Mezi demonstranty, kteří 17. listopadu 1989 došli na pražskou Národní třídu a čelili tam tvrdému policejnímu zákroku, byl i fyzik Tomáš Růžička. Nepatřil ke studentům, ale k protikomunistické opozici. Bylo mu přes padesát, měl v té době tři dospělé děti, taky měl leccos za sebou.
Ze současných diskusí o českém (československém) pozdním komunismu často vyplyne podivně pokřivený obraz minulosti: proti předlistopadovému režimu se dle něj za tzv. normalizace stavěla jen „hrstka disidentů“, jinak prý žili obyvatelé Československa vcelku klidné životy, sice občas neměli banány nebo toaletní papír, ale nějaký útlak a nesvobodu si ani pořádně neuvědomovali, neměli dost informací atd. atp.
Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 nyní mnohým vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. Pamětníci jako by s obyvateli Ukrajiny znovu prožívali více než 50 let staré události v naší zemi. Pociťují bezmoc, zklamání a obavy z budoucnosti.
Jednadvacátého srpna 1968 se ulicemi českých měst valily sovětské tanky, desetitisíce vojáků armád pěti zemí Varšavské smlouvy přepadly Československo. Nebylo zřejmé, jestli Sověti politické odpůrce neuvězní a nepopraví. Vedení KSČ bylo donuceno odletět do SSSR a podepsat tzv. Moskevské protokoly.
Příběh Miroslava Jeníka dobře ukazuje pohromu, která v letech 1968-1970 postihla českou společnost a v podstatě pak trvala až do listopadu 1989. V pořadu vzpomínají na brutální potlačení demonstrací 21. srpna 1969 také Miloš Vavrečka, Vladimír Špidla, Jana Drašnarová a lékařka Jana Kulhánková, která ošetřovala poraněné demonstranty.