„Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně!“ říkával pater Antonín Huvar. Statečný skaut, horník, teolog, vězeň svědomí, který si v 50. letech odseděl deset let. Bachaři mu při jednom výslechu drtili palce u nohou. Farář kvílel bolestí, ale ve skutečnosti se vyšetřovatelům v duchu smál, protože mu dali ve vězení příliš velké boty a on prsty pokrčil.
Špičkový fyzik Miloš Lokajíček se na začátku 50. let zabýval s profesorem Václavem Votrubou kvantovou fyzikou – v té době ještě v kolébce. Jeho studie sklízely po světě nebývalý ohlas. Fyzik Vojtěch Kundrát, jeden z jeho nejbližších kolegů ve fyzikálním ústavu, se domnívá, že svým tehdejším výzkumem předstihl i legendárního amerického fyzika Murraye Gell-Manna.
Za šestnáct měsíců shromáždili soudruzi ze Státní bezpečnosti tisíce stran hlášení o sedmdesátiletém důchodci z Poděbrad. V polovině 80. let na něj nasadili desítky agentů, kteří ho sledovali takřka na každém kroku, četli mu poštu, odposlouchávali telefon. Každodenně hlásili i bezvýznamnosti typu: „Objekt se celý den zdržoval doma a na zahradě.“
Na Silvestra 1948 zatkla Státní bezpečnost rodinu Indrákových – tatínka, maminku a jejich nezletilou sedmnáctiletou dceru Jarmilu. Jaký měli důvod je ničit? Podle komunistického vyšetřovatele se dopustili velezrady, protože u sebe nechali přespat západního špiona – agenta chodce. Při zatýkání šli estébáci – podle svědectví – najisto k úkrytu cenností. Během domovní prohlídky zmizelo rodinné zlato a šperky.
„Ruce vzhůru, vzdejte se, jste zatčen.“ Policejní věta, kterou si typicky představujeme při policejním zatýkání. Paměť národa shromáždila více než deset tisíc příběhů z války a komunismu. Gestapáci ani estébáci podle zatýkaných takto mírná slova nepoužívali. Obvykle zněly sprosté nadávky doprovozené násilím, které v nejednom případě končilo smrtí nebo těžkým zraněním zatýkaných.