Není to jako z filmu

„Na kolik plníte Sternberg? Tak se pochlubte, sakra vojín. Sternberg plní na 130%, soudruhu poručíku. A kam to chcete Sternberg? Do Šternberka. Kam? Do Šternberka? Poslyšte Sternberg, nejste vy náhodou nějakej ten ,von´? Jsem poslední hrabě Sternberg ze Sternbergu.“ Tuto scénu z českého filmu Černí baroni jistě všichni znáte, ale jak to bylo doopravdy? Rozhodl jsem se to zjistit a probrat to s panem Zdeňkem Sternbergem.

Zdeněk Sternberg se narodil jako druhé dítě a první syn dne 15. srpna 1923 v Praze. Byl vychováván převážně rodiči a také chůvou, paní Josefou Vizerovou, které děti říkaly „Batinka‘‘. Byl vyučován doma, jako privatista, ředitelem obecné školy ze sousední vesnice Rataje. Takto byl vyučován celou obecnou školu a poté ještě dálkově tři třídy arcibiskupského gymnázia v Bubenči, kam vždy dojížděl pouze na přezkoušení.

Jelikož mu u zkoušek bylo doporučeno navštěvovat gymnázium celoročně a ne dojíždět pouze na zkoušky, přestěhoval se do Prahy, kde bydlel u svého strýce a zde se přihlásil na reálné smíchovské gymnázium.

Pamatuje si mobilizaci v roce 1938: „… Mobilizace to bylo něco úplně neznámého tehdy, zatemněna všechna světla, všechna okna. To bylo nařízeno. A byla krize…“

Na začátku války se šli podívat s přítelem k německým kolonám, u kterých stáli Pražané a hrozili Němcům. Došli až na Václavské náměstí. U sochy sv. Václava byla německá polní kuchyně. U ní rozdávali Němci hrachovou kaši, aby si získali důvěru Čechů. Zdeněk k nim přišel a řekl přítomným německým důstojníkům: „Nevěřím, že s tou kaší budete mít v Praze úctu.“

Těsně unikl nucenému nasazení celého ročníku 1924. V roce 1943 úspěšně odmaturoval a začal pracovat jako referent v Ústředí svazu řemesel v paláci Koruna, kde pracoval až do konce války.

Zdeněk si pamatuje povstání v roce 1945. Vzpomíná na hrůzy tohoto roku: v Praze ve Vltavě plavaly mrtvoly a mrtvoly byly též u lágru pro zraněné Němce v Tyršově domě. Na ulici viděl pamětník skupinu lidí, kteří měli přivázaného nějakého pána za nohy a střídavě ho polévali studenou vodou a rozdělávali pod ním ohýnek, a když se je důstojník vítězné armády snažil zastavit, málem ho zmlátili s tím, že to byl gestapák.

Zdeněk Sternberg se zúčastnil demonstrace, která se konala v únoru roku 1948. Demonstrace se zúčastnilo několik tisíc studentů, jelikož jim policie zamezila přímý přístup na Pražský hrad, změnili demonstranti trasu. Začali na Karlově náměstí, pokračovali přes Malou Stranu na Petřín, odkud poté pokračovali na Hradčanské náměstí, kde je zastavili policisté. Demonstranti sice vyslali k prezidentu Benešovi zástupce s peticí proti abdikaci vlády, ale delegace studentů nebyla vůbec k prezidentu Benešovi vpuštěna a nástupu komunismu nezabránili.

Po chvíli přijely jednotky lidových milicí a snažily se společně s policií studenty rozehnat. Studenti začali zpívat československou hymnu a policisté museli stát v pozoru a až napotřetí studenty začali mlátit. Byl tam dokonce jeden mrtvý. Zdeňkovi, který byl v prvních řadách studentů, se povedlo utéct po schodech vedoucích z Hradčanského náměstí na Úvoz a uličkou k Pohořelci.

Jelikož během války měla rodina Sternbergů vřelé vztahy ke svým sousedům a během války, kdy ekonomická situace rodiny byla svízelná vzhledem k nacistickým nařízením, kdy členové rodiny společně s členy vesnice dobývali brambory, aby přežili, bylo toto pouto ještě utuženo. Také proto za komunismu jim předseda místního národního výboru pomohl tím, že navrhl Zdeňkova otce, Jiřího, na kastelána hradu Český Šternberk, který jim byl zkonfiskován, čímž zabránil jeho úplnému vyrabování. Za komunismu byla mimo jiné pole rodiny Sternbergů znárodněna, a jelikož neměli dostatek prostředků na přežití, tak museli paradoxně chodit „krást“ na vlastní pole.

Zdeněk si dodělal vysokou školu. Nejdříve se přihlásil na Vysokou školu lesního inženýrství, ale jelikož tato škola byla komunisty protěžována, musel i jako student čelit politickým útokům („Jak si dovolujete vy, s tímto třídním původem, studovat zrovna tuto školu…?‘‘ řekl mu jeden docent z této školy). Proto přešel na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Po únoru 1948 byl Zdeněk vyloučen z univerzity z politických důvodů. V té době se připravoval na zkoušku z „obchodního a směnečného práva,“ a jelikož již byl na zkoušku připraven, rozhodl se ji uskutečnit i přes vyloučení z univerzity. Jelikož měl na děkanátu spolužáka z gymnázia, který mu navrátil zabavený index, odešel Zdeněk vykonat zkoušku z tohoto oboru ke zkoušejícímu profesorovi. Tak si dodělal poslední zkoušku a dokončil studia, ale nemohl odpromovat.

Zdeněk se podílel na některých protistátních činnostech. Zprostředkovával lidem, kteří chtěli přejít přes hranice, převaděče. Zdeněk domlouval tyto činnosti u svého holiče Matějky. Matějka měl manželku sudetskou Němku a její bratři byli odsunuti. Švagrové Matějky za úplatu převáděli pravidelně přes Šumavu do Bavorska emigranty. Mezi známější lidi, které převedl, patří například bývalý generální tajemník parlamentu Dr. Madar, který emigroval s řadou kufrů, a bylo velmi složité je všechny přenést přes hranice.

Až mu jednou přítel důstojník armády řekl: „Přijď mě navštívit v 7:00.“ Zdeňkovi doslova řekl: „Oni vědí, že děláš nějaké partyzánštiny, uteč!“

Rozhodl se, že odejde, ale nejdříve to jel říci rodičům. Jeho otec z toho byl zoufalý, protože do zahraničí emigrovalo už několik jeho dětí a ostatní děti byly malé. Nakonec se rozhodl zůstat v Čechách s rodiči i přes jasnou hrozbu pro svoji osobu a zažádal o výkon prezenční vojenské služby.

1. října roku 1950 narukoval k druhému dělostřeleckému pluku do Litoměřic. Asi po čtrnácti dnech byl převelen do Hrdlovky u Duchcova k 4. pomocnému technickému praporu (PTP), kde byli politicky nespolehliví vojáci beze zbraně. Tam také fáral v dole Klementa    Gottwalda.

U tohoto praporu byl do května roku 1951, kdy byl naložen, spolu s několika ostatními vojáky, do „hytláku“. Ve vlaku byli dva dny ve velmi špatných podmínkách. Cestovali zcela bez potravy a alespoň kapesními noži si udělali díru do podlahy jako provizorní záchod. V Karviné byli odveleni do kasáren Pod Radobílem. Bylo to zrovna na 1. máje. Příjezd pamětník popisuje takto: „Řekli nám – převlíct do vycházkových uniforem a jít na oslavu 1. máje.“ Odtud byli poté nuceni jít na šachtu do dolu Československé armády do 1. oddílu.

V dole Zdeněk pracoval dva roky. Pracovali vleže, ve sloji 55 cm vysoké 800 m pod povrchem země. K pracovnímu místu se museli pracovníci plazit 20 m po břiše. A pracovalo se 8 hodin denně, bez možnosti se narovnat. Zpočátku pracovali i tři neděle v měsíci a později měli v neděli volno.

Vojenská služba byla členům PTP stále prodlužována pod záminkou mimořádných cvičení. V roce 1953 byl donucen podepsat závazek, čímž prodloužil práci na další tři roky. Později pracoval jako bagrista na povrchu na odvalu hlušiny.

V posledním roce už pracoval na větším postu, a proto měl více volna, a tak si mohl vzít sestru svého kamaráda, Alžbětu Hrubou z Jelení.

Roku 1956 se vrátil do Prahy. Od dolů dostal potvrzení, že sloužil na 150 %. V Praze ho nikdo nechtěl zaměstnat kvůli jeho třídnímu původu, ale v té době musel být každý zaměstnán, jinak se dopouštěl trestného činu příživnictví. Přijímací pohovor se vždy odehrával podobně. Zaměstnavatel měl zájem o kvalifikovaného člověka se znalostí cizích jazyků, ale ke konci rozhovoru vždy byla vznesena otázka: „…Nejste vy z toho rodu Sternbergů? Tak to nejde….“

V prosinci 1956 byl pozván na oslavu Silvestra do bytu profesora Zahradníčka, tehdejšího známého lékaře. Na oslavě mu předseda ROH Hudebního divadla Karlín zprostředkoval práci kulisáka v divadle Karlín. Poté byl povýšen na oponáře, poté se stal vedoucím jedné strany jeviště a nakonec zástupce jevištního mistra.

Díky tomu, že Zdeněk trávil v divadle mnoho času, znal nazpaměť mnoho her a znal se s mnoha významnými lidmi například s Janem Werichem, Oldřichem Novým.

Týden po 21. 8. 1968 (vpád vojsk Varšavské smlouvy a Sovětských socialistických republik do Československa) Zdeněk Sternberg dostal možnost odjet do zahraničí. S rodinou odjel do Frankfurtu, zde se zcela bez prostředků spojil se svým bratrem, který emigroval před 20 lety. V nepřítomnosti byl odsouzen na tři roky za nedovolené opouštění republiky a jeho žena na dva roky, ale trest mu nakonec byl odpuštěn. Později se přestěhoval do Vídně, kde jeho syn začal navštěvovat gymnázium. Po emigraci nastoupil do potravinářského koncernu, kde od roku 1973 pracoval jako prokurista a propracoval se až na vedoucího ředitele. Mezitím se u nás změnil režim. V roce 1990 odešel do penze a vrátil se do Československa.

Nakonec rozhovoru jsem se pamětníka zeptal, jestli mu v životě někdo velmi ublížil. Odpověděl, že se k němu skoro všichni chovali přijatelně, až na velitele PTP, kteří měli v popisu práce být oškliví na podřízené.

Při jedné směně ho zastihl zával 800 m pod zemí. V části za závalem byl ještě s jedním dělníkem, slovenským učitelem Kajánkem. Zkoušeli se dorozumívat pouze klepáním na trubku se stlačeným vzduchem, který se v dole používal jako energie. Nevěděli, zda přežijí, či zahynou. Po 24 hodinách byli nakonec osvobozeni. Na večerním nástupu bylo řečeno, že soudruh Kajánek a Sternberg byli zachráněni ze závalu a že jeho spolupracovník, který uvízl v dole s ním, soudruh Kajánek, dostává týden volna, což bylo něco velmi neobvyklého. Vždyť na začátku pracovali i o víkendu. A po chvíli dodal: „A jelikož je tu Sternberg a máme ho všichni moc rádi, tak si ho tu necháme! Hahaha.“

Rodové heslo říká „Nescit occasum“ což v překladu znamená „Nezná západu.“ Jak jsme viděli na tomto příběhu, motto má něco do sebe. Pan hrabě Zdeněk Sternberg je i přes to všechno, co prožil, milý a šaramantní muž. Tak mu přejme, ať mu zdraví ještě pár let vydrží.

 

Zdeněk Sternberg

"Zdeněk Sternberg se narodil 15. srpna, jako 2. dítě manželů Sternbergových. Obecnou školu a tři roky gymnázia vystudoval jako privatista. Poté nastoupil na Smíchovské reálné gymnázium a dostudoval jako standartní žák.
Následovalo zavření vysokých škol nacisty a Zdeněk pracoval jako referent v Ústředí svazu řemesel v paláci Koruna.
Po konci války, pamětník nastoupil na vysokou školu lesního inženýrství, odkud přestoupil na Právnickou fakultu. Roku 1948 byl vyloučen pro svůj třídní původ.
Poté se nějakou dobu podílel na protistátních činnostech. 1. října 1950 narukoval do armády, kde byl po několika dnech přesunut k PTP. Zde pracoval na různých postech až do roku 1956. Roku 1952 se oženil s Alžbětou Hrubou.
Po návratu do Prahy a po namáhavém hledání práce nastoupil jako kulisák do Hudebního divadla Karlín, kde zůstal až do své emigrace roku 1968. Od tohoto roku zůstává Zdeněk v Německu a vrací se, až roku 1989, už jako důchodce.
Dnes žije pamětník na hradě Český Šternberk."

Galerie
Spis, který si o Zdeňkovi vedla Stb Spis, který si o Zdeňkovi vedla Stb
Spis, který si o Zdeňkovi vedla Stb Hudební divado Karlín, kde pan Zdeněk Sternberg pracoval
Schody kudy Zdeněk utíkal z demonstrace r. 1948 Schody kudy Zdeněk utíkal z demonstrace r. 1948
Ulička kudy Zdeněk utíkal z demonstrace r. 1948 Hradčanské náměstí, zde zkončila zmlácením účastníků demonstrace roku 1948, na které byl Zdeněk přítomný
Pálác Koruna na pražském Václavském náměstí. Zde pracoval pamětník jako referent Ústředí svazu řemesel, hned po dokončení vysoké školy Má fotka s pamětníkem
Hrad Šternberk, nýnější bydliště Zdeňka Sternberga Hrad Šternberk, nýnější bydliště Zdeňka Sternberga
Svatba Zdeňka Sternberga s Alžbětou Hrubou Kunhuta Sternbergová s dětmi