Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“
Za šestnáct měsíců shromáždili soudruzi ze Státní bezpečnosti tisíce stran hlášení o sedmdesátiletém důchodci z Poděbrad. V polovině 80. let na něj nasadili desítky agentů, kteří ho sledovali takřka na každém kroku, četli mu poštu, odposlouchávali telefon. Každodenně hlásili i bezvýznamnosti typu: „Objekt se celý den zdržoval doma a na zahradě.“
Před válkou žila v Pardubicích v Nerudově ulici židovská rodina Wernerova. Tatínek prodával jako obchodní cestující pro firmu Kudrnáč gumové podpatky pro dámskou obuv. Maminka se starala o osmiletou Lenku a desetiletého Pavla. Když obdrželi v roce 1942 obsílku do Terezína, maminka napekla sušenky. Lenka zemřela v ghettu na zánět mozkových blan.
Neobyčejnou zkouškou odvahy prošla ve svých čtyřiadvaceti letech paní Marie Dubská. V květnu 1945 během Pražského povstání bojovala přímo v budově Staroměstské radnice. V jednu chvíli už povstalci neměli takřka žádnou šanci. Radnice obklíčená německými tanky hořela, propadaly se stropy a schodiště. Marie uprostřed bitevní vřavy objevila u okna v prvním patře radnice chlapce s roztrženým břichem. Pokusila se ho zachránit.
Během léta 1945 řádili v českém pohraničí vojáci, partyzáni a revoluční gardy. Vyháněli Němce, vraždili, znásilňovali a kradli. Sudetští Němci, kteří to tenkrát jako děti zažili, vypráví, že se Češi chovali vůči starým, ženám a dětem často hůř než vojáci Rudé armády. Poslechněte si vzpomínky Waltera Sitteho, kterému bylo tehdy 10 let. Narodil se v roce 1935 v Hrádku nad Nisou kousek od německých hranic.