Vzpomínky zůstávají

Daruše Burdová, za svobodna Kolářová, se narodila v Brně na Silvestra roku 1923. Polovinu života prožila právě v moravské metropoli, nyní žije v Olomouci. Její otec byl vedoucím úředníkem v penzijním ústavu soukromých zaměstnanců a byl to velký vlastenec, který za protektorátu, schovaný pod dekou, poslouchal rozhlasové vysílání z Londýna. Matka pocházela z Protivína a pracovala ve směnárně v Břeclavi. Po svatbě s otcem však zůstala v domácnosti. V Brně rodina bydlela v činžovním domě, který byl vystavěn pro vedoucí úředníky z Opavy a Brna. A to jak pro německé, tak pro české. Děti německých úředníků už odmalička uměly dobře česky, stejně tak Daruše německy. A to i díky tomu, že měli německou pomocnici v domácnosti. Daruše měla i německé kamarády a v obecné dívčí škole, kam chodila, uměla téměř všechna děvčata oba jazyky. Po uzavření Mnichovské dohody v roce 1938 bylo možné pozorovat, jak se nejen někteří Němci, ale i rodilí Češi, radikalizují a stávají se čím dál zarytějšími nacisty. Rodilá Češka začala chodit pouze v dirndlu, a když například spolužačka paní Daruše vyhodila z okna ohryzek, který náhodou trefil vlajku s hákovým křížem, šla si zase jedna Němka stěžovat do školy na to, že někdo zneuctil německou vlajku. Rodina Daruše nicméně odsuzovala rychlé vyhnání brněnských Němců, protože, jak sama říká, někteří byli slušní a loajální, zkrátka byli to „naši čeští Němci, nebyl každý nacista“. Když se v posledních válečných dnech fronta blížila k Brnu, přibývalo náletů. Rodina Daruše se před nimi schovávala ve sklepě a pomáhal jim právě německý tatínek její kamarádky, který jim donesl zásoby. Sám poslal svoji rodinu posledním vlakem pryč, odmítl jít bránit město před spojenci a nechtěl se ani schovat před nálety do sklepa. Daruše si pamatuje, jak prohlásil: „já jsem Němec, vím, co Němci způsobili Čechům, zůstanu nahoře, dostane-li dům zásah, tak skončím tam.“

Boje o Brno trvaly čtrnáct dnů a pro prach z ruin nebylo venku vidět. Brno bombardovali jak Němci, tak Američané a Rusové. „Kdo měl letadlo a bomby, tak je házel na Brno.“ Daruše vzpomíná, jak ležela v parku na zemi pod lavičkou a sledovala, jak „bomby jako tužky padaly jedna za druhou.“ Cílem kobercových náletů byla hlavně brněnská Zbrojovka, kterou se ale spojencům zasáhnout nepodařilo.

Daruše si uvědomovala přítomnost židovského obyvatelstva v Brně již během svých školních let. Ona sama chodila na české dívčí gymnázium a vzpomíná, že po 15. březnu 1939 k nim do třídy přibylo šest nových děvčat. Byly to dívky židovského původu, kterým bylo zakázáno studovat na německých školách a které se ředitel českého gymnázia odvážně rozhodl přijmout. Také proto, že všechny uměly dobře česky. Učitelé ještě před příchodem nových dívek seznámili studentky se situací, ve které se ocitlo židovské obyvatelstvo. Upozornili je, že ze školy možná brzy zase odejdou, protože jejich rodiny plánují odevzdat majetek Říši, aby dostaly povolení vycestovat. V té době už vlála po Brně spousta vlajek s hákovými kříži.

Od primy chodila s Daruší do třídy také česká židovská dívka, Sylva Jeralová. Daruše vzpomíná, že už před 15. březnem bývala Sylva často smutná. Její rodina neměla dostatek peněz na to, aby mohla utéct a žilo se jim čím dál hůř. Objevovala se stále nová a nová nařízení, co židé smí a nesmí. Sylva chodila do školy jen s velkými přestávkami a nepřipravená. Maminka Daruše dělala svačinu do školy i pro Sylvu. Sylva ji nikdy neodmítla a druhou půlku schovávala pro bratříčka. Po prázdninách už židovské děti vůbec nesměly nastoupit do školy a Daruše ztratila přehled o tom, co se se Sylvou děje. Doufala, že se jim nakonec přece jen povedlo vycestovat. Pak vypukla válka. V březnu 1941 Daruše na Sylvu náhodou narazila. Byla ve skupince žen, které měly všechny na svém otrhaném oblečení přišitou velkou Davidovu hvězdu a pod dozorem dvou příslušníků SS kopaly chodník. Daruše na Sylvu zavolala. Ta se sklonila k zemi a řekla jí, že má rychle utéct, jinak ji zatknou a půjde s nimi do lágru. To bylo jejich úplně poslední setkání. „Ona chuděra, která byla pod takovým tlakem, pod tíhou těch nacistů, měla tu odvahu a to hrdinství v sobě, že mě vlastně zachránila.“ U příležitosti výročí 70. let od osvobození Osvětimi se Daruše rozhodla, že nechá Sylvě položit v Brně kámen zmizelých. Spojila se s tamní židovskou obcí a i s pomocí města Brna byly nakonec kameny položeny celé rodině Jeralově koncem října roku 2015. Daruše se pokoušela vypátrat osud také další své spolužačky židovského původu, Edity Linkeové. Nechala vzkaz v Terezíně, kde se jednou ročně schází přeživší holokaustu, ale bezvýsledně. Editka tehdy odjela s rodinou na západ a Daruši nechala na památku malý dětský prstýnek.

Pro Daruši bylo za války nejdůležitější studium. Doufala, že se snad někdy bude moci přihlásit na vysokou školu. Jak sama říká: „Byly jsme dívčí třída, šprtavá, no a já jsem možná byla šprtavá víc jak moc.“ U maturity se dověděla, že vyznamenání získá jen ten, kdo odmaturuje ze všech předmětů v němčině, a mohl to být jen jeden člověk ze třídy. Volba padla na Daruši, která na svou maturitu v roce 1943 vzpomíná: „Matematika nebyla až tak moje silná stránka a němčina nebyla zase silná stránka našeho matematika. Takže já jsem počítala, on stál s houbou u tabule, mazal, já mluvila německy, on mazal, no a já potom odmaturovala s vyznamenáním.“ Po válce patřila do skupiny „řádných posluchačů přírodovědecké fakulty s úlevami“, někdy se těmto studentům říkalo také „mimořádní“. Byli to studenti, kteří odmaturovali ještě za války, ale na vysoké školy jít nemohli, protože byly zavřené. Když se otevřela fakulta, mohli se jít tito studenti přihlásit. Ihned po válce tedy probíhal letní semestr. Daruše musela složit do září všechny zkoušky a tím měla první rok studia na univerzitě absolvovaný. V té době už chodila se svým pozdějším manželem, medikem Vladimírem Burdou, se kterým se chtěli po studiu vzít.

Daruše učila už při studiu na měšťanské škole v Ostrovačicích, kam se dobře dojíždělo, a tak mohla už odpoledne být zase na praktikách a seminářích na univerzitě. Studium se jí kvůli práci prodloužilo, což byl ale její záměr. Potřebovala dostudovat ve stejném roce jako její manžel, aby věděla, kam bude umístěn, a mohla si tam požádat o umístění také. Asi týden po převzetí moci komunisty, v únoru 1948, za ní přišel ředitel její školy. Řekl jí, že mají příkaz posílat svobodné kantory učit do pohraničí. Aby mohla dostudovat a zůstat až do svatby v Ostrovačicích, vstoupila do komunistické strany. Vladimír Burda, manžel Daruše, promoval v květnu 1949. Promoce ale začala o několik hodin později, protože se údajně ztratily jeho doklady. Paní Daruše je přesvědčena, že to nebyla náhoda, nýbrž odplata za to, že Vladimír dříve razantně odmítl vstup do komunistické strany.

V roce 1951 začali komunisté organizovat Československou lidovou armádu. Bývalí prvorepublikoví a protektorátní důstojníci byli z armády vesměs vyhozeni a vláda tam nasadila nekvalifikované lidi. Později ale poznali, že budou potřebovat i vysokoškolsky vzdělané odborníky, inženýry a lékaře. O Vánocích dostal manžel Daruše telegram, že se má dostavit na posádkovou správu, kde mu sdělili, že půjde na tříleté cvičení na vojnu. Vladimír tedy musel opustit místo v brněnské nemocnici, kam byl po dokončení školy umístěn. Jako lékař a nevoják dostával i úkoly jako založení protiletadlové divize, a protože byl velice poctivý, studoval kvůli tomu i odbornou literaturu. O tři roky později si zlomil nohu a Daruše napsala dopis na prezidentskou kancelář, v němž žádala, jestli by její manžel nemohl být z vojny propuštěn. Vladimír byl následně povolán na velitelství do Prahy, kde mu sdělili, že z armády propuštěn nebude a že si poznamenali do jeho kádrových materiálů, že má neuvědomělou manželku.

Propuštěn z armády Vladimír sice nebyl, ale odmítl pracovat na velitelství a prosadil si práci v oboru, přestože byla hůře placená. Byl tedy přeložen do Brna na kožní oddělení a později nastoupil na místo primáře kožního oddělení v Olomouci. Daruši se představa stěhování do Olomouce nejdříve příliš nelíbila, ale nakonec souhlasila. A tak se v roce 1965 celá rodina přestěhovala. Nebyla jí přidělena žádná konkrétní pracovní pozice, pouze jí bylo řečeno, že přece může učit na kterékoli základní škole, což ale ona nechtěla. „Já z Brna z gymnázia přece nebudu učit na základní škole!“ Nakonec jí byla nabídnuta práce na Gymnáziu Olomouc – Hejčín, kde učila až do svého odchodu do důchodu v roce 1981. Vladimír se stal plukovníkem ve vojenské nemocnici na Hradisku v Olomouci, jako jediný nestraník. V armádě byl jmenovaný jako hlavní odborník ve svém oboru a bylo mu tak doporučeno, aby vstoupil do strany. Daruše byla mezitím ze strany vyškrtnuta, protože podepsala manifest Dva tisíce slov, a tak se s manželem dohodli, že on do strany vstoupí, aby se jejich děti dostaly na vysokou školu. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy rozdával školník na gymnáziu vápno a děti Daruše chodily psát na chodníky a ploty protiruské nápisy. „Já jsem vystupovala z tramvaje na Šibeníku a tam bylo na jedné zídce vidět, co dcera se synem napsali. To mně dělalo dobře.“

Po svém odchodu do důchodu začala Daruše působit jako průvodkyně. Jezdila s cestovní kanceláří, ale jen do německy mluvících a frankofonních zemí, protože věděla, že se tam domluví. Vzpomíná, že v lednu 1990, po sametové revoluci, byla osmnáctkrát ve Vídni. Vyjíždělo se v noci a jelo se v takových kolonách, že cesta trvala téměř 10 hodin.

Dosud napsala Daruše o svém životě dvě knihy. Její rada pro nastupující generace zní: „Myslet selským rozumem, nenechat se ovlivňovat, uvažovat, nejednat ukvapeně a nestát se členem davu.“

 

Daruše Burdová

Daruše Burdová, za svobodna Kolářová, se narodila 31. 12. 1923 v Brně jako starší ze dvou dětí. Její otec pocházel z Ostrovačic a byl vedoucím úředníkem v penzijním ústavu soukromých zaměstnanců, matka pocházela z Podivína a po svatbě zůstala v domácnosti. Rodina se řadila ke střední třídě. Bydleli v pěkném činžovním domě, který byl určen pro vedoucí úředníky. Válečná léta prožila Daruše v Brně, kde studovala na českém dívčím gymnáziu a odmaturovala s vyznamenáním. Po válce nastoupila na Přírodovědeckou falkultu Masarykovy univerzity, obor chemie a přírodopis. Už při studiu učila na měšťanské škole v Ostrovačicích a po dokončení studia dostala umístěnku do Brna. V roce 1949 si vzala vystudovaného lékaře Vladimíra Burdu, se kterým má dvě děti. V roce 1951 se jim narodila dcera Hana a o čtyři roky později syn Radim. V roce 1965 se celá rodina přestěhovala do Olomouce a Daruše nastoupila jako učitelka na Gymnázium Olomouc – Hejčín, kde učila do svého odchodu do důchodu v roce 1981. Po odchodu do důchodu si udělala průvodcovské zkoušky a začala působit jako průvodkyně. Její manžel Vladimír zemřel v roce 2008. Dosud napsala Daruše o svém životě dvě knihy a dodnes žije v Olomouci.

Galerie
Daruše Burdová, Olomouc, 22. 12. 2016 Daruše Burdová, Olomouc, 22. 12. 2016
Daruše Burdová, Olomouc, 22. 12. 2016 Dívčí reálné reformní gymnázium v Brně, školní rok 1938/1939, v první řadě za sedícími:  Sylva Jeralová (2. zleva), Daruše Burdová (1. zprava)
První strana maturitního vysvědčení Daruše Burdové (Vysvědčení dospělosti), Městské dívčí reálné gymnasium, Brno, 1943 Druhá strana maturitního vysvědčení Daruše Burdové, Městské dívčí reálné gymnasium, Brno, 1943
Obálka první knihy Daruše Burdové: Všechno se mění, vzpomínky zůstávají (Olomouc 2012). Návrh textu na kámen zmizelých, který nechala Daruše Burdová položit v bývalém domě rodiny Jeralových v Brně v roce 2015. Text je otištěn v druhé knize pamětnice: Deník staré paní. Co rok dal a co rok vzal (Olomouc 2015).