La route sans Bornes – Cesta bez patníků

V roce 2000 jsem se jako předsedkyně Sboru pro občanské záležitosti poprvé setkala s naším rodákem Oldřichem Hromkem, který se po komunistickém převratu v roce 1948 rozhodl zůstat natrvalo v zahraničí.  Z Francie, která mu poskytla dočasný azyl, odcestoval počátkem roku 1951 do Austrálie, kde prožil více než dvě třetiny svého pohnutého života. V roce 2000 zavítal do rodné vesničky proto, aby splnil poslední přání zesnulé maminky – mít zlatou svatbu v zámecké kapli na račickém zámku. Po slavnostním uvítání na Obecním úřadě v Račicích a svatebním obřadu v zámecké kapli mi vyprávěl následující příběh o svém pohnutém životě:

Narodil se 6. července 1929 v Račicích. Po vychození obecné školy v rodné vesnici a měšťanky ve Vyškově se v roce 1946 vyučil v Brně číšníkem. Protože patřil k nejlepším učňům svého oboru a ovládal i několik světových jazyků,  byla mu přislíbena možnost pokračovat v dalším studiu na hotelové škole v zahraničí. Protože však kýžené povolení stále nepřicházelo, rozhodl se jednat na vlastní pěst. V roce 1947 odjel společně s kamarádem do Francie, kde získal zaměstnání u americké letecké společnosti. V únoru 1948 však došlo v Československu k převratu a Oldřich Hromek se rozhodl zůstat natrvalo v zahraničí. V Paříži se seznámil se svojí pozdější manželkou Christiane Brosisierovou, se kterou po svatbě začal nový život až v daleké Austrálii. Sám mi tehdy o tomto kouzelném, ale i hodně ztřeštěném období svého života  vyprávěl:

„Strávil jsem čtyři nádherné roky v Paříži. Představte si sedmnáctiletého chlapce z malé vesničky hluboko v moravských lesích, přesazeného doslova v několika dnech do jedné z největších světových metropolí. Měl jsem slzy v očích, když jsem poprvé spatřil Eiffelovu věž. Po čtyřech letech života v mé nádherné Paříži jsem se oženil s kouzelnou Christiane. Zanedlouho jsme si však uvědomili, že v poválečné Evropě nás žádná závratná budoucnost nečeká, a proto jsem požádali o imigrační visum do Austrálie. Jako politický uprchlík jsem se mohl nalodit v Janově na loď plující do Sydney, jenže Christiane jako Francouzka nárok na bezplatnou jízdenku neměla, a proto jsme museli hledat nějakou jinou cestu, jak do Austrálie odcestovat spolu. Navíc její rodiče nechtěli o tom, že by natrvalo opustila Francii, vůbec nic slyšet. Dovolili nám však odjet na svatební cestu na francouzskou riviéru, ze které jsme se vrátili po 18 letech se dvěma dětmi. Nakonec nám však útěk do Austrálie odpustili a dokonce se za námi také třikrát přijeli podívat. Oblíbili si totiž tuto zemi stejně, jako my.“

Cesta do Austrálie trvala manželům Hromkovým 6 měsíců a Oldřich Hromek o ní napsal ve francouzštině několikastránkovou povídku nazvanou La route sans Bornes (Cesta bez patníků). Byla zveřejněna ve France soir, New Yorských listech a vysílala ji i radiostanice Voice of America.

Nutno však říci, že počátky života v Austrálii nebyly pro mladou dvojici nikterak jednoduché. První zaměstnání získal pan Hromek u společnosti Snowy Mountains Hydro Electric Authority v Coomě. Vzhledem k velmi nízkému platu si proto našel práci u norské společnosti Selmer Engineering, která stavěla v australských horách obrovskou hydroelektrárnu. Po jejím dokončení přešel k francouzské firmě Etude et Enterprise, až nakonec skončil u americké společnosti Kaiser, kde zůstal pracovat 10 let. Začínal jako asistent a končil jako vedoucí. Jeho pracovní vytížení bylo obrovské. Pracoval sedm dnů v týdnu, 12 hodin denně. Kvůli dětem se nakonec rozhodl i této práce zanechat, založit si vlastní firmu a usadit se natrvalo v Sydney. Současně začal spolupracoval také s American Airways a Sydney Morning Herold, pro který napsal řadu milých a dojemných příběhů, jedním z nichž byl i příběh o malém  poraněném lišákovi, z něhož vyjímáme:

„Žiji v jednom z nejkrásnějších velkoměst na světě. Má fantastické pláže, nádherné parky, úžasný přístav s velkolepým mostem, proslulou budovu opery, atmosféru francouzské riviéry kombinovanou s velkým průmyslem, obchodem, britským systémem justice a stylem vlády. V tomto skvělém a nádherném velkoměstě Nového Jižního Walesu, které má  téměř 4 miliony obyvatel, jezdím již přes 30 let s šestitunovým nákladním automobilem, jímž dodávám a přepravuji přes den zboží a během noci dodávám noviny do stánků pro Sydney Morning Herold.
Kromě toho, že je Sydney úžasné velkoměsto, je také obrovská moderní džungle, ve které musím denně najezdit přes 200 km, a přitom neustále bojovat s dopravním ruchem, časovými termíny dodávek, dopravní policií a svým šéfem. A přesto jsem mezi tím vším lidským hemžením a stresem našel i kousíček Disneylandu. Dovolte mi, abych vám teď vyprávěl, co se mi zde před třiceti roky přihodilo.

Jednoho srpnového dne roku 1987 jsem jel jako již tolikrát před tím po obvyklé trase vedoucí po severní straně přístavu z Hornsby přes Mona Vale Road na pláže Brookvale. Mona Vale Road vede podél Kuringai Chase, což je jeden z našich národních parků. Toho dne jsem zastavil jako obvykle na nejvyšším bodu silnice, abych se rádiem spojil se svou  kanceláří, protože z pláže to bylo velmi obtížné. Když jsem hovořil s jejím zaměstnancem, upoutal najednou mou pozornost asi 9 metrů od silnice nějaký blíže neurčený pohyb v buši.  Rozhodl jsem se, že se do oněch míst podívám, a vydal jsem se tím směrem. Když jsem dorazil k  místu, které před chvilkou upoutalo mou pozornost, objevil jsem tam malého, na smrt vyhublého lišáka, který ležel bezmocně na boku, protože zadní nohu měl roztříštěnou kulkou. Okolo něho poletovala hejna dotěrných much, a on se je ve své bezmocnosti snažil marně odehnat. Patrně se dovlekl do těchto míst, kde lidé někdy zastavují, aby posvačili a občerstvili se, proto, že nemohl lovit a umíral hladem a doufal, že zde najde nějaké zbytky potravy. Když mne uviděl, přestal se pohybovat, zavřel oči a položil svou hlavu na zem. Vrátil jsem se zpátky do svého náklaďáku, vzal jsem sendvič a proklínal v duchu svou manželku, že mi dala zrovna takový malý, a položil jsem ho před něho.  Přál jsem si, aby ten bídák, který lišáka postřelil, byl v ten okamžik tady a viděl, co následovalo. Lišáček se začal usilovně plazit pomocí své pravé přední a zadní nožičky po zemi. Jeho přední levá pracka plandala ve vzduchu, a dokonce i roztříštěná zadní noha s sebou škubala.  Vzal jsem si rukavice a postrčil sendvič k jeho hlavě. Zaryl svou čelist do země tak silně, že se díky tomu odrazil a poslední 2 cm doslovně skočil. Během několika málo vteřin byl sendvič pryč. Avšak okamžitě začal zvracet, a pak ho začal jíst podruhé. Celý ten čas se na mne díval a v jeho očích byl strašný strach. Já jsem plakal a říkal jsem mu:  „Neboj se, maličký, já se o tebe postarám, já tě nakrmím.“ Ze všech těch hloupých věcí jsem k němu začal mluvit svým rodným jazykem, což jest čeština. Potom jsem našel odhozený plastový kelímek od zmrzliny. Vyryl jsem v zemi díru, naplnil jsem kelímek minerální vodou, kterou jsem stále vozil ve svém náklaďáku, a postavil jej do vyrytého otvoru. A to, co předtím se sendvičem, se nyní opakovalo znovu i s vodou. Musel být bez jídla a pití po celé dny. Vypil toho hodně, a potom pouze zavřel své oči a ležel, jako kdyby byl mrtvý…

… Když jsem pak jednoho dne přijel jako obvykle s jídlem opět do buše, čekalo mne malé překvapení. Lišák již neležel jako tolik dnů předtím na svém boku, ale místo toho seděl. Mrtvá noha sice stále visela na kousku kůže, ale on už mohl i kulhat a už se nemusel plazit po boku. To byl pro mne opravdu nádherně krásný den. Už také poznal hluk mého automobilu. Přišel jsem k němu a položil jídlo a vodu asi metr od něho a ustoupil jsem. Teď už se sám bez problémů dobelhal po třech k potravě a hltavě ji začal polykat. Zase jsem na něho chvíli mluvil česky, a pak se vrátil do svého automobilu, zatímco on se začal belhat zpátky do buše. V jeho očích už nebyl strach. Byli jsme přátelé…

… Nikdy jsem se svého maličkého přítele nedotkl. Jednoho dne jsem se ho pokusil vyfotografovat, ale jakmile jsem zvedl fotoaparát ke svým očím, rychle utekl. Patrně se mu vybavila pistole z okamžiku, kdy byl postřelen. Tehdy jsme od sebe byli vzdáleni asi tři stopy (necelý metr). Bylo to nejblíže od oné chvíle, kdy jsem ho poprvé umírajícího uviděl. V ten den, kdy jsem ho naposledy uviděl, se však najednou pohnul směrem přímo ke mně a položil svou hlavu přede mne. Pomalu jsem se k němu přiblížil a pohladil jeho hlavu tak, jako to dělám dona svému pejskovi. Krmil jsem ho téměř deset let. A toto chromé a nešťastné zvíře mi přitom poskytovalo tolik radosti. Díky němu jsem se stal jiným a lepším člověkem. V ten moment, kdy jsem ho pohladil, jsem si uvědomil, že teď za mnou nepřišel proto, abych ho nakrmil, ale že mi přišel poděkovat za všechno, co jsem pro něho udělal. Jako by věděl, že mu rozumím, jemně se ode mne odtáhl a aniž by si povšimnul jídla, tiše se odbelhal zpět do buše. V ten okamžik jsem pochopil, že už definitivně a navždy odchází z mého života…

… Tisíce starých paní krmí v každé světové metropoli vrabce a holuby. Nic zvláštního. To, co bylo tak zvláštní, byla možná ona dlouhá doba, po kterou trvalo, naše přátelství. On, divoké zvíře, a já, řidič náklaďáku na Mona Vale Road.“

A jaké byly další životní osudy pana Hromka? Během 20 let se mu podařilo rodinu finančně zabezpečit natolik, že mohl firmu s lehkým srdcem firmu a věnovat se pouze svým nejbližším. V červnu 2000 zavítal s paní Christian do Račic, aby u příležitosti zlaté svatby vyplnil poslední přání své maminky. Na Račice však nezapomněl ani v dalších letech. Až do roku 2008, kdy těžce onemocněl, do své rodné vesničky pravidelně a velmi rád jezdíval potěšit se se svými známými, rodinou a přáteli a při té příležitosti také nikdy neopomenul přispět štědrým finančním darem na záchranu vzácných račických barokních památek, které by bez jeho nezištné pomoci byly nenávratně ztraceny.

Jeho životní cesta se uzavřela 1. října 2008 v jednom z australských sanatorií.

 

Oldřich Hromek

"Oldřich Hromek se narodil 6. července 1929 v Račicích u Vyškova. Po vychození obecné školy v rodné vesnici a měšťanky ve Vyškově se v roce 1946 vyučil v Brně v Plzeňském dvoře číšníkem. V roce 1947 se společně s kamarádem vypravil do Francie, kde získal zaměstnání u americké letecké společnosti. V roce 1948 došlo v Československu ke komunistickému převratu a Oldřich Hromek se rozhodl začít nový život až v daleké Austrálii.
Zpočátku pracoval u společnosti Snowy Mountains Hydro Electric Authority v Coomě, kde však byly velmi nízké platy, a proto si našel práci u norské společnosti Selmer Engineering, která stavěla v australských horách obrovskou hydroelektrárnu. Po jejím dokončení přešel k francouzské firmě Etude et Enterprise, až nakonec skončil u americké společnosti Kaiser. U této firmy zůstal pracovat 10 let. Začínal jako asistent a končil jako vedoucí. Kvůli dětem se posléze rozhodl uvedené práce zanechat, založit si vlastní firmu a natrvalo se usadit v Sydney. Spolupracoval s australskými novinami Sydney Morning Herold a s American Airways. Během 20 let se mu podařilo rodinu zabezpečit natolik, že mohl firmu prodat a věnovat se pouze svým nejbližším. V červnu 2000 zavítal s manželkou do Račic, aby zde oslavil zlatou svatbu. Od této chvíle až do své smrti pak finančně přispíval na záchranu račických barokních památek znehodnocených v letech 1999 a 2000 četnými krádežemi. Zemřel 1. října 2008 v australském sanatoriu."

Galerie
Račice v době Oldřichova narození (1929) Rodný domek Oldřicha Hromka v Račicích
Škola v Račicích, kterou O. Hromek jako malý školák navštěvoval (současný stav budovy z roku 1907) Rodiště O. Hromka, městys Račice v době druhé světové války
Oldřich Hromek v době jeho emigrace ve Francii (1948) Cestovní pas O. Hromka z roku 1951
 Jedna z mnoha zajímavých stránek jeho pasu z roku 1951 Doklad o příjezdu O. Hromka do Austrálie
Zlatá svatba manželů Hromkových v obřadní síni Obecního úřadu v Račicích v roce 2000 Zlatá svatba na OU v Račicích. Zleva - Starosta J. Mačkal, L. Kulhavá, Ch. Hromková, O. Hromek a jejich vnučka (2000)
 Zlatá svatba manželů Hromkových v zámecké kapli v Račicích v roce 2000. Sezdávající páter O. Divácký Račice v době první návštěvy pana Hromka po jeho emigraci do Austrálie (1968)
Vzácná barokní socha A. J. Heinze, jež mohla být v roce 2000 díky finančnímu daru pana Hromka po jejím poškození znovu uvedena do původního stavukození Račický zámek v době úmrtí pana Hromka (2018)