Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 nyní mnohým vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. Pamětníci jako by s obyvateli Ukrajiny znovu prožívali více než 50 let staré události v naší zemi. Pociťují bezmoc, zklamání a obavy z budoucnosti.
Jednadvacátého srpna 1968 se ulicemi českých měst valily sovětské tanky, desetitisíce vojáků armád pěti zemí Varšavské smlouvy přepadly Československo. Nebylo zřejmé, jestli Sověti politické odpůrce neuvězní a nepopraví. Vedení KSČ bylo donuceno odletět do SSSR a podepsat tzv. Moskevské protokoly.
Příběh Miroslava Jeníka dobře ukazuje pohromu, která v letech 1968-1970 postihla českou společnost a v podstatě pak trvala až do listopadu 1989. V pořadu vzpomínají na brutální potlačení demonstrací 21. srpna 1969 také Miloš Vavrečka, Vladimír Špidla, Jana Drašnarová a lékařka Jana Kulhánková, která ošetřovala poraněné demonstranty.
O Vánocích 1979 vystoupili Hana Palcová a její syn Lukáš z vlaku v rakouském městečku Sigmundsherberg. Socioložka a později redaktorka Hlasu Ameriky Hana Palcová cítila nekonečnou úlevu: právě se jí podařilo utéct z Československa, ale především (se zfalšovanými dokumenty) propašovala přes hranice devítiletého Lukáše.
Těsně před Vánocemi roku 1979 seděla Hana Palcová s devítiletým synem Lukášem ve vlaku do Vídně. Odjížděli do exilu, ale to Lukáš nevěděl. Matka ho přes železnou oponu pašovala s padělaným dokumentem, který její kamarád opatřil razítkem, vyřezaným z brambory.