Za oknem na ulici jezdila paní s kočárkem. Křičeli, ať to podepíšu. Modlila jsem se: „Bože, pomoz mi!“ A najednou, jakoby někdo stál za mnou. V tu chvíli jsem věděla, že to podepsat nemůžu. Tak to sbalili a zavřeli mě. Když mě pak po dlouhé době přišel do vězení navštívit manžel se synem, synek seděl tátovi na klíně a povídá: „Tohle není moje máma.“ To bylo strašné.

Miluška Havlůjová — maminka, kterou StB mučila, aby donášela na svého tátu. Ve vyšetřovně jí slíbili, že když podepíše spolupráci, může jít domů za svým ročním synkem. Odseděla si tři roky v komunistickém vězení.

Ve vězení jsem samozřejmě nosil v botě dýku, jako většina vězňů. Když jste někomu v kriminále nelezl do jeho a hlídal jste si svoje, pak se to dalo přežít. Zrovna jsme seděli na kulturce u televize, když ve zprávách hlásili, že na amnestii prezidenta jsou propuštěný Ruml, Stárek. Všichni se na mě otočili: „Ty vole! Jdeš domů!“

František „Čuňas“ Stárek — představitel undergroundu, vydavatel samizdatu Vokno, „nepřevychovatelný“ svobodný politický vězeň v 70. a 80. letech, kterého pustili díky sametové revoluci až 26. listopadu 1989.

Nešťastnou náhodou jsem v Terezíně upadla a měla jsem ruku v sádře. Což automaticky znamenalo v Osvětimi smrt. V Osvětimi jsme se postavily do pětistupu a já jsem tu ruku v sádře držela vzadu. Ilsa a její kamarádka se ke mně těsně přilnuly, aby to nebylo vidět, a prošla jsem selekcí.

Markéta Nováková a Ilsa Maierová — sestřenice, které kvůli svému židovskému původu prošly nacistickými koncentráky Terezín, Osvětim, Gross Rosen.

Na cele jsem chodil z jednoho kouta do druhého a říkal si: „Vydržet, vydržet, vydržet!“ Když mě tloukli, měl jsem svázané ruce. Ale stejně bych se těžko bránil, padaly mi vězeňské kalhoty, které jsem si musel přidržovat, nechtěl jsem stát před vyšetřovateli nahý.

Tomáš Sedláček — generál, který válčil za 2. světové války proti nacistům, pak ho doma komunisté odsoudili na 25 let do vězení za údajnou velezradu.

Máma byla Němka, táta český pošťák. Toho rána jsem je potkal na náměstí. Hlouček lidí, vřava a potom začly různý napadačky. Chytil jsem tátu za ruku, šel jsem s nimi v čele průvodu, až na místo, kterému se říkalo U Zabitého… A jedna ženská začala ječet: „To je taky Němec, zastřelte ho!“

Ruda Bělohoubek — bezdomovec, kterému čeští revolucionáři v květnu 1945 zavraždili rodiče. Jemu se podařilo prchnout.

Já jsem hrozně nervní člověk. Když vyšetřovatel v Bartolomějský vytáhl úplně ten nejtlustší šanon, řekl: „To je ten váš případ.“ Bylo jasný, že jsme vyloučený ze školy a jenom se bude řešit nějaký vězení nebo já nevím co. Já myslím, že oni byli cvičený v tom, jak maj zapůsobit, aby se člověk začal bát. Spousta lidí bylo statečnejch, ale já jsem byl z toho úplně pryč.

Petr Berounský — železničář, který chtěl v 70. letech studovat a bojovat proti komunistům. Nakonec se stal agentem StB. Naivně si myslel, že tajnou policii přechytračí.