Tragédie v samotném závěru 2. sv. války

Dana Žďárská se narodila 18. 4. 1931 v Třebíči.

Žila v Hrotovicích, kde její rodiče vlastnili hotel Jonáš. Paní Žďárská zde vychodila obecnou i měšťanskou školu.  Staraly se o ně tety a babička z Račic, vzdálených 3 kilometry od Hrotovic. Po svatbě se přestěhovala s mužem do Brna, kde později pracovala v kině. Má dvě děti, dvě vnoučata a dvě pravnoučata. Žije v Brně – Slatině.

8. května 1945, kdy se k Hrotovicím blížily tanky Rudé armády, se chodila Dana Žďárská spolu s bratrem koukat, jak Němci utíkají. Jakmile to jejich otec zjistil, tak je zavedl do místního zámku, který stál naproti hotelu Jonáš. Tam je svěřil paní Rozmahelové, která se zde ukrývala se dvěma dětmi a dcerou starosty. Paní Dana zde zůstala s bratrem, zatímco jejich rodiče hlídali hotel. Párkrát ovšem vyběhli ven před zámek, podívat se, jestli už tanky přijely. Dopadlo to tak, že jim paní Rozmahelová zakázala chodit ven, dokud si pro ně nepřijde tatínek, až bude všechno v pořádku. Najednou začala jedna z dívek plakat a křičet: „Já jsem ztratila panenku Mariu. Stane se neštěstí. Pomozte mi hledat panenku Mariu!“ I když ji paní Rozmahelová uklidňovala, tak stále běhala a křičela, že pokud ji nenajde, tak se stane neštěstí. Po nějaké době bylo slyšet střelbu „a v tom malém okýnku se zablesklo, byla strašná rána a potom hrozné ticho.“  Po nějaké době přiběhl pan Rozmahel a říkal: „Maminko, to je hrozný, to je hrozný, co se stalo. Mně doktor Orel zachránil život. Maminko to je hrůza!“

Když přijely první tanky, tak naproti z obce začala hrát hudba a rozhlas začal svolávat občany, aby se přišli přivítat s Rudou armádou, že už jsou osvobozeni a že je všechno v pořádku. Spousta občanů, tak přišla na náměstí. Naneštěstí v tu chvíli asi dva kilometry před Hrotovicemi padl ruský voják, který měl letadlům kroužícím nad náměstím potvrdit, že ve městečku již nacisté nejsou. Náměstí bylo plné lidí a vojáků, kteří vystupovali z tanků. Pro Pana Jonáše (tatínka Dany Žďárské) někdo doběhl, že Rusové chtějí vodu.  Ten vzal nádoby s vodou a nesl je vojákům. Uviděl, jak letadla krouží lidem nad hlavou. „Já jsem se furt tak schovával za tu pumpu. Mně něco říkalo: „Schovej se, kryj se.“

Jedno z letadel shodilo 3 bomby. Jednu 300 metrů za panskou zahradu. Druhou za zámek a třetí doprostřed náměstí mezi lidi. Zůstalo tam 114 mrtvých lidí, včetně strýce a dvou bratranců Dany Žďárské. Mrtvé rozváželi po domech na trakaři k těm, co se nezúčastnili vítání a zůstali doma jako domobrana.

Dana Žďárská ani její bratr o ničem z toho nevěděli, protože byli stále v zámku. Když pro ně táta pořád nešel, tak Dana řekla bratrovi: „Pojď, jdeme. Co se nám může stát?“ Vyšli ven a v podloubí ležel na zemi pan Šilhan, tatínek jejího spolužáka čekající na odvoz do nemocnice. „Prošli jsme ze zámku přes náměstí. Řeknu vám, dodnes, když mně vrže písek pod nohama, tak se mi vybaví… ten okamžik, kdy jsme šli z toho zámku, přes to náměstí domů do hotelu. Dveře byly otevřené. Nikde nikdo nebyl a bylo tam hrozné ticho. V lokále byly rozházené stoly a hrozný nepořádek. V kuchyni byla maminka s ruským vojákem. Tatínka odvezli do Ivančic, do nemocnice na proti-titanovou injekci.“

Pan Rozmahel byl právě ve Valči, kterou také bombardovali, ale nedošlo tam k ztrátám na životech. Tam odvezl pana Orla. Jeho manželka zubařka, zůstala doma. Nevěděla, co se stalo, neboť lidí schopných dojít z náměstí domů a říct, co se stalo, bylo málo. Věděli to jen ti, u kterých kouř ve tvaru hřibu vyvolal zvědavost a přiměl je jít se podívat. Ti přišli za paní doktorkou a řekli jí, že je na náměstí spousta raněných, ať jim jde pomoct je ošetřit. A ptali se na pana doktora. „No manžel jel do Valče, dyť už tady musí být. Už musel přijet.“ odpověděla. Pan Orel opravdu už v Hrotovicích byl. Přijel s panem Rozmahelem, ale zrovna při vystupování z auta ho zasáhl výbuch. Následkem toho byl těžce zraněn. Jeho manželka, paní doktorka Orlová, chodila mezi raněnými. Všem se snažila pomoci, nebo jim alespoň píchala morfium. Když došly léky, co měla z domu, tak šla do lékárny. V lékárně nikdo nebyl. Vzala si tedy, co potřebovala, ale stále toho nebyl dostatek. Raněné poskládali do parku do řad jednoho vedle druhého. Mezi sténajícími raněnými už byli i tací, co svým zraněním podlehli a mezi nimi při ošetřování našla dr. Orlová svého manžela.

Paní Dana si vzpomněla na odlehčení tématu na jednu příhodu. Když jí byly čtyři roky, tak se jí narodil bratr. Maminka byla v porodnici a Dana doma našla jednu malou papučku a tu mu přinesla, aby v ní mohl hned běhat. Byl u toho tatínek, maminka i pan primář a všichni se smáli tak, že utekla z pokoje a rozplakala se, proč se jí smáli, když mu donesla papučku.

Pro Danu a jejího bratra přijel strýc s povozem, aby je odvezl na statek. Bomba totiž vysklila okna hotelu. Vojáci jim ale povoz zabavili, takže museli jít na statek vzdálený čtyři kilometry pěšky. Maminka Daně uvázala černý šátek a strýc do Dany pořád strkal, ať pláče. Jeden voják sedící na povoze taženým koňmi podával po cestě Daně sto korun. „To u nás neplatí,“ říkala Dana. Ovšem to ještě nevěděla, že to byly nové peníze. Po cestě do Dany strýc stále strkal, ať pláče. Ta ovšem nechápala, proč. Když viděla na jeho obličeji, že je naštvaný, tak se alespoň nějak šklebila. Strýc o ni měl strach, neboť vojáci znásilňovali ženy všude, kam se dostali. Proto měla černý šátek a neustále po ní chtěl, aby plakala.

Druhý den byli ve velké místnosti, kde byly samé ženy. Ty je hlídaly, protože vojáci celou noc chodili a procházeli domy… Další den šli zpátky do Hrotovic a s maminkou jeli za tatínkem do Ivančic. Jeli nákladním autem, na kterém byla sláma, na té byla daná celta a na celtě leželi tři ranění muži ještě z minulého dne. Dana s bratrem jela mezi nimi a maminku vzali do kabiny. Nemocnice v Třebíči ještě nebyla osvobozena, takže museli jet až do nemocnice v Ivančicích.

Most přes řeku mezi Ivančicemi a Němčicemi byl podminovaný. Raněné tedy museli do nemocnice přes most přenášet. V nemocnici pro tolik lidí místo nebylo, takže zranění byli na pokojích, kde se dalo, dokonce leželi i na chodbách.

Tatínek z Ivančic pocházel. V Ivančicích měl tehdy rodinu a jeho bratr zde vlastnil řeznictví. Protože bylo v nemocnici málo místa, tak byl jakožto zraněný ubytován u svého bratra a rodičů. Na převaz do nemocnice ho vozili učni z řeznictví. Vozili ho na „dvoukoláči“ přes celé náměstí, které mělo přírodní dláždění.  Dana s bratrem byla velmi překvapená, že byl jejich táta celý ovázaný. I když se schovával za benzinovou pumpu, tak mu střepina prošla skrz ruku a zasekla se do spánku. Ruka ji naštěstí zpomalila, takže šla nahmatat a po dvou měsících, kdy se mu začala tlačit na mozek, ji odoperovali.

Ze začátku ani nevěděli, že jedou do Ivančic na dva měsíce, než se jejich tatínek dostane ze svých zranění. V Ivančicích chodili do školy. Dana do školy chodila kolem nemocnice. Maminka jí každé ráno dávala třičtvrtě litrovou hliníkovou konvičku plnou teplé kávy a balíček jako snídani pro pana Šilhana. „Když jsem šla za ním na pokoj, tak jsem šla kolem těch hrotovických občanů, mužů hlavně, tak jsem šla zezadu. Když jsem šla od něho zpátky, šla jsem proti jejich obličejům. Dodnes… vidím ty mladé kluky, jejich zkřivené obličeje bolestí. Hrůza…“ Nechtěla tam chodit, ale maminka jí řekla, jaké dělá dobro.

Za války nebylo dost potravin, takže z Hrotovic vozili do Ivančic každý den různé potraviny. Mouku, mléko, vajíčka, drůbež, prasata… zásobovali ivančickou nemocnici, alespoň pro nemocné obyvatele Hrotovic. Když jednou přišla Dana za panem Šilhanem pro konvičku, tak tam byla jeho paní a dala jí balík. Když ho doma rozbalili, tak zjistili, že je uvnitř modrý oblek, který daroval pan Šilhan tatínkovi, aby se měl do čeho obléknout, protože měl všechno oblečení od krve.

„Když už bylo tatínkovi líp, tak si řekl, že se s Danou pojedou podívat do Hrotovic. Nevzali si totiž sebou žádné věci, neboť si původně mysleli, že jedou za tatínkem jen na návštěvu. „Dovez mi ty a ty šaty a prádlo, dovez mně noční košili, boty nezapomeň.“ „A já si napsala seznam, co prostě donesu. Co mám vzít pro bratra, co tatínkovi“. Během zranění se tatínek domluvil se stolařem, panem Veselým, aby rozbitá okna zašaloval. To se ovšem nestalo hned. Mezi tím byl hotel komukoliv otevřený, ze začátku hlavně vojákům. Když Dana otevřela maminčinu skříň, tak tam nezbylo ani ramínko. Všechno oblečení bylo pryč. Dana začala brečet a táta se jí ptal, co se děje. „Já se bojím otevřít mou skříň!“ V té zůstala dvě ramínka a ani jedny šaty. Ztratily se dokonce i peřiny z postelí.

Po roce 1945 byly peníze takzvaně vázané. Lidé si mohli z banky vybrat maximálně 500 korun na osobu za měsíc. Tatínek si tedy na opravu hotelu musel vzít velkou půjčku, objednat vagón skla na zasklení, nakoupit talíře a nádobí pro restauraci. Až se vše dostalo do stavu, kdy se hotel dal zprovoznit, tak v 48. roce 20. století vyhrála volby KSČ a začala takzvaná socializace vesnice.

V roce 1954 její otec svému zranění podlehl. Maminka se musela sama starat o celý podnik, navíc nesměla mít žádné zaměstnance (číšníka, recepční), což nemohla sama zvládat. „Byl to takový mrtvý kšeft.“ Chodila jí tam pomáhat jedna známá, paní Robotková. Končilo to tím, že spousta živnostníků v Hrotovicích už měla nápisy: Textil, Masna, Jednota, Železářství….

Pak se její maminka dozvěděla, že může ještě chvíli hospodařit, aby mohla splácet dluhy, protože v domě bylo v nájmu několik institucí, například spořitelna, pro kterou tam nechal její otec vybudovat kanceláře, aby tam nemusel ubytovat Hitlerjugend.

Nájem jí něco málo vydělal, aby mohla splácet. Byla jednou ze dvou posledních majitelek restaurací na okrese.

24. 8. 1960 jim byl podnik zabaven a předán do vlastnictví Jednoty. V té době poslední soukromníci přicházeli o majetky „ve prospěch všeho lidu.“ Maminku zaměstnali jako prodavačku. Musela jezdit za prací do sousední vesnice. Za to, že mohla bydlet ve svém vlastním domě, jí vyměřili nájem.

 

Dana Žďárská

"Dana Žďárská se narodila 18. 4. 1931 v Třebíči Ludmile a Rudolfu Jonášovým. Společně žili v Hrotovicích, kde vlastnili rodinný hotel Jonáš. O 4 roky později se jí narodil bratr Jiří.
18. 5. 1945 došlo k mylnému bombardování Hrotovic, při kterém přišla Dana o strýce a dva bratrance. Pan Jonáš byl těžce zraněn, kvůli čemuž byl odvezen do nemocnice v Ivančicích. Později přijeli do Ivančic i Dana s bratrem a matkou, kde nakonec zůstali spolu s otcem ubytováni u rodičů pana Jonáše. V Ivančicích zakončila Dana měšťanskou školu. Po dvou měsících strávených v Ivančicích se vrátili zpět do Hrotovic.
Po návratu do Hrotovic navštěvovala Dana jednoroční učební kurz (JUK), což byl přidaný rok k měšťanské škole.
S dokončením měšťanské školy roku 1946 odešla Dana studovat do Brna odbornou školu pro ženská povolání. Zde studovala do roku 1948, poté se vrátila do Hrotovic, kde pomáhala s provozem hotelu.
S koncem roku 1952 se Dana vdala za Bohuslava Žďárského, který se živil jako středoškolský profesor. Po svatbě se odstěhovali do Brna - Starého Lískovce.
3 roky po svatbě se Daně narodila dcera Dana a za další dva roky syn Bohuslav. Do roku 1963 byla doma, kde se starala o prarodiče, rodiče, děti a ovocný sad, tento rok také začala pracovat u zprávy městských kin. V roce 1991 odešla do důchodu, ve kterém ještě rok chodila do kina vypomáhat.
Dnes vzpomíná, sestavuje rodokmen a užívá si čas strávený se svými pravnučkami."

Galerie
památník bombového útoku v Hrotovicích Paní Dana s vnukem a pravnučkami
Paní Dana se svou rodinou Hody-průvod v kroji
Dana za barem hotelu Dana v kuchyni hotelu
Matka Dany Ludmila Jonášová Bratr Dany Jiří (2)
Bratr Dany Jiří (1) Dana Žďárská
Dana Žďárská v devíti letech Hotel Jonáš po navrácení (3)
Hotel Jonáš po navrácení (2) Hotel Jonáš po navrácení (1)
Hotel Jonáš dnes Dana Žďárská s kamarádkami
Dana Žďárská v kroji Dana Žďárská ve čtyřech letech (2)
Dana Žďárská ve čtyřech letech (1) Dana Žďárská v pěti letech