Příběh ze mlýna Podhora

Už z brzkého dětství si pamatuji starý mlýn Podhora u stejnojmenné lesní cesty, která spojuje vesnici, ve které bydlím, s tou vedlejší. Ve mlýně bydlí muž, kterého jsem dříve neměl rád kvůli jeho vlčákovi, ale skrze jeho přátelství s mým otcem mi bylo umožněno nahlédnout do jeho života. Ten se mi již od našeho prvního setkání zdál zajímavým. Jeho příběh se mi odkrýval díky historkám a střípkům z jeho života, které vyprávěl jen tak mezi řečí.

Když jsem se s panem Bedřichem jednoho zimního odpoledne setkal na delší povídání, bylo citelné nadšení na obou stranách. Můj pocit potvrdil pohled na připravené dokumenty a popsaný list papíru na konferenčním stole. Jeho životní příběh začíná v roce 1946 na mlýně Podhora, který prarodiče věnovali o sedm let dříve otci. Ten začal s rozšiřováním a modernizací celého komplexu. Zásoboval široké okolí pečivem a chlebem a mlel místním zemědělcům obilí. To se mu až do roku 1948 úspěšně dařilo. Poté mu byly, jako mnohým živnostníkům, házeny prazvláštními způsoby klacky pod nohy. Důvodů bylo více. Jedním z nich bylo ten, že odmítl dát mlýn do družstva. Druhá okolnost, která mu zajisté také přitížila, bylo setkání s příslušníky Organizace ukrajinských nacionalistů. Tábořící skupinu náhodou vyčenichal pes, když se otec s kamarádem, oba myslivci, byli lovit lišku v lese Hartmany. Byli zajati ale díky tomu, že neměli Stranický průkaz KSČ, byli tentýž den propuštěni a nepopraveni. Na neštěstí o této příhodě vyprávěl v přítomnosti osoby straně blízké. Bylo mu vyčítáno, že nezačal po „benderovcích“ střílet. Ale to by v poměru dvou brokovnic ku patnácti samopalům nebylo asi příliš rozumné.

STB se později pokusila, se záměrem poškodit a následně vyvlastnit mlynáře, sabotovat skrze nastrčeného pracovníka mlýna. Ten se staral o údržbu plyno-sacího motoru, ze kterého vytáhl závlačku a tím se motor za milion korun nenávratně poškodil. Sabotáž by byla později svedena na otce, ale tím, že v tu dobu rozvážel pečivo a ve vedlejší vesnici Jankov a se mu tam rozbilo auto, měl alibi. I přes to otec nakonec dostal výměr, že má na dvacet čtyři měsíců nastoupit do tábora nucených prací. Pobýval ve více táborech v Čechách a na Slovensku, aby se vězni navzájem nepoznali a zároveň si nevytvořili vztahy, byli neustále obměňováni. Matka se neúspěšně pokoušela odvolat až na kancelář prezidenta. I přes návrh na propuštění po prvním roce za dobré chování musel nakonec zůstat celých dvacet čtyři měsíců. Během věznění persekuce na rodině pana Bedřicha pokračovaly. Jednou přijelo komando STB se samopaly prohledat dům, prý hledat špiony, potom rodinu vystěhovali do jiné budovy mlýna a zakázali jim přístup do určitých prostor. Když byl malý Bedřich v jednotřídce v Odlochovicích měl nuceného kamaráda, syna věrného člena strany, který měl za úkol na něj donášet dění ve mlýně. Místní pošťák, otec „kamaráda“, rodině cenzuroval poštu, přestože se to oficiálně nesmělo.

Šikana se projevila i v dalším vzdělávání. Bylo mu znemožněno studium na střední průmyslové škole v Kutné Hoře kvůli špatnému posudku od Národního výboru a to vícekrát. Nakonec se mu to podařilo, ale na elektrotechnickou školu v Plzni, a to až po změně bydliště ke známým do Votic. Mezi tím byl v učení jako brusič v závodu Škoda také v Plzni. Zde se oženil a usadil společně s rodiči manželky. Zde také zažil rok 1968. V tu dobu už byl studentem vysoké školy. Za okupace vojsky Varšavské smlouvy hlídal plzeňskou vysokou školu, kde se na půdě tiskly letáky pro Český rozhlas. Studia musel ukončit, když bylo zjištěno, že s pár studenty rušili vysokofrekvenčně v tu dobu proruské vysílání Radia Vltava.

Pan Bedřich měl už z předešlého studia zkoušky na výpravčího. Této se profesi se v Třemošné u Plzně věnoval dalších deset let. Dále pracoval jako školitel a přednosta podnikového vzdělávání. Vysokou školu dokončil až šestiletým dálkovým studiem v Žilině.

V roce 1989 pan Bedřich, až po 17. listopadu, v práci tiskl letáky a vozil je Škodou 100 na shromáždění na plzeňské náměstí. Při pracovní schůzi navrhl zrušení vedoucí úlohy strany a lidových milic. Díky přímluvě vedoucího personálního oddělení a uvolněným poměrům zůstal bez postihu a mohl zůstat ve své pozici a do penze.

Celý objekt mlýna byl rodině vrácen až po roce 1989 ve zdevastovaném stavu. Zařízení, co zbylo, je dodnes původní.

Poprosil jsem ho, zda by mi nesdělil nějaké své životní moudro a on mi na to odvětil, že vše co člověka v životě potká, jak dobrého, tak špatného, ho nějak poučí, formuje a obohatí. Tento nadhled mě od člověka, který zažil mnoho nespravedlnosti, překvapil a potěšil.

I přes to, že žil mnoho let v Plzni, mi bez váhání řekl, že jeho domov byl, je a bude vždy tady ve mlýně pod horou.

 

Bedřich Pánský

Narozen v září 1946 v Benešově u Prahy. Navštěvoval jednotřídku v Odlochovicích. Později základní školu v Jankově. V roce 1959 nastoupil do závodů Škoda v Plzni do učení jak obráběč kovů. Pokračoval v Plzni na Průmyslové škole studiem dopravního průmyslu. Zde zůstal žít s manželkou. V Plzni také nastoupil na vysokou školu ale tu musel z politických důvodů přerušit. Nakonec ale dostudoval dálkovou formou v Žilině dopravní vysokou školu. Sloužil jako výpravčí v Třemošné u Plzně. Před penzí dělal přednostu podnikového vzdělávání u drah. Na penzi se vrátil na mlýn Podhora do Zvěstova kde žije dodnes.

Galerie
Foto mlýny 60. léta 20. stol
Výměr o nastoupení do TNP 1950 Propouštěcí potvrzení otce z TNP rok 1952
Portrét otce z TNP namalován spoluvězněm roku 1950