Normální život v nenormální době

Paní Blanka Dospělová se narodila jako nejstarší ze tří dětí 19. října roku 1955 ve Vítkově, v malém městečku v okrese Opava. To komunisté v Československu u moci již sedm let. Svědectví paní Blanky podává obraz o tom, jak malé dítě vnímalo temné období našich dějin, jakým období hrůzovlády komunistů bezpochyby bylo.

Povolání tatínka, podplukovníka československé armády, ovlivňovalo řád celé rodiny. Rodina se musela často stěhovat. Nejprve žili ve Vítkově, Uherském Hradišti, Hodoníně a následně ve Žďáře nad Sázavou. Maminka proto vystřídala řadu povolání. Volila především tak, aby se mohla starat o své děti. Pro děti také bylo velice náročné tak často střídat kolektiv, trvalo dlouho, než si našly nové kamarády, než je přijali noví učitelé. Poté se zase stěhovaly jinam a všechno začalo od začátku.

Tatínek byl sice vojákem z povolání, ale vždy si našel čas na své děti. Bral je často do lesa sbírat houby, naučil je poznávat různé rostliny a zvířata. Děti jezdily s otcem na výlety na zámky, hrady a zříceniny, chodily na dlouhé túry, odměnou za ušlé kilometry byl oběd. Nejoblíbenější na cestách byl lunch meat s červenou paprikou.

V době totality byla výuka ruského jazyka povinná už od čtvrté třídy. I paní Blanka vzpomíná na vyučování jazyka. Její paní učitelka byla rodilá Ruska, která dětem s oblibou v době výuky vyprávěla, které země navštívila, kde tam bydlela, co jedla, jaké byly zvyky a tradice dané země. Děti pak musely zůstávat po škole, aby si nahradily „zmeškanou“ hodinu, paní učitelka tím získala přezdívku „Krysa Vasilisa“. Když se děti aspoň trochu naučily rusky, bylo vhodné dopisovat si s dětmi ze Sovětského svazu, adresy dostaly od Krysy Vasilisy. Paní Blanka si psala s Ninou z Kyjeva, její rodiče pocházeli z Arménie, tatínek pracoval v plynárně jako dělník a maminka jako recepční.

Letní prázdniny mnoho dětí trávilo na pionýrských táborech. Paní Blanka jezdila na místo, které se jmenovalo Vřesovice. Spalo se v dřevěných chatkách pro čtyři na palandách. Ihned po probuzení byla ranní rozcvička, ta spočívala v uběhnutí asi jednoho kilometru, otužování ve studené vodě a poté protažení a pravidelné skákání přes „lidskou kozu“, skrčené děti. Kdo nepřeskočil, musel trénovat během poledního klidu. Při každém ranním nástupu se vztyčovala vlajka, všichni museli být přítomní. Následoval dopolední program, říkalo se ale dopolední zaměstnání, které bylo spíše pracovní. Děti se musely podílet na chodu tábora. Chodily do lesa pro dřevo, štípaly ho na polínka, měly službu v kuchyni. Dále byla i služba na bráně a hlídání tábora. Část dětí chodila i na nákup do několik kilometrů vzdálené vesnice.

Co by to byl ale za dětský tábor, kdyby děti měly jenom povinnosti. Také hrály nejrůznější táborové hry v rámci odpoledního zaměstnání, sušily kytky do herbáře. Oblíbené byly i sportovní dny, děti mezi sebou soutěžily v skákání do dálky, hodu oštěpem, běhu na krátkou a dlouhou trať. Jako odměnu děti dostávaly diplomy. Nejlepší „závodníci“ pak dostali medaile, to bylo opravdu velké ocenění.

Všechny děti se těšily na večer a večerní nástup, rozdávala se totiž došlá pošta z domova. Soutěžily mezi sebou, kdo dostane za celý pobyt více dopisů. Pro vedoucí tábora bylo mnohem důležitější spouštění táborové vlajky. Během tábora byl také několikrát táborák. Největší byl na začátku a na konci tábora. To se udělala velká vatra, děti nafasovaly buřta s chlebem, aby si ho opekly k večeři. S oblibou u ohně zpívaly oddílové písničky, tenkrát to byla písnička „Černý muž po bičem otrokáře“. Zpívaly, aniž by měly nějakou představu, co text vlastně znamená.

Pro všechny děti bylo automatické chodit do Jiskřiček a Pionýra. Bylo to vždycky slavnostní setkání, děti nosily bílé košile, děvčátka nosila červené sukýnky a kluci měli modré kalhoty. Chodily do průvodů, jejichž cílem byla demonstrace síly režimu a jeho jednoty s lidem, vlastně rády, dostaly mávátka, po průvodu pak vyměnily mávátka za limonádu v sáčcích s brčkem ze slámy. Jako děti to všichni vnímali jinak, neviděli v tom žádné politikum, až s odstupem času to všechno vnímají jako něco politického, výchovu k socialistickým hodnotám.

Když 21. srpna 1968 došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, bylo paní Blance 13 let. Vše vnímala jako takový velký chaos, zděšení se přenášelo zejména z rodičů. Maminka ukazovala dětem, kde jsou doklady, rodné listy, poslala děti pro konzervy. Měla obavu z další války, bála se, aby se něco nestalo nejbližším. Tatínek v tento den poslouchat rádio, slyšel, že tanky překročily hranice, vnímal to jinak než jeho manželka, považoval to za hloupý žert.

V tomto období paní Blanka poprvé přihlížela akci vedené ruskými vojáky. Na jedné křižovatce v Hodoníně byla socha rudoarmějce. Jednu noc mu někdo zavázal oči, aby se už dále nemusel dívat na to, co se děje. Odpoledne v pracovní den tudy jel ruský džíp s vojáky, náhle zastavil, z auta vystoupili vojáci a z davu lidí, kteří se vraceli domů ze zaměstnání, vybrali nějakého pána a pod hrozbou samopalů ho donutili, aby šátek sundal.

Všichni měli strach o své blízké, ale život musel jít dál. Paní Blanka dokončila 9. třídu v Hodoníně. Kamarádkami se nechala zlákat na konzervárenské učiliště v Bzenci, volbu podpořila i myšlenka, že nebude muset zůstat doma.

Když se rozhodla, že půjde raději studovat konzervárenskou průmyslovou školu, tatínek byl pracovně přemístěn, celá rodina se tedy přestěhovala do Žďáru nad Sázavou. Na Vysočině žádný konzervárenský průmysl nebyl, myšlenku studia tohoto oboru paní Blanka zanechala a začala navštěvovat kurzy a odborné učiliště v Brně. Postupně se vyučila jako prodavačka drobného a drogistického zboží.

Když paní Blanka začala pracovat, život nebyl už tak barevný jako v dětství. Nejprve pracovala jako vedoucí prodejny drogerie v Bystřici nad Pernštejnem. Jednou za rok si vybrala téměř celou dovolenou a někam vyrazila.

Cestování bylo ale velmi omezené. Paní Blanka si pamatuje, že za dob Československa se mohlo cestovat s CK Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea a Autoturist. To byla pětice cestovních kanceláří, s kterými se mohlo v době tzv. totality vyjet za hranice všedních dnů. Jezdilo se do Jugoslávie, Rumunska, Bulharska a na Krym. Trávení času na chalupách, chatách, v kempech u vodních ploch bylo oblíbené u většiny Čechoslováků. Rodina paní Blanky se o povolení do Jugoslávie, ani na západ, nesnažila, otec byl vojákem z povolání a tím to pro rodinu bylo „tabu“. Přesto paní Blanka hodně cestovala a jezdila na nejrůznější výlety po Československu. Roku 1976 podnikla paní Blanka se svým přítelem velký výlet na Jaltu. Dovolená trvala tři týdny, na cestě strávili celkem dva týdny, na Jaltě pobývali pouze jeden týden. Cestovali novým sporťákem Škoda 110R, jeli po vlastní ose přes Lvov, Kyjev, Charkov a Záporoží. Silnice byly bez asfaltu pouze s uválcovaným kamením. To autům vůbec nesvědčilo, sporťák museli tedy po návratu z dovolené prodat. Spali v kempech, kde se potulovali prašivé kočky a psi. Nebyla to žádná dovolená protkaná slunnými dny, byl to spíše velmi nepříjemný zážitek, který měl však na utvoření si obrazu a názoru na společnost, politiku a politické dění v sovětských satelitech poměrně zásadní vliv. Obyvatelé dnešní Ukrajiny byli přesvědčení o tom, že se měli špatně, mnoho lidí žebralo na ulicích, protože museli dotovat Československo, aby se zmírnit rozdíl mezi Československem a západními státy, vzpomíná na vyprávění Ukrajinců paní Blanka.

Dalším cílem dovolené bylo Rumunsko. Paní Blanka cestovala opět se svým přítelem po vlastní ose, ubytování měli zařízené v rekreačním středisku Mangalia Neptun. Během pobytu jezdili na výlety do okolí. Navštívili středisko Mamaia, které bylo rozděleno na několik oblastí. V jedné oblasti hlídkovali vojáci se zbraněmi, paní Blanka s přítelem byli velmi zvědaví, chtěli se dostat blíž a zjistit, proč tam hlídají, ale to jim nebylo povoleno. Až zpětně zjistili, že to bylo sídlo Ceaușescua, tehdejšího prezidenta Rumunska, který byl po převratu v roce 1989 popraven.

Na začátku 80. let se paní Blanka přestěhovala do Bruntálu, kde se znovu setkala s ruskými vojáky. Ve městě byla ohromná ruská posádka, jejich chování a hlavně oficírských žen bylo něco, co člověk nedokázal strávit. Vojáci museli běhat za paničkami, ty se nesly po městě „s pusou plného zlata“ a jenom se usmívaly na „obyčejné“ lidi na ulicích. Zase vzpomíná s pachutí paní Blanka.

Když byla revoluce na spadnutí, bydlela už paní Blanka v Praze. Městem zmítaly četné demonstrace. Na konci ledna 1989 lidé uctívali památku Jana Palacha na Staroměstském náměstí. Všude byly policejní antony, zátarasy, policie rozháněla vodním dělem protestující proti režimu. Na Staroměstském náměstí byly demonstrace každý den od 17 hodin, zvonilo se klíči. Paní Blanka se chtěla vždycky zúčastnit, ale protože měla doma psa Robina, musela jet vždycky domů. Události však aspoň později sledovala v televizi nebo rádiu. Systém se začal postupně uvolňovat. Paní Blanka jednou přihlížela průvodu na Můstku, účastníci měli místo přileb dýně a místo zbraní květiny, byla to parodie na policii.

Po revoluci začala paní Blanka pracovat v soukromé firmě s elektronikou v Praze. Po několika letech z Prahy odešla do Tábora, kde je dodnes a pracuje v denním stacionáři pro seniory.

Doba to byla všelijaká, naučila lidi radovat se z maličkostí, z toho že žijí. Člověk se musel naučit přijmout to, že mnohé věci byly nedostatkové, zvyknout si na pořadník na nejrůznější věci. Život za socialistického Československa a nyní nelze srovnávat. Jsou to dva různé systémy, vše má svá pro a proti. Nebyl to ráj, jak se soudruzi snažili všem nalhat, ale právě proto se lidé snažili žít normální život. Pokud to šlo….

 

Blanka Dospělová

"Paní Blanka Dospělová, rozená Hlaváčková, se narodila 19. října 1955 ve Vítkově (okres Opava). Matka pracovala v cukrářské výrobně, obuvnictví a nakonec v Elektroisole v Táboře. Otec byl vojákem z povolání, docílil hodnosti podplukovníka. Má dva mladší bratry - Zdeněk je ročník 1957 a Ivan je ročník 1965.

Rodina se často stěhovala, proto paní Blanka navštěvovala několik základních škol. Nejprve byla ve Vítkově, dále v Uherském Hradišti. 9. třídu dokončila až v Hodoníně. Poté se paní Blanka s rodinou stěhovala do Žďáru nad Sázavou. Od roku 1973 navštěvovala kurzy a odborné učiliště v Brně. Vyučila se jako prodavačka drobného a drogistického zboží a od roku 1976 začala pracovat v Bystřici nad Pernštejnem jako vedoucí prodejny. O dva roky později přijala místo v prodejně drogerie ve Žďáře nad Sázavou.

V roce 1984 se přestěhovala i s bývalým manželem do Bruntálu, kde pracovala nejprve jako THP-pracovník a poté přešla do stravovacího zařízení místní firmy. V roce 1987 se i s manželem přestěhovala do Prahy na Spořilov. Poté bydlela kousek od Kavčích hor a v Komořanech se začala věnovat kynologii vedle hlavního pracovního poměru. Dělala výcvik malých plemen a pracovala pro Pražskou záchranářskou brigádu.

Po revoluci 1989 pracovala v soukromé prodejně s elektronikou. Roku 2009 se přestěhovala do Tábora, zde pracuje dodnes jako pracovník sociální péče v denním stacionáři pro seniory."

Galerie
S maminkou a tatínkem na jaře roku 1956. P. Dospělová první zleva. S kamarády ve Vítkově na podzim roku 1957. P. Dospělová v kočárku.
P. Dospělová roku 1958. S kamarády v Uherském Hradišti . P. Dospělová druhá zleva.
Setkání Jiskřiček a Pionýrů v roce 1962. P. Dospělová druhá zleva. Pionýrský tábor ve vřesovicích.
S Kamarádky ze školy - 9. třída v Hodoníně. P. Dospělová druhá zprava. 1988 v pražském bytě.