Za oknem na ulici jezdila paní s kočárkem. Křičeli, ať to podepíšu. Modlila jsem se: „Bože, pomoz mi!“ A najednou, jakoby někdo stál za mnou. V tu chvíli jsem věděla, že to podepsat nemůžu. Tak to sbalili a zavřeli mě. Když mě pak po dlouhé době přišel do vězení navštívit manžel se synem, synek seděl tátovi na klíně a povídá: „Tohle není moje máma.“ To bylo strašné.

Miluška Havlůjová — maminka, kterou StB mučila, aby donášela na svého tátu. Ve vyšetřovně jí slíbili, že když podepíše spolupráci, může jít domů za svým ročním synkem. Odseděla si tři roky v komunistickém vězení.

„Já jsem toho moc nezažil jako aktér, byl jsem hodně svědkem. V únoru 1977, když se profesor Patočka zastal Plastiků, muzikantů, z principiálních důvodů. Setkal jsem se s ním, když si přišel poslechnout ty skřeky. Nic neříkal, poslouchal, a když to skončilo, vzal číši a připil. On se dočkal té své věci.“

Jan Schneider — disident a chartista, v 70. letech krátce bubeník kapely Plastic People of the Universe.

„V Maďarsku to se Židy zdaleka nebylo tak zlé jako na Slovensku. Zdaleka ne tak zlé. Takže jsme si umínili, že propašujeme do Maďarska tolik lidí, kolik bude možno.“

Štefánie Lorándová — židovská odbojářka ze Slovenska, za války působila ilegálně v Maďarsku, přispěla k záchraně mnoha životů.

„Lidé tenkrát přišli na takovou jednoduchou věc – tanky si vzadu vozily sudy s náhradní naftou a u toho bylo také nářadí. Takže stačilo vytáhnout krumpáč, praštit zezadu do toho sudu a škrtnout sirkou. A už to jelo.“

Jiří Haleš — svědek sovětské okupace v srpnu 1968, cestovatel, ochránce přírody.

„Já nemohl pochopit, že když jsem nikomu neublížil, můžu dostat deset let. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že tohle si nemůžu odsedět a že se musím pokusit o útěk.“

Luboš Jednorožec — emigrant, dvakrát zatčený při pokusu o ilegální přechod hranic, strávil 12 let v komunistických lágrech.

„Rozhodně to byl víc traumatický než euforický zážitek. Lidi začali panikařit, člověk sám začal cítit nějakou paniku a hysterii, když se dostal ven, za sebou ještě slyšel křik.“

Magdaléna Rajčanová — gymnazistka (16 let), účastnila studentského pochodu 17. listopadu 1989, během demonstrace na Národní třídě stála přímo před policejním kordonem.