Volyňský Čech, vyučený krejčí, vycvičený výsadkář, šestadevadesátiletý Václav Pirožek měl za sebou neuvěřitelné bitvy za 2. světové války na východní frontě na Dukle a v Nízkých Tatrách. Před dvěma lety bez většího povšimnutí veřejnosti nečekaně zemřel ve znojemské nemocnici na covid. Jeho zdrcený vnuk nám napsal mail, že za smrt může neschopnost vlády.
Třicetiletí rodiče Vyhnisovi navštěvovali Sokol, kde se dali dohromady s protinacistickými odbojáři. Gestapo je v roce 1942 pozatýkalo a zavraždilo. Zůstala po nich tříletá holčička Alenka. Dnes třiaosmdesátiletou Alenu Staňkovou navštívila pětičlenná skupina žáků z osmé třídy základní školy Špitálská z Prahy 9.
Dne 16. června 1942 se konalo v parku Národního muzea setkání tří statečných odbojářů z Vysočiny z Dolních Vilémovic: 25letého Aloise Denemarka, Jaroslava Kubiše a jeho bratra Jana Kubiše, parašutisty z Anglie v té době už ukrývajícího se v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Z trojice odbojářů se dožil konce války jen Alois.
Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“
Za šestnáct měsíců shromáždili soudruzi ze Státní bezpečnosti tisíce stran hlášení o sedmdesátiletém důchodci z Poděbrad. V polovině 80. let na něj nasadili desítky agentů, kteří ho sledovali takřka na každém kroku, četli mu poštu, odposlouchávali telefon. Každodenně hlásili i bezvýznamnosti typu: „Objekt se celý den zdržoval doma a na zahradě.“