápadně proběhlo naše seznámení.“

Budování Talichova kvarteta

„Největší zásluhu na tom má Dr. Micka, který před námi vychoval proslulé Smetanovo kvarteto. Nesmím zapomenout na domácí prostředí, kde moje maminka s otcem měli též kvartet v Plzni a strýce Václava, který svou zkušenost při práci s orchestrem získal i spoluprací se slavným Českým kvartetem.“ Kvarteto začalo vznikat v rámci komorní výuky a Jan Talich začínal s J. Kvapilem jako duo. Pozdější trio se rozrostlo do smyčcového kvarteta. Talichovo kvarteto tak pod oficiálním názvem působí od roku 1965. Hned poté však přichází doba, kdy se dostali do AUSu; soubor, jehož založení se datuje k 19. květnu 1943, vznikl z hudební čety působící v rámci čs. vojenských jednotek v SSSR od 13. dubna 1942, byl ústředním uměleckým souborem Československé lidové armády a Armády České republiky, jenž existoval v letech 1943 až 1995. „Naštěstí jsme nemuseli do žádné posádky a mohli jsme zůstat pohromadě a koncertovat nejen po posádkách.“

Působení v zahraničí

Marie Talichová absolvovala na Pražské hudební konzervatoři v roce 1970 a udělala konkurz do Filmového symfonického orchestru. „Krom toho jsem hrála v různých komorních orchestrech díky kterým jsem mohla vyjíždět do zahraničí. Doprovázeli jsme různé sólisty, hlavně zahraniční. Vždycky jsem venku jakoby ožila, protože jsem si připadala doceněnější než na domácí scéně.“ Každý výjezd do zahraničí předcházel složitý byrokratický proces, kdy byla požadována tzv. výjezdní doložka; dokument (zvláštní povolení), bez kterého nebylo v době komunistické vlády možné překročit československé hranice s výjimkou zemí tzv.východního bloku. K legálnímu překročení hranic bylo potřeba mít platný cestovní pas opatřený příslušnou výjezdní doložkou.

Výjezdní doložku zavedlo komunisty ovládané ministerstvo již 23. února 1948 Přežila i Pražské jaro 1968 a byla zrušena až 4. prosince 1989. Výjezdní doložka obsahovala údaje o tom, pro které státy, k jakému účelu, na kolik cest a na jakou dobu platí. Vydání výjezdní doložky byl složitý byrokratický proces, který mohl kdykoliv zabránit vycestovat nepohodlné osobě za hranice i přesto, že měla platný pas. Žádost o vydání výjezdní doložky musela být schválena celou řadou různých osob. Počínaje výborem komunistické strany na pracovišti, ředitelem školy, uličním výborem KSČ apod.

Pražské jaro 1968

„Přišel rok 1968, kdy po Pražském jaru byli nuceni emigrovat manželovi bratranci. Dr. Václav Talich, syn dirigenta, odjel do Švédska a před tím napsal otevřený dopis Dr. Husákovi, že nechce skončit jako otec, známý český dirigent Václav Talich.“

Začátky Václava Talicha

Václav Talich, strýc mého dědečka, se narodil v Kroměříži roku 1883. Jeho otec byl hudební pedagog, sbormistr a regenschori. Se svými třemi sourozenci hráli snad na všechny nástroje, které mohl přísný otec v různých kapelách využít, Václav začal samozřejmě na housle. Pro zajímavost; jeho první účinkování na kůru kostela v Klatovech, bylo u bicích, v té době byl Václav asi šestiletý. Václav hudbu tak miloval, že se pokusil přepsat operu Libuše pro klavírní provedení již asi v deseti letech. Pro existenční potíže rodiny nebylo ani pomyšlení, aby mohl dělat přijímací zkoušku na Pražskou konzervatoř, strávil rok na gymnáziu v Klatovech, až vlivní známí rodiny pomohli chlapce do prahy vypravit. Pro své mimořádné nadání byl přijat, nejprve do houslové třídy J. Mařáka, později si ho vybral O. Ševčík; též světoznámý pedagog. Václav Talich postupně budoval svou kariéru jako dirigent, kdy působil také ve Švédsku.

Osud Václava Talicha

„Ráda bych uvedla dopis dcery Václava Talicha Vity Dejmalové, který nás zavede zpět do roku 1945, kdy Václav putoval pěšky z Berouna do Prahy. Sovětskou vládou byl zařazený do seznamu nepohodlných osob a po osvobození v roce 1945 je internován na Pankrác jako kolaborant…což samozřejmě nebyla pravda.“

Z dopisu MUDr. Vity Dejmalové

„Od uzavření ND v srpnu 1944 žil otec převážně v Berouně. Tam nás zastihlo pražské povstání, 5. května přiběhl soused se slovy, že už je po všem a 9. května jsme zaslechli hlášení, že Praha je připravena přijmout vládu a prezidenta. Otec zneklidněl a prohlásil, že musí do Prahy připravit Libuši. Co teď? Vlaky nejezdily, auto stálo na špalkách. Nezbylo než jít pěšky. A opravdu mezi třetí a čtvrtou odpolední jsme se my dva- táta tehdy šedesátidvaletý vydali směr Praha. Přiznávám, že jsem netušila, do čeho jsme se pustili. Po silnici od Prahy táhly skupiny německých civilistů, z lesa se někde ozývala střelba. Stmívalo, když jsme se blížili k Motolu v naději, že si sedneme na tramvaj, které pochopitleně nejezdily a namáhavá pouť vrcholila.“ Po peripetiích jsme dospěli do našeho bytu ve Vršovicích živí. Ráno 10. května táta volal do ND, kde mu F. Pujman řekl, že uvítací Libuši bude řídit O. Jeremiáš a Václavu Talichovi je přístup do ND zakázán. Nad to mu Nejedlý řekl, že mělo divadlo za okupace mlčet! Nastřádáná dlouhá nenávist přinesla plody. Táta se vrátil domů zdrcen a v následujících dnech sepsal přesnou chronologickou listinu své činnosti v ND jako svou obhajobu. 21. května byl v Berouně zatčen, ozbrojenými vojáky veden přes celé město a šest týdnů držen ve vazbě na různých místech Prahy, nejdéle na Pankráci. Pak propuštěn, protože nebyl shledán žádný důkaz ke stíhání. Bylo mu 62 let. Od nejútlejšího dětství dřel a pro mého otce byl následný zákaz činnosti, zpochybnění vlastenectví trestem nejtrpčím. A jestli ve svých filosofických uváhách později dospěl k větě, že revoluce má svá práva a považoval Pankrác za přehmat, tak zákaz práce a zákaz veřejného vystupování na něm zanechal trvalé následky. Bylo to zklamání člověka, který si byl vědom svého nadání, svých schopností, vědomostí i zkušeností a přitom živelně toužil vše co měl předat.“

Těmito slovy končí dopis mé tety. Následně byl Václav Talich postaven před očistnou komisi, většina hudební veřejnosti (naši i zahraniční umělci) považovala jednání komise nejen jako vážnou ránu pro něj, ale pro celý kulturní život. Václav se snažil udržet provoz Národního divadla i koncertní život v Čechách a povzbuzuje českou veřejnost. Dnes to považujeme za statečnost, ale tehdy to bylo bráno jako zrada. „Václav přesto i po puči v roce 1948, kdy mu byla zakázána veškerá činnost, udělal spoustu práce. např na Slovensku, kde budoval Slovenskou filharmonii. A v Čechách stál u vzniku Českého komorního orchestru.“ Po únorovém puči byl orchestr vyzván k rozchodu způsobem: „Můžete hrát dál, ale bez Talicha.“

Václav Talich byl v době svého působení vystvaven diskriminaci. Byl brán jako člověk nesympatizující s politikou  komunistů v Sovětském svazu. „A je neuvěřitelné, že koncem padesátých let byl jmenován prezidentem Zápotockým na nátlak hudební veřejnosti národním umělcem. Týmž člověkem, který v době, kdy byl Talich souzen, prohlásil v Rudém právu, že je hrozné, že tato doba dělá z kolaborantů mučedníky. No a můj strýc přesto, že byl očištěn zůstal až do konce života naprosto zlomeným člověkem.“

Příběh místa

V roce 1977 se M. a Janu Talichovi podařilo sehnat rozlehlý byt ve Vodičkově ulici č.17. Byt se nachází v jednom z Hlávkových domů, kam shodou okolností docházel i Václav Talich.  Pedagogové J. Mařák a O. Ševčík  spolu s Antonínem Dvořákem si všimli svízelné situace Václava a Dvořák ho odvedl k Josefu Hlávkovi, známému mecenáši, který Talichovi přidělil stipendium až do konce konzervatorních studií. Marie a Jan Talichovi tento byt zrenovovali a žili zde po třicet let.

Jan Talich

Jan Talich
Narozen 30. října 1945 v Plzni. Violista, pedagog, hudební poradce, pořádal mistrovské kurzy po celé Evropě, Japonsku, USA a Austrálii.
Manželka: Marie Talichová, rozená Douchová, naroezna 14.01.1948
Děti: Jan Talich, narozen 11.03.1967, Tereza Talichová, narozena 19.03.1977
Rodiče: Wally Loukotová-Talichová, narozena 21.01.1907 Jan Talich, narozen 06.10.1881
V letech 1959-1965 studoval na Pražské hudební konzervatoři housle a komorní hru.
V roce 1965 zakládá Talichovo kvarteto, které bylo komorním souborem České filharmonie od roku 1975 až do roku 1991. Soubor světových kvalit, koncertoval na všech významných pódiích po celém světě. Zde působil do roku 2001.
V roce 1992 byl Jan Talich pověřen Ministerstvem kultury České republiky do předsednictva festivalu Pražské jaro.
PC: v rozsáhlé diskografii (přes padesát CD) zejména kompletní nahrávky Beethovena, Mozarta, Bartóka a dalších.
Různá vyznamenání: 7x ocenění Grand Prix pařížské Akademie Charlese Crosse, Zlatá deska Supraphonu, Diapason D'or

Galerie
Talichovo kvarteto, Jan Talich (vlevo) Václav Talich, Jan Talich (vpravo)
Václav Talich (1935) Václav Talich, Jan Talich (vpravo)
Jan Talich, Marie Talichová, Vita Dejmalová