Blíží se Den válečných veteránů, kdy si 11. listopadu připínáme na oděvy na znamení úcty k těmto lidem kvítky vlčího máku. Mnozí z veteránů si stěžují, že se ze společnosti vytratila úcta k odbojářům, vlastenectví, a někteří tvrdí, že by už za tuto zemi bojovat nešli. Celý článek
„Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně!“ říkával pater Antonín Huvar. Statečný skaut, horník, teolog, vězeň svědomí, který si v 50. letech odseděl deset let. Bachaři mu při jednom výslechu drtili palce u nohou. Farář kvílel bolestí, ale ve skutečnosti se vyšetřovatelům v duchu smál, protože mu dali ve vězení příliš velké boty a on prsty pokrčil.
Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“
Milena Sedláčková pracovala dlouhá léta jako účetní Konfederace politických vězňů. Její příběh z doby komunismu znal ovšem jen málokdo. Šuškalo se, že za komunismu tajně pracovala pro Američany a dostala za to osm let vězení. Odseděla si jen dva, protože jí byla překvapivě udělena prezidentská milost. Její kluk putoval do kriminálu na 20 let. Jarmila na něj čekala.