Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“
Milena Sedláčková pracovala dlouhá léta jako účetní Konfederace politických vězňů. Její příběh z doby komunismu znal ovšem jen málokdo. Šuškalo se, že za komunismu tajně pracovala pro Američany a dostala za to osm let vězení. Odseděla si jen dva, protože jí byla překvapivě udělena prezidentská milost. Její kluk putoval do kriminálu na 20 let. Jarmila na něj čekala.
Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 nyní mnohým vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. Pamětníci jako by s obyvateli Ukrajiny znovu prožívali více než 50 let staré události v naší zemi. Pociťují bezmoc, zklamání a obavy z budoucnosti.
Stovky žáků ze škol z celé republiky dokončují své rozhlasové reportáže v rámci projektu Příběhy našich sousedů neziskové organizace Post Bellum. Měli za úkol objevit zajímavého pamětníka ve svém okolí, natočit jeho vzpomínky a vytvořit reportáž. Dětem práci zkomplikoval především covid-19.
Za necelý týden vybrala Paměť národa na pomoc Ukrajině víc než 150 milionů korun. Proč lidé, kteří natáčejí vzpomínky pamětníků, nyní organizují kamiony plné neprůstřelných vest a helem? Protože zlu se neustupuje a můžete-li účinně pomoci, neváhejte.