Neobyčejný svědek neobyčejných událostí

Za 2. světové války sestra Bonfílie pracovala v jedné z pražských nemocnic. Řeholní řád, do kterého vstoupila, si kladl za cíl starat se o nemocné a potřebné, a sestra Bonfílie to svědomitě plnila. Nasazovala vlastní život, když s dalšími sestrami ošetřovala raněné civilisty a vojáky zúčastňující se Pražského povstání. Když bylo potřeba, odvlékaly raněné do bunkrů při náletech. Když ošetřovaly v nemocnicích, musely se krýt a zabarikádovat okna, protože vojáci nemilosrdně stříleli i do nemocnic. To všechno dělala sestra Bonfílie i další sestry dobrovolně a nikdy za to nebyly odměněny. Člověk by si řekl, že si tehdy prožila to nejhorší, ale po válce to nebylo o nic lepší.

Sestra Bonfílie dále pracovala v nemocnici, a stejně jako za války, stále pod hlavičkou řádu, byla tedy zodpovědná jen své generální sestře. To se ovšem nelíbilo tehdejším komunistům, kteří chtěli zrušit tento řeholní systém. V roce 1952 si sestru Bonfílii a dalších pár sester zavolal zdejší primář a chtěl je poslat na školení na druhou stranu republiky. To však byla jen záminka k tomu, aby je mohl oddělit od jejich představené a celého řádu, a proto odmítly jet. Ředitel nemocnice na tento konflikt zareagoval jejich vyhnáním. Do protokolu tehdy jako příčinu uvedl „neposlušnost“. Sestra Bonfílie byla tedy přeložena do Jiříkova, do severočeského městečka, hned vedle hranic s tehdejší NDR.

Zde pracovala v psychiatrické léčebně pro staré lidi, ze které jim často pacienti utíkali, dostali se k hranicím, a jelikož byli často hluší a zmatení, neuposlechli rozkazy vojáků a byli stříleni, nebo zabiti elektrickým proudem v drátech. Sestra Bonfílie proto prosila vojáky, aby je nestříleli, a naštěstí vojáci byli dobrosrdeční natolik, že je vodili zpátky do ústavu.

Ona by si pro ně sestra ráda zašla, ale nemohla se volně pohybovat mimo budovy, které jim byly přiděleny k pobývání. Kdykoliv chtěla vyjít ven do města, například jen přes ulici do kostela, musela se legitimovat a oznamovat to správci areálu, jinak je policie bez výjimek zatýkala.

Sestra Bonfílie dále také bojkotovala volby. Jelikož se jí nelíbila politická situace a viděla, že volby nejsou svobodné, ukrývala se i s dalšími sestrami na půdách. Vycházely teprve tehdy, když si byly jisté, že volby skončily.

V té době už komunisté zavírali jejich představené, a tak si sestry tajně volily svojí představenou. Komunisté dokonce omezovali počet sester, když zakazovali novým dívkám vstoupit do řádu. Sestry to řešily tak, že organizovaly tajné noviciáty. Skládaly věčné sliby tajně, například v Kusově.

Naštěstí 17. 11. 1989 proběhla „sametová revoluce“, kterou sestra, jako většina lidí, prožívala s velkým veselím. Sestry zpívaly, tančily a děkovaly Bohu za to, že už jim konečně dopřeje svobodu.

 

Růžena Čížková

"Růžena Čížková, řeholním jménem sestra Marie Bonfílie, se narodila 20. 12. 1923 do rodiny řezníka. Když ji bylo 19 let, rozhodla se zasvětit život Pánu - vybrala si řád Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a vstoupila do noviciátu ve Frýdlantu. Kvůli válce musely opustit Frýdlant, dva roky strávila v Brně a nakonec složila první sliby v Praze 13. 5. 1945. Zde poté vystudovala Zdravotní školu pod Petřínem a pracovala v pražské nemocnici. Posléze musela tuto nemocnici opustit a odešla pracovat do Jiříkova, kde byla 17 let.
Od 70. let minulého století sestra pobývala v různých klášterech v Čechách, například v Kusově, kde byla i představenou. Nakonec po osmdesáti letech odešla kvůli zdravotnímu stavu do charitního domu v Městě Albrechticích, kde žije dodnes."

Galerie
Sestra Bonfílie ukazuje své album Rozhovor se sestrou Bonfílií
Sestra Bonfílie s rodinou (40. léta 19. stol.) Sestra Bonfílie se zdravotnicemi (40. léta 19.stol.)
Sestra Bonfílie (70. léta 19.stol.) bazilika ve Filipově
Sestra Bonfílie v Jiříkově (50. léta 19.stol.) Sestry na bicyklech jedou na výlet (50. léta 19.stol.)